»Však už jdu,« řekl odvážně, ale ruka se mu trochu zachvěla, když
sahal do kapsy pro zápalky. Postavil se tak, aby viděl na
návštěvníky, a začal: »Vážení hosté! Vítám vás jménem Vlků k stepnímu
táboráku -- totiž ne -- jako Vlk šerifů -- ne -- jako Vlk stepních
táboráků --«
»Jako šerif Stepních Vlků,« napověděl mu polohlasitě Fanek.
»Jako šerif Stepních Vlků vás srdečně vítám k našemu táboráku a -- je
to náš první táborák --«
»S programem,« vpadl mu do řeči Cyril a lehce se uklonil.
»Ano,« pokračoval Lojza, »první táborák s programem a Stepní Vlci vás
k němu srdečně vítají. Tím je náš táborák zahájen. Ať žije!«
»Ať žije! Ať žije!« volali Stepní Vlci po Lojzovi a tleskali i se
Slávkou jako o závod.
»Prachmilion! Tak oni dovedou i řečnit,« smál se hajný.
Uprostřed všeobecného veselí Lojza se sklonil s hořící zápalkou a
zapálil chuchvalec slámy, který vytáhli z Fankovy boudy. Sláma se
rozhořela jasným plamenem. Od ní se vzňalo i suché roští a za chvíli
vzplála celá hranice.
Milan, povzbuzen všeobecným nadšením, postoupil kupředu a oznamoval:
»Jako další číslo našeho programu je přestávka.«
Když uslyšel novou bouři smíchu, rychle vysvětloval:
»Totiž, potom vystoupí kapela Stepních Vlků. Ale musíme si to nejprve
připravit.«
Rychle se rozběhli do stanů pro hudební nástroje.
Lojza měl kastrol, Fanek starý hrnec, Mirek roh, Milan píšťalku,
Karel dvě pokličky, Jožka svazek lžic a Cyril kus plechu. Milan je
rozestavil okolo plápolajícího ohně, beze slova se uklonil a zvedl
ruce jako zkušený kapelník.
»Pozor, teď vám dám áčko!« zatřepal rukou a zahvízdl, až všem v uších
zalehlo. »Teď!«
Kapela spustila ohlušující rámus. Milan se ohlédl k obecenstvu.
Slávka se smála, až se popadala za břicho, a pan hajný si nestačil
utírat zaslzené oči. Povzbuzen úspěchem, začal Milan dirigovat celým
tělem. Klátil rukama, kroutil hlavou, vyskakoval do výše a zase si
sedal do dřepu a při tom křičel na hudebníky z plných plic:
»Forte, forte, fortissimo -- přidejte, člověče, nebo vás ze své
kapely propustím -- přidat, silně, fortissimo -- bubnujte lépe --
klarinet zeslabit -- a co ta křídlovka? -- činely, bušit do toho! --
třískat víc -- ráz - dva -- tři, ráz -- dva -- tři --«
Pojednou kapelník vyskočil, jak mohl nejvýše, svalil se na zem a
tvářil se, jako by byl dirigováním zmořen až k smrti. Při tom fučel
jako lokomotiva.
To bylo znamením pro hudebníky, aby zmlkli.
Úspěch byl dokonalý.
»Tati, já se už nemohu ani smát,« hekala Slávka.
»Prachmilioni, ale protřepali jste mi bránici,« nemohl se utišit
hajný.
A již vystupoval Fanek.
»Dalším číslem programu je divadlo. Poněvadž se musejí herci
namaskovat, prosíme o malý okamžik strpení. Zatím může být volná
zábava.«
Než všichni vyměnili mezi sebou několik slov, bylo divadlo
připraveno. A hned to začalo.
Milan s Karlem si stoupli před plápolající hranici a uchopili každý
za jeden konec přikrývku, která měla představovat oponu. A Milan hned
spustil povýšeným hlasem, jak to slýchával u vyvolavačů na výročních
trzích:
»Teď vám předvedeme velkolepou divadelní hru, kterou složili Stepní
Vlci. Děj této hry je ze skutečného života. Má tři krátká jednání,
ale dovíte se v nich víc, než z mnohé tisícistránkové knihy. Pozor,
pozor, nejkratší a nejnapínavější divadlo světa začíná!«
Chlapci odstoupili i s přikrývkou. Užaslým divákům se zjevilo prázdné
místo před plápolajícím ohněm. Slávka vypukla v bujný smích.
»Oni nás vyvedli aprílem!« křičela vesele.
