XVII

Uplynulo několik dní.

»Kluci, vstávejte!« budil Stepní Vlky jednoho jitra Milan a

vítězoslavně oznamoval: »Bude pršet!«

»Jistě?« vyhrnuli se všichni zvědavě ze stanů a pohlédli k obloze.

Opravdu! Obloha, po prvé za jejich táboření, byla potažena těžkou

clonou šedých mraků. Vítali déšť s obavami -- ale trochu i se

zvědavostí. Aby měli všecky tábornické zkušenosti, scházel jim už

jenom déšť! Všechno už prožili, táborák měli -- ale tím, že jejich

vlastnoručně zhotovené stany nepromoknou, tím se ještě pochlubit

nemohli. Čekali tedy napjatě, co bude.

»Rychle všechno uklidit, aby nic nezmoklo. A kávy navařit plný

kotlík. Bude-li pršet, budeme ji mít i k obědu,« nařizoval vůdce.

Chlapci se rozběhli po Ostrově a za chvíli bylo všechno jako

vymeteno. Potom posnídali a každý vlezl do svého stanu. Milan vytáhl

vestu a vystrčil deštník.

»Ještě jej schovej, nebo se ho mraky leknou a bude po dešti!« křičeli

na něho.

Ale vtom již dopadly první kapky.

»Prší! Prší!« rozjásali se Stepní Vlci a Mirek zanotoval: »Prší,

prší, jen se leje, a my v stanech nezmokneme.«

Všem se nová písnička zalíbila a začali zpívat o sto šest. Déšť se

stával hustším a hustším.

»Karle!« zvolal pojednou Jožka a sáhl si na čelo, po němž mu stékala

dešťová kapka.

»Co je?« lekl se Karel.

»Na mne prší!«

»Není možná,« odmítal Karel, hned nato však vykřikl: »I na mne!«

»Buď ticho!« napomínal ho Jožka. »Nikdo to nemusí vědět. Řekli by, že

jsme udělali špatný stan.«

»Na mne prší čím dál víc,« sděloval Karel za chvíli.

»Vlezme pod přikrývky, ty tak hned nepromoknou.«

Sotva je na sebe vhodili, volal ze sousedního stanu Mirek: »Tož co,

neprší na vás?«

»Kdepak!« Jožka vystrčil hlavu ze stanu. »A na vás?«

»Co tě napadá! S naším stanem vydržíme v suchu, i kdyby pršelo

čtyřicet dní a čtyřicet nocí jako při potopě světa.«

Jožka se zase rychle stáhl pod přikrývku, která už také byla

provlhlá. Z nešťastných stanových dílců to kapalo, jako by jich tam

vůbec nebylo -- A deštík houstl a sílil.

»Člověče, mně už to teče až za krk!« zanaříkal Karel.

»Mně také. Ale uznej, že se nemůžeme přiznat. To by bylo smíchu!«

»Ty myslíš, že ostatním neprší?«

»Milan s Mirkem mají deštník, Fanek s Cyrilem slaměnou boudu a Lojza

má kožich. Všichni jsou na tom lépe než my.«

»Počkej, já zavolám na Lojzu,« řekl Karel a vystrčil hlavu.

Cyril ho však předešel. »Haló, kluci, co jste tam zalezlí jak krtci?

Neprší vám?« volal vesele.

»Kdepak!« vyklonilo se pět hlav ze zbývajících tří stanů. »Ani

nekápne!«

»Já bych chtěl, aby pršelo až do večera. Nám je tu tak dobře,«

rozplýval se Milan.

»To věřím,« bručel Karel. »Že mně také nenapadlo vzít si deštník!«

»Možná, že to nebude dlouho trvat,« utěšoval se Jožka. »Nebo

jinak -- já nevím! Už cítím vlhko až na košili.«

»Kdyby si tu mohl člověk aspoň sednout,« toužil Karel. »Pode mnou je

hotový potok!«

»Pode mnou také. A začínají mi cvakat zuby.«

Ve stanu zavládlo ponuré ticho. I v ostatních stanech zmlkli. Jen

deštík šustěl a měnil Ostrov v malé rybníčky.

»Nic se nedá dělat, Jožko, já to tady nevydržím,« ozval se Karel,

když se změnil v dokonalého vodníka.

»Co chceš dělat?«

»Zalezeme do Lojzova stanu. Nikdo o tom nemusí ani vědět.«

»Pojďme,« přijímal Jožka ochotně návrh.

Karel vystrčil opatrně hlavu, aby se ujistil, že jejich útěk

z promoklého stanu nikdo nezpozoruje. Hned se však vtáhl dovnitř.

»Na Lojzově stanu už není kožich,« sděloval tajemně.

»A kde by byl?«

»Uvidíme!« řekl Karel a mnohem pevnějším krokem se rozběhl k vůdcovu

stanu. Jožka za ním.

Tam je čekalo překvapení. Vůdce seděl na bobku uprostřed stanu, přes

hlavu měl přehozený kožich a se stanových dílců na něho vesele

pršelo.

»Co tu chcete?« lekl se návštěvníků.

»My se jdeme k tobě schovat. U nás prší. Ale u tebe také,« zjišťoval

Jožka s úlevou.

»Prší! A jak!« řekl Lojza sklesle. »A co ostatním?«

»Kdož ví! Ale Mirek už dávno přestal zpívat.«

»A Milan už také nekřičí, že by mohlo pršet až do večera.«

»Víte co, kluci, půjdeme to zjistit,« řekl Lojza a už vylézal ze

stanu.

Nejdříve nakoukli do Mirkova a Milanova stanu a div radostí

nevykřikli. Oba se krčili pod přikrývkami a byli promoklí až běda!

»Ale, ale, snad už nemáte ve stanu kousek potopy světa!« rozesmál se

Karel.

»Ještě se směj! Zuby mi cvakají, div mi brada neulítne,« durdil se

Mirek.

»Co je tam?« zvolal vtom Fanek a vyhlídl ze stanu. Hned se dal do

bujného smíchu. »Jak to vypadáte, kluci? Vždyť jste jako zmoklé

slepice! Snad u vás nepršelo?«

»A u vás?«

»U nás? To je nápad! Náš stan je stoprocentně nepromokavý!« vypínal

se Cyril. -- Všichni se rozběhli k slaměné boudě. A opravdu! V té

bylo úplně sucho.

»Ach, tu je dobře!« skrčil se Jožka do suché slámy.

»A jak tu máte teplo!« chválil Karel a už byl také v boudě.

»Jenom pojďte,« zval Fanek. »Vlezeme sem všichni a víc si nadýcháme.«

Chlapci přijali ochotně pozvání. Posvlékali si promoklý oděv a

zabalili se do Fankovy a Cyrilovy přikrývky.

»Víš Fanku, tys byl přece jen chytrý, že sis tu slámu vzal,« oceňoval

Mirek.

»A vidíte, div jste mne k vůli ní neposlali domů,« připomínal se

zadostiučiněním Fanek.

»Komu by to napadlo, že stany tak rychle promoknou!«

»Tak, tak, drahouškové, neměli jsme sníst tvaroh,« připomínal Cyril.

»Myslím, že těm pytlům by ani tvaroh nepomohl,« pokyvoval hlavou

Lojza.

»Tak deštník se neosvědčil,« dobíral si Karel Milana.

»Prosím tě, copak může takové paraplíčko schovat celý stan?« bránil

se Milan.

Obědvali opravdu jenom kávu a chléb, protože v poledne lilo jako z

konve. Teprve k třetí hodině déšť trochu povolil. Ale jen na chvíli.

K večeru se přihnala bouře. Obloha se zatáhla černými mraky a kdesi v

dálce se začalo hrozivě blýskat.

Stepní Vlci seděli namačkáni ve Fankově stanu a zamlkle pozorovali

oblohu.

»Tak se mi zdá, že se žene nějaká pohroma,« přerušil nevlídné ticho

Mirek.

»Vypadá to, jako by měla přijít průtrž mračen,« rozhlížel se Jožka.

»No, my ji nezadržíme. Mluvte raději o něčem jiném,« řekl zachmuřeně

Lojza.

»Kluci, jestlipak víte, že naše zásoby budou co nevidět u konce?«

navazoval Cyril řeč z jiného konce.

»Nepovídej!« lekal se Mirek.

»Co se divíš?« obrátil se k němu Milan. »Vždyť dnes je tomu čtrnáct

dní, co jsme sem přišli.«

»Tož to by znamenalo, že už se musíme vrátit domů,« poznamenal

Fanek.

»Však už jsme tu něco užili! To bude krása až budeme doma povídat!«

řekl Karel a z jeho hlasu bylo možno vyčíst, jak se už těší na domov.

»Naši se mne už jistě nemohou dočkat. Kdyby věděli, že mne uštkla

zmije,« usmíval se Jožka.

»To víš, že by tu už dávno byli jako na koni. Páni ti budou mrkat,

jak jsme tě tu léčili!«

»Ti budou mrkat na víc věcí. Až jim povykládáme o tom, jak Fanek s

Mirkem dělali Bílou paní -- A jaký jsme měli táborák -- A jak nám šlo

vaření --«

»Zvláště ta první polévka!«

»Vy už všichni mluvíte jako byste se s osadou loučili,« řekl Lojza.

»Tož jak je to vlastně s těmi zásobami, Cyrile?« obrátil se na

správce táborového pokladu.

»Tož jak,« začal ze široka Cyril. »Máme tam trochu brambor, špetku

sádla, sáček mouky, no a takové drobnosti, jako kmín, čaj, sůl a

cikorku. A také je tam ještě trochu jíšky a tak na jeden oběd nudlí.«

»Hm,« zamyslil se Lojza. Také se v něm již mocně ozývala touha po

rodičích. »Tož víte co? Zůstaňme tu ještě přes zítřek. A ve středu

bychom to sbalili a šli domů. Co na to říkáte?«

Rozzářené tváře a výkřiky souhlasu mu prozradily, že promluvil všem

ze srdce. -- Po večeři se šel Fanek podívat k řece. V poledne tam

zarazil kolík aby viděl, jak přibývá po dešti vody. Sotva k němu

doběhl polekaně vykřikl:

»Kluci, voda stoupla! A moc!«

Chlapci se rozběhli za ním. »Opravdu,« hleděli na znaménko, které již

bylo skoro celé pod vodou.

»Vytáhněme kolík a zarazme jej znovu,« navrhl Karel.

Hned to také udělal. Chvíli kolík pozorovali.

»Stoupá. A jak rychle!« vzrušovali se.

»To asi po té bouři,« soudil Lojza.

»Kdyby tak zaplavila celý Ostrov!« děsil se Milan.

»Prosím tě!« dal se do smíchu Mirek. »To by musela Rosava stoupnout

alespoň o půl druhého metru.«

»A copak se to ještě nestalo?« durdil se Milan. »Na horách mohla být

třeba veliká bouře. A podívej se!« vybuchl náhle. »Už je kolík zase

pod vodou!«

»Milane, pozoruj vodu!« přerušil je rázně Lojza. »My se zatím

přichystáme k odchodu.«

»Teď? Vždyť už je skoro úplná tma!«

»Ty myslíš, že je to tak vážné?«

»A kam půjdeme?« doléhali na svého vůdce jeden přes druhého.

»Možná, že nepůjdeme nikam,« uklidňoval je. »Ale přichystáme se na

všechno. Nepřestane-li voda stoupat, přepravíme se zavčas na druhý

břeh. A přestane-li, nic neztratíme.«

Beze slova odběhli zpět ke stanům. Rychle cpali své věci do batohu.

Lojza dával do pořádku majetek Milanův.

»Co dělá voda?« zavolali občas na Milana.

»Stoupá,« odpověděl po každé vytrvalý hlídač. Pojednou k nim přiběhl

a ulekaně volal: »Kluci, pospěšte si, voda stoupá strašně rychle!«

»Co naše stany?« zanaříkal Fanek.

»To nic! Stejně to byly jen hadry!«

»Ale co můj kožich? Toho by bylo přece jen škoda!«

»To ano. Půjdeme-li narok zase tábořit, může nám být dobrý. Ten

vezmeme s sebou,« rozhodoval Lojza.

Ve chvíli bylo všechno sbaleno. A již tu byl zase Milan, všecek

pobledlý.

»Už vystupuje z břehů! Už je na Ostrově!« volal zděšeně.

»Vždyť už je až u nás!«

»Já už stojím ve vodě,« vypískl Fanek.

»Rychle na loď!« zněl další povel Lojzův. »Nejprve převezu Cyrila a

Jožku, potom ostatní!« volal cestou.

Vtom k nim dolehl temný hukot. Jako by se octli v tunelu, v němž pádí

vlak šílenou rychlostí. To se hnal shora obrovský příval vody.

Cyril byl u zátoky první. Zmateně se rozhlédl. Náhle se ozvalo jeho

plačtivé volání: »Lojzo, loď tu není!«

»A kde by byla?« lekl se vůdce.

»Že ji odnesla voda!« přiběhl k nim Mirek a celý se roztřásl

rozčilením. »Voda ji asi zvedla a provázek se přetrhl.«

Zůstali bezradně stát nad neočekávanou pohromou.

»Co teď? A co pantáta Hájek?« zanaříkal Milan.

»Ten nás pěkně pochválí, až přijdeme bez lodi,« řekl sklesle Karel.

»Copak loď! Ale co s námi?« zahořekoval Jožka.

»Přeplavme, dokud je čas!« vyzýval všechny Mirek.

»A co s těmi batohy?« Fanek si vzpomněl, co mu to dalo přemlouvání,

než tatínek dovolil, aby si mohl vzíti na táboření jeho nový batoh.

»A co s těmi hrnci? A co se vším nářadím?«

»A co se mnou?« nabíral Cyril.

Voda stoupala závratnou rychlostí. Již jim sahala až po kolena. Bylo

nutno jednat rychle. Lojzova hlava hrozila prasknutím. Bleskem uvážil

všechny možnosti. Opravdu, zbývalo už jenom jediné ...

»Na stromy!« zavelel. »Ale rychle!«

Nemusel je dvakrát pobízet. Nejprve pomohl Cyrilovi, pak ostatním.

Sám začal šplhat poslední. To mu již voda sahala skoro po pás.

Na stromech se usadili blízko kmenů mezi nejsilnějšími větvemi a

batohy pověsili vedle sebe. Byli promáčeni, chvěli se zimou i

strachem a vyděšenýma očima pozorovali Rosavu, která burácela a s

divým hukotem valila dále běsnící spousty špinavých vod.

»A to tu budeme až do rána?« chvěl se Milan.

»Uvidíme, až jak -- -- --« Lojza nedomluvil. Ozvalo se šplouchnutí

vody a do sluchu Stepních Vlků se zařezal zoufalý výkřik Cyrilův:

»Pomóóc!«

Nešťastný kuchtík se chtěl usadit na stromě co nejpohodlněji. Při tom

shodil s větve batoh. Hmátl po něm oběma rukama -- a už padal.

Cyril! Jediný z celé osady, který neuměl plovat!

Když dopadl na dno, chtěl se postavit na nohy. Šlo to těžko, neboť

voda mu sahala téměř po krk. Náhle ho dravý proud strhl, převalil a

odnášel.

Vůdce se nerozmýšlel ani vteřinu. Tak jak byl, vrhl se do rozvodněné

řeky. Stepní Vlci zděšeně vykřikli.

Lojza se prudce rozmáchl směrem po proudu. Rozhlédl se po Cyrilovi.

Nechytne-li ho na Ostrově, bude Cyril ztracen.

Měsíc osvítil zpěněnou hladinu. Na ní se objevil Cyril, zoufale

bojující s vlnami. A již ho držel Lojza za ruku! Ale co teď? Aby s

ním přeploval Rosavu, na to nebylo ani pomyšlení. Kdyby byl jen v

plavkách, snad by to šlo. Ale takhle? Cítil, jak těžko se udržuje nad

vodou v mokrých šatech, jak ho to táhne dolů ...

Pokusil se plovat proti proudu, aby se dostal k některému stromu, ale

dravý proud byl silnější než jeho snaha.

V okamžiku, kdy se již octli na samém konci Ostrova, zachytil se

volnou rukou keře, jenž vyčníval z vody. Chopil se ho křečovitě a

napnul všechny síly, aby ho proud neodnesl. Pokusil se stoupnout na

dno. Nadarmo! V těchto místech se půda Ostrova již svažovala, takže

mu voda sahala nad hlavu. Jednou rukou se držel křoví, druhou svíral

Cyrila. Ten se již nehýbal. Asi se napil tolik vody, že pozbyl

vědomí.

Lojza si začal uvědomovat beznadějnost svého postavení. Kdyby pustil

Cyrila, sám by se jistě zachránil. Ale na to ani nepomyslil.

Pojednou zesinal. Keř, jehož se tak křečovité držel, se začal

uvolňovat!

Za chvíli, snad za několik vteřin, zmizí oba ve vlnách.