Do Vaška jako by bodl. Odvrátil se, aby neviděl smrtelný zápas
kamaráda, kterému tolik ublížil. A vtom padl jeho zrak na provaz,
který ležel na dně člunu. Bleskem si jej ovázal okolo pasu, konec
podal chlapcům.
»Až zavolám, táhněte,« řekl a vrhl se do řeky.
Dravý proud ho donesl v několika vteřinách k tonoucím chlapcům.
Lojza se chytil jednou rukou provazu, druhou vlekl Cyrila.
»Táhněte!« zavolal promočený vůdce Mustangů.
Chlapci napjali všechny síly a táhli promáčenou trojici k sobě.
S námahou je dostali do člunu.
»Vzkřiste Cyrila!« vyzval je mdlým hlasem Lojza.
»A co je s tebou?« zeptal se účastně Vašek.
»Nic. Jsem jen tak unaven. To brzy přejde. Ale co Cyril? Dýchá?«
»Ano,« odpovídali Černí Mustangové, kteří vytřepávali z Cyrila vodu.
»Brzy mu bude dobře.«
Zatím Stepní Vlci slézali se stromů. Za chvíli byli všichni v
bezpečí. Konečně i Cyril otevřel oči.
»Kde to jsem?« lekl se, když ve svitu měsíce, který na okamžik
protrhl mraky, spatřil samé cizí tváře.
»Na lodi,« usmál se Vašek.
»Vašek?« divil se Cyril. »Kde jste se tu vzali, Černí Mustangové?«
»Přišli jsme vám na pomoc.«
»Však už byl nejvyšší čas. Děkuji ti, Vašku,« řekl Lojza a celý se
roztřásl zimou.
»Je ti zima, že? Hned zahneme ku břehu,« řekl zardělý Vašek a s
ostatními chlapci chtěl odvinout provaz a odstrčit člun od stromů.
»Nedělej to!« zakřikl ho Lojza. »Je nás moc, člun je přetížen. Jak
nás chytne proud, ponese nás dál, až se roztřískáme o skálu.«
Všichni uznali, že je to pravda.
»Máme to pěkné nadělení!« povzdychl si Jožka.
»Je to přece jen lepší než na stromech,« liboval si Mirek.
»Nebo na dně Rosavy,« řekl zadumaně Cyril, který se zatím
vzpamatoval. »Kdyby ne tebe, Lojzo --«
»Kdyby ne Vaška, Cyro,« opravil ho Lojza.
»Přišel jsem ti splatit svůj dluh, Lojzo,« řekl vážně Vašek. »Také
jsi mi zachránil na Kozlu život. A já -- stydím se za to. Tys to nikomu
neřekl. Ale já to tak nemohu nechat.«
A užaslým Vlkům a Mustangům zrychla líčil, co se odehrálo při výstupu
na Kozla.
»Bylo to ode mne škaredé,« končil Vašek chvějícím se hlasem. »Lojzo,
odpusť mi!«
»To je už dávno zapomenuto. Neměl jsi o tom ani začínat,« řekl Lojza
a mávl rukou.
Černí Mustangové i promočení Stepní Vlci byli dojati.
»Prachmilionští kluci, kde jste? Člověk aby vás ještě vytahoval v
noci z vody jako raky,« ozval se ze tmy hromový hlas.
Chlapci nemohli leknutím ani promluvit. S úžasem pozorovali lodičku,
která s velikou námahou plula k jejich člunu. Vyskočili z ní -- hajný
s Emilem!
»Tak co, hoši, jste všichni?« tázal se hajný a svítil si baterkou.
»Ano!« volali radostně.
»Chválabohu!« oddychl si. »Vy jste mne ale polekali!«
»Však my jsme tu zažili strachu, pane hajný! Cyril se měl utopit! A
Lojza ho zachránil! A Lojzu zase Vašek!« vykládali jeden přes
druhého.
»A vy prachmilioni! To jste mi tu pěkně vyváděli! A už je dobře?«
podíval se na Cyrila.
»Je,« usmíval se Cyril.
»Potřebuješ trochu čaje a teplou postel. Tak rychle, skauti,
nasedat!«
»A co s člunem?« zeptal se Lojza, když přelézal do druhé lodi.
»Necháme jej zde do rána. Když jste jej tak důkladně zakotvili,
nemusíme mít obavy, že ujede. A kde je vaše loď?« vzpomněl si.
»Ta ujela. Co ale pantáta Hájek!« řekl Lojza sklesle.
»Tož to je smůla,« poškrabal se hajný za uchem. »Nu, zítra se po
ní podíváme.«
»Brrr, to je zima!« otřásl se Lojza, když vystoupili na břeh.
»Nic to, šerife, u nás se ohřeješ,« chlácholil ho hajný.
»Však mohli jít spat i k nám. Naše stany jsou suché,« nabízel
pohostinství Vašek.
»Tak se mi zdá, že vy dva, prachmilioni, se najednou nemůžete od sebe
odloučit? Tak víte co? Budete spát na naší půdě všichni. Ať to
usmíření oslavíte.«
»A zítra půjdeme domů,« řekl Lojza a jeho hlas prozradil jak se už
těší.
»A my se k vám přidáme,« oznámil slavnostně Vašek.
»Vašku, ale co s našimi stany?« připomněl Emil. »Co, kdyby nám je
někdo do rána odnesl?«
»Víš co? Přeneseme je ještě teď večer do hájovny,« rozhodl vůdce
Černých Mustangů.
Zatím přišli k hájovně.
»To jsou k nám hosté!« vítala je paní hajná. »Jen pojďte, pojďte, čaj
je již na stole.«
Vešli do světnice.
»Ach, tu je dobře!« přiskočil Fanek ke kamnům. »A ty, Slávko, ještě
nespíš?« pohlédl na děvče, které právě přinášelo mísu tvarohových
koláčů.
»Jak bych mohla spát, když máme tak vzácnou návštěvu! Musím vám přece
oplatit vaši hostinu u táboráku. Ale uzenky nemáme,« smála se.
»Koláče jsou také dobré,« chválil Karel a hned po jednom sahal. »Berte
si, kluci!« pobízel.
Chlapci se nedali dvakrát nutit a jedli jako doma. Mísa se vůčihledě
prázdnila.
»Tož to je bašta!« funěl Cyril a nakusoval už kolikátý koláč. »To je
skoro lepší, než co já uvařím.«
»Tobě v té vodě nějak vytrávilo,« škádlil ho Jožka.
»Víš, to já jím z radosti, že ještě mohu jíst,« sděloval Cyril vážně.
Když se najedli a ohřáli, vydalo se několik chlapců s hajným do
tábora Černých Mustangů pro stany. Zanedlouho bylo všechno v bezpečí.
Ale to se už všem klížila víčka.
»Půjdeme spat, chlapci,« rozhodl hajný. »Ti utopenci si lehnou ve
světnici a ostatní půjdou na půdu. Je tam čerstvé seno, bude se vám
na něm spát jako v peřinách. Ale ať mi tam neděláte Bílou paní!«
zahrozil na Fanka a Mirka.
»Kdepak! To už je všechno v pořádku!« usmívali se.
Ještě nebyla ani půlnoc, když v hájovně zavládlo hluboké ticho. Na
půdě v seně odpočívali Stepní Vlci svorně vedle Černých Mustangů a na
jejich tvářích ležely blažené úsměvy.
Nepřátelství mezi Vlky a Mustangy bylo pohřbeno.