Slunce již stálo hezky vysoko, a chlapci ještě spali.
První se probudil Mirek. Posadil se v seně, protřel si oči a
nechápavě se rozhlédl. Kde to je? Tam leží Fanek, tam Milan
a vedle něho Emil -- a tamhle Karel svorně vedle Tondy!
»Kluci, vstávejte!« vykřikl a v bujné radosti udělal v seně
kotrmelec.
»Co je? Co bouříš?« budili se jeden po druhém.
»Já mám takovou radost, že to tak všechno dopadlo!« a udělal tři
kotrmelce za sebou.
»A jdeme domů!« zvolal Fanek a začal skákat, jako by byl z gumy.
»A vy prachmilioni! Vždyť nám padají obrázky se stěn!« nakoukl hajný
na půdu.
»Pane hajný, my jdeme domů!« oznamovali radostně.
»Já vím, vy čeládko jedna nevděčná! Nejdříve div radostí Ostrov na
patách neroznesli, a teď zas jen domů a domů. Kdo by se ve vás
vyznal, vy prachmilioni!«
»A co Lojza? A Vašek? A Cyril? Jsou už vzhůru?«
»Už snídají. Cyrila probudil hlad.«
»Tož to si pospěšme, nebo nám nic nezbude,« řekl Karel a už slézal s
půdy.
Hned bylo ve světnici jako v úle. Stepní Vlci rozmlouvali s Mustangy
a svému nepřátelství se jen vesele smáli.
»Jenom ta loď pantáty Hájka mne mrzí,« připomněl Lojza.
»A co bys tak řekl, šerife, kdybys ji uviděl v Rosavě pod hájovnou?«
pousmál se hajný.
»Pane hajný, nežertujete?« zaradovali se Stepní Vlci. »A kde jste
ji objevil?«
»Byla zachycena v křoví nedaleko Ostrova. A na Ostrově jsem našel na
stromě kožich a v táboře Mustangů čepici.«
»Vy jste hodný, pane hajný. Jak se vám odměníme?«
»Až půjdete narok tábořit, uděláte ze mne šerifa,« zamrkal šibalsky.
»Ať žije náš nový šerif!« rozhlaholili se Vlci i Mustangové a smích
nebral konce.
Bavili se tak hlučně, že přeslechli zahrčení povozu před hájovnou a
neslyšeli ani, že někdo zaklepal na dveře světnice. Zmlkli teprve,
když se dveře otevřely a na prahu stanulo několik mužů.
Stepní Vlci i Černí Mustangové na několik vteřin oněměli. Ale pak se
z jejich hrdel vydraly jásavé výkřiky: »Tati! Tati! Kde ses tu vzal,
tati?« a stateční zálesáci div se nerozbrečeli v náručí svých
tatínků, kteří si pro ně přijeli s velikým žebřiňákem.
I otcům se jaksi zadrhla řeč. Chvíli to trvalo, než se radost mohla
projeviti slovy. Ale pak to u hajných vypadalo! Jeden štěbetal přes
druhého, hned vypravoval jen jeden, hned se rozvykládali všichni,
chvilkami nebylo rozumět ani slovu. Chlapci toho měli tolik na srdci,
a nejraději by všechno vypověděli jedním dechem.
»Tati, mne uštkla zmije!« ukazoval Jožka vítězoslavně zápěstí.
Rázem byl středem pozornosti. Všichni chtěli ránu vidět. Cyril musil
podrobně vylíčit, jak ji ošetřil, Slávka sdělila, jakým tempem jela
pro lékaře, a Jožkův tatínek jen pokyvoval hlavou a tiše říkal:
»Chlapče, chlapče, to kdyby byla věděla maminka!«
»A jak to, že jste pro nás přijeli?« zeptal se Milan.
»Přiběhli jsme sem hned včera před půlnocí. Právě jste usnuli, tak
jsme vás nechtěli budit.«
»Ten pan hajný, to je čtverák! Ani slova nám neřekl!«
»Vy jste mne překvapovali čtrnáct dní, prachmilioni! A já jsem se měl
připravit o jediné překvapení?« usmíval se hajný.
»Ale povedlo se vám to! To nám nikdy ani ve snu nenapadlo, že se domů
povezeme v žebřiňáku,« radovali se.
»Já se nepovezu,« řekl jaksi zadrhlým hlasem Lojza.
»Jak to?« pohlédli na něho překvapeně.
»Musím jet s Hájkovou lodí.«
Ve světnici zavládlo ticho. Všechna radost pohasla.
»A tož to zase ne, ty prachmilione,« ozval se hajný. »Myslíš, že jsem
ji šel hledat pro tebe? Dnes mám jít do Košíkova, tak jsem si řekl --
co kdyby ta loď někde byla? Nemusil bych v tom horku šlapat. A když
jsem ji našel, tak se na ní hezky svezu!«
»Vy jste anděl, pane hajný!« vykřikl Mirek.
»Tak, chlapci, a teď nasedat!« vyzývali otcové.
Hoši se vyhrnuli před dům. Rychle naházeli svá zavazadla na vůz a
sami tam vyskočili také.
»Počkat, musíme si to trochu ozdobit,« navrhl Lojza a již byl na
louce. Stepní Vlci i Černí Mustangové ho hned následovali. Za chvíli
byl žebřiňák samá květina a zelená větvička. Když bylo všechno
připraveno k odjezdu, shlukli se chlapci k hajnému a Lojza se za
všechny rozloučil.
»Děkujeme vám, pane hajný, za všechno. Byl jste na nás moc hodný a
budeme na vás vzpomínat. I vám, paní hajná, děkujeme, a ty, Slávko,
přijď někdy do Košíkova.«
»Prachmilion!« hromoval hajný. »Tož teď mi utečete a koho budu
hlídat? Přijdu k Ostrovu -- Vlci nikde. Zabloudím pod hrad --
Mustangové pryč. Prachmilionská čeládko, vždyť mně tu bude po vás
smutno!«
A podezřelé zamžikání jeho očí bylo důkazem, že to myslí doopravdy.
»Však my přijdeme narok zase,« sliboval Lojza.
»Ale to už budeme tábořit spolu,« oznamoval hrdě Vašek.
»Však přijďte!« zvala je Slávka. »Aspoň tu bude zase veselo.«
Cyrilův tatínek práskl bičem. Poslední stisk rukou, poslední na
shledanou. Vůz vyjel.
»Kluci, měli bychom vytáhnout vlajky!« navrhl Lojza, když jim hájovna
zmizela s očí a stesk z loučení pominul.
Návrh byl přijat s jásotem. Připevnili vlajky na dlouhé tyče a
praporečníci si sedli vedle Cyrilova tatínka.
»A zazpívejme si!« vykřikl Vašek.
Když přijeli za zpěvu do Košíkova, byla na návsi shromážděna skoro
celá vesnice. Maminky čekaly syny, sourozenci bratry, babičky a
dědečkové vnuky, strýci a tetičky synovce -- a ti ostatní přišli ze
zvědavosti, neboť včerejší povodeň nahnala všem hodně strachu.
Tábořící chlapci byli od včerejška středem zájmu celé vesnice.
Ověnčený žebřiňák zastavil pod košatou lipou.
Chlapci seskočili s vozu a seřadili se do dvou družstev, obrácených
čely k sobě. Hned byli obstoupeni houfem zvědavců.
»Teď!« zašeptal Lojza. A jeho družstvo rázem spustilo:
»Ať -- žijí -- Černí -- Mustangové!«
A Vaškovi hoši odpovídali jako ozvěna:
»Ať -- žijí -- Stepní -- Vlci!«