XVI

»Jak je s Jožkou?« byla první otázka Lojzova, když ráno vyběhl ze

stanu.

»Spí,« odpovídal tiše Fanek. »Kluci říkali, že pozdě usnul.«

»Tak ho necháme spát, třeba mu potom bude už dobře.«

Chodili okolo Jožkova stanu jako stíny. Jakmile některý promluvil

poněkud hlasitěji, hned ho ostatní Vlci napomenuli varovným posunkem

nebo pohledem. Slunce stoupalo výš a výš a Jožka se stále

neprobouzel.

»Není mu snad zle?« lekal se Milan. »Vždyť už je mi to divné.«

»Zajdu se za ním podívat,« řekl Lojza.

Poodhrnul plachtu u vchodu a nahlédl dovnitř. Ostatní chlapci se

tlačili za ním.

»A vždyť on je už vzhůru!« zasmál se ulehčeně. »Tak co je, Jožko?«

»Už jsem jako ryba. A -- kluci -- děkuji vám,« řekl tiše Jožka a v

očích se mu to nějak zamžilo.

»Ale jdi! Hlavní věc, že jsi v pořádku,« smál se Lojza. »A na tvou

počest dnes uděláme táborák.«

»Ať žije Jožka!« vykřikl Mirek, a ostatní se k němu ochotně přidali.

»Co tam zas řádíte, vy prachmilioni?« ozvalo se vtom od řeky.

»Pan hajný!« zvolal radostně Lojza a už běžel k lodi.

Za chvíli byl hajný mezi nimi.

»Tak co je, ty lovče zmijí?« štípl Jožku do tváře.

»Už je dobře,« usmál se Jožka.

»Však bych ti nasekal, kdybys řekl něco jiného. Naše Slávka mě sem

div v noci nehnala. A byl bych šel. Ale když jsem si představil, že

byste si mne mohli splést