»Tiše!« napomenul ji přísně Milan. »První jednání, v kterém se vám
představí hlavní osoby, hned začne!«
Sotva domluvil, ozvalo se vytí, které jako by přicházelo z veliké
dálky. Rychle se blížilo a za chvíli vystoupil na jeviště Fanek. Šel
opatrně, vysoko zvedaje nohy. Tvář měl zakrytu černou maskou. Přišel
až do středu jeviště a sotva znatelně se uklonil. Pak řekl hlubokým
hlasem:
»Jsem -- Stepní -- Vlk.«
A zase tak opatrně našlapuje, zmizel v protější houštině.
Hned nato se ozvalo zařehtání koně. Přicházelo blíž a blíž, až
diváci zaslechli dusot. Na scénu vyrazil s veselým řehotem
zamaskovaný Mirek. Uprostřed se zastavil a bujně vykřikl:
»Jsem Černý Mustang« a zmizel v křoví.
Milan s Fankem ihned napjali přikrývku a Milan oznamoval:
»První jednání je u konce. Viděli jste právě dvě nebezpečná zvířata v
lidské podobě. Mezi nimi vzniklo nepřátelství, které mělo strašné
následky. Jaké byly, to vám poví druhé jednání. Upozorňuji předem, že
toto jednání je jen pro silné nervy. Kdo je nemá v pořádku, ať raději
opustí místnost. Po celou dobu zachovejte naprostý klid.«
Poodstoupil s přikrývkou a před očima diváků se objevil spící Černý
Mustang. Spokojeně oddychoval. Náhle se objevila v pozadí bílá
postava a blížila se k spícímu. V houští se zablesklo a jasný pruh
světla ji ozářil. Současně se ozvalo táhlé zatroubení: Tú -- tú -- tú
-- tú --! Bílá postava začala tančit.
Černý Mustang se probudil. Protřel si oči, vykulil je na strašidlo a
polekaně vykřikl něco nesrozumitelného. Hned nato, provázen vytím
bílé postavy, prchal zděšeně s místa hrůzy.
Hlediště zaburácelo nadšeným potleskem.
»Druhé jednání je skončeno!« vykřikl Milan. »Jste stateční diváci, a
proto si myslím, že vydržíte na svých místech i v jednání třetím,
které je poslední.«
Odsunul oponu a na jevišti se objevil Černý Mustang. Na zádech měl
batoh a v ruce držel hůlku s připevněnou tabulkou, na níž bylo
napsáno: Do Košíkova k mamince. Ustrašeně se rozhlížel na všechny
strany a rychle odcházel s jeviště. Po jeho odchodu přišel Stepní
Vlk. Spokojeně si založil ruce na prsou, zhluboka si oddychl a řekl:
»Konečně je tu čistý vzduch. Nebezpečné koňstvo odtáhlo!«
Hned nato jej přikryla opona a Milan oznamoval:
»Nejkratší divadlo světa je u konce. Ředitelství divadla vám děkuje
za účast a uctivě se poroučí.«
Bouře potlesku se nemohla dlouho utišit.
»To bylo krásné!« volala nadšeně Slávka.
»Prachmilioni, kdo by to do vás řekl!«
»Škoda, že se na sebe nepřišli podívat Mustangové,« popadal se za
boky Karel.
Nikdo si nevšiml, že uprostřed živé zábavy Lojza odskočil k ohništi,
kde chvíli něco kutil. Pak se nenápadně vrátil k ostatním.
Fanek přiložil náruč suchého chrastí.
»Kluci, za mnou!« vykřikl šerif a hup! -- plameny táboráku se jen
zatřepaly, jak se nad nimi mihla mrštná postava Lojzova.
A Vlci -- jeden za druhým -- hup! hup! hup!
»Pozor, hoši!« napomínal je hajný.
»To nic není!« zavolala Slávka, a než jí v tom mohl někdo zabránit,
skočila přes oheň také.
»A teď přikročíme k poslednímu bodu našeho programu, a to je podávání
čaje,« oznámil Cyril a už běžel k ohništi, kde dávno vřela voda.
»Počkej, nejdříve tam půjdu já,« zadržel ho Lojza. »Mám ještě jedno
číslo.«
»Jaké?« zahořeli zvědavostí.
»Hned to bude,« sděloval tajuplně. »Ale jeden mi musíte pomoci.«
Mirek ochotně poskočil a za okamžik postavili před užaslé Stepní Vlky
kotlík a v něm -- uzenky!
»Ať žije Lojza! Ať žije šerif!« rozlehla se nová vlna nadšení
Ostrovem.
Každý -- i Slávka a pan hajný -- dostali po dvou, a Cyril, který
uzenky nade všechno miloval, dostal i dvě určené pro paní hajnou. Jen
se nad nimi zaprášilo!
»A teď ještě čaj a koláče!« oznamoval Cyril nadšeně.
»Chlapci, chlapci, vždyť to jsou pravé hody!« usmíval se hajný.
»To jsme si nemyslili, tati, že se tu tak najíme, co?« libovala si
Slávka. Také neměla nad uzenky.
»Lojzo, tož to byl jednou nápad!« obletovali svého vůdce a div ho
štěstím neobjímali.
»A hrát už nebudete nic?« zeptala se Slávka.
»Už je to všechno hotovo.«
»To je škoda! Mně se to tak líbilo, že bych tu vydržela i do rána.«
»Nám se taky ještě nechce spát. Že bychom ještě něco zahráli?« obrátil
se Mirek k chlapcům.
»To je těžko tak narychlo. Ale -- pane hajný, vypravujte nám něco,«
zaprosil Lojza a chlapci mu živě přizvukovali.
»Já? Já nic nevím,« odmítal.
»Ale víte! Jen si vzpomeňte! Třeba něco z vašeho života,« žadonili.
»Z mého života? No tak -- třeba vám povím -- jak jsem bojoval s
vlky.«
»S opravdovými vlky? A kde?« vyhrkl úžasem Milan.
»Buď ticho!« okřikovali ho netrpělivě. »Vypravujte, pane hajný!«
»Tak jednou byla krutá zima. Lidé říkali, že takových mrazů a vánic
nebylo pamětníka.«
»Náš tatínek to také jednou vykládal,« potvrzoval jeho slova Lojza.
»Náš také! Náš také!« volali jeden přes druhého.
»Tak aspoň vidíte, že je to pravda. A když už jsme myslili, že zima
povolí, začalo znovu sněžit. Sněžilo den, dva -- sněžilo stále,
závěje rostly, a když jsem se jednoho rána probudil, bylo ve světnici
tma jako v pytli. Byl jsem vyspaný, ale když jsem viděl tu tmu, ani
jsem se nedíval na hodiny a zůstal jsem ležet. Už jsem neusnul.
Převaloval jsem se v posteli a pohlížel jsem k oknu, kdy se trochu
rozsvětlí. Čas letěl, v břiše mi kručelo a stále tma, že by ji mohl
krájet. To je divné -- povídám si a posvítím sirkou na hodiny. Div
jsem leknutím nespadl s postele! Hodiny ukazovaly půl desáté a já šel
spat o deseti! Chvíli to trvalo, než jsem pochopil, že teď je půl
desáté dopoledne. Ale proč je tu taková tma? Přiskočil jsem k oknu --
za oknem tma! Běžel jsem ke dveřím, otvírám, otvírám -- nadarmo!
Vylezl jsem na půdu a chtěl jsem nadzvednout křidlici, abych se
podíval ven. Nešlo to! Po veliké námaze se mi konečně podařilo jednu
tašku nadzvednout. Na půdu se sesypala silná vrstva sněhu a zároveň
tam vnikl slabý paprsek denního světla. Pochopil jsem. Naše chalupa
byla zasypána až po komín sněhem! Co teď? Zima mně bylo, dříví bylo
na dvoře. Žízeň jsem měl, pro vodu jsem jít nemohl. A pomoc odnikud
nepřicházela. Po delším rozmýšlení jsem si řekl, že mi nezbývá nic
jiného, než dostat se ven komínem. Tak jsem lezl, krok za krokem,
pomalu a opatrně, až jsem se dostal k otvoru. Vyhlédnu ven, ale jaká
hrůza! Celým krajem se proháněly smečky vlků!«
»Páni!« vydechli vzrušení Stepní Vlci a Slávka zašeptala vyděšeně:
»A kde jsem byla já? A kde maminka?«
»Ty jsi tenkrát ještě nebyla na světě a maminka byla u tety v Brně.«
»A co dál, pane hajný?«
»Sotva jsem vlky uviděl, hned jsem se schoval zpět do komína. Ale již
bylo pozdě! Jedna smečka mne zahlídla a hnala se za mnou. Spustil
jsem se co nejrychleji dolů, odskočil jsem do světnice pro pušku a
spěchal jsem zase k peci. Sotva jsem přiběhl, ozvalo se temné
bouchnutí a v peci ležel obrovský vlk! Rychle se postavil na nohy a
přímo na mne! Zamířil jsem a bác! Vlk ležel v peci jak široký tak
dlouhý! A za ním druhý, třetí, čtvrtý a pátý -- nestačil jsem ani
nabíjet. Za chvíli byla pec tak nacpána mrtvými vlky, že už nebylo
možno, aby se ke mně některý dostal. Na chvíli jsem si oddychl.
Ale opravdu jen na chvíli! Neboť náhle se ozval u dveří podezřelý
šramot. Ucítili dobré sousto a prohrabali se těmi spoustami sněhu až
ke dveřím našeho domku. Rychle jsem uzavřel dveře těžkou závorou, ale
již se škrabali k oknu! Postavil jsem se proti oknu s puškou v ruce.
Najednou sklo v okně řinklo a vyhublá vlčice skočila do světnice.
Trefil jsem ji dobře. I tu, která šla za ní. Ale potom se tlačili
vlci do světnice tak rychle, že jsem nestačil nabíjet pušku. Uchopil
jsem těžkou dubovou židli a začal jsem je pobíjet přímo pod oknem. Co
rána -- to mrtvý vlk. Zanedlouho jich bylo půl světnice. Pomalu jsem
couval, až jsem se dostal na síň. Tam byly padací dveře, vedoucí do
sklepa. Prudkým trhnutím jsem je otevřel. Postavil jsem se za ně a
očekával jsem další útoky. A jak tak na mne skákali, tak jsem je
srážel do sklepa. Nejprve jsem to bral po jednom, ale jak jich
přibývalo, tak jsem je srážel po dvou i po třech. A stále přibíhali
noví a noví, oči jim svítily, jazyky měli vyplazené a zuby vyceněné
-- nu, bylo mně horko. A ke všemu mně začala umdlévat ruka, v níž
jsem třímal dubovou židli. Náhle se přihnal zvlášť obrovský vlk.
Rozmáchl jsem se po něm vší silou -- ale běda! Rána byla tak prudká,
že židle se mi vysmekla z ruky a spadla do sklepa! Sám jsem se
zapotácel a div jsem nesletěl za ní.«
»A co potom?« vydechl Fanek a jeho oči se leskly rozčilením.
»Potom? Byl jsem bezbranný, a přede mnou tolik vlků! Mám zahynout v
jejich dravých zubech? Ne, nikdy! V poslední chvíli jsem si vzpomněl,
že mám doma dynamit. Rychle jsem skočil do komůrky a přibouchl jsem
za sebou dveře. Zamkl jsem se, vyvrtal jsem do zdi hlubokou díru,
nacpal do ní dynamitu, přichystal jsem doutnák a rozsvítil jsem
svíčku. Její plamen jsem měl v blízkosti doutnáku a čekal jsem, co
bude.
Vlci mě nenechali dlouho v nejistotách. Dveře se začaly otřásat.
Pojednou závěs u dveří povolil! Hned za ním druhý -- a vlci se řítili
dovnitř. Už jsem nečekal. Zapálil jsem doutnák a brzy nato se rozlehl
celým domem strašlivý výbuch. Zahlédl jsem ještě, jak všechno -- dům,
vlci, já, obrovské kupy sněhu -- jak to všechno letí do povětří.
Čekal jsem, že bude po mně, ale nebylo. Letěl jsem povětřím jako
šipka -- lesy, Kozel, Rosava -- to všechno se pode mnou jen mihlo a
nad hradem jsem najednou začal z té obrovské výše padat kolmo dolů!«
»A spadl jste?« zašeptal Jožka.
»Ano. Spadl jsem -- na papírovou zem a propadl jsem se až sem!«
Chvíli to trvalo, než se Stepní Vlci vzpamatovali z ohromení. Ale
potom -- pan hajný měl velké štěstí, že byl panem hajným. Jinak by to
byl od Stepních Vlků pořádně dostal!
»Ty jeden tatine, já jsem div o tebe nebrečela,« durdila se Slávka.
»Mne až hlava rozbolela napětím -- a vy --,« mračil se Karel.
»A vy prachmilioni, snad jste nechtěli, aby mě ti vlci sežrali
doopravdy?« smál se hajný.
»Ale umíte to, pane hajný!« řekl s obdivem Lojza.
»Toto až budeme vykládat ve škole, kluci nebudou ani dýchat,« těšil
se Mirek.
»No, ale teď se už musíme zvednout,« řekl hajný. »Maminka se nás už
stejně nemůže dočkat.«
»To je škoda! Já bych seděl u ohně až do rána!«
»Nedá se nic dělat, chlapci. A hlídejte dobře, ať vás také ti vlci
nepřepadnou,« žertoval.
Chlapci vyprovodili hosty, poděkovali za návštěvu i za koláče a
vrátili se k stanům. Táborák pomalu dohasínal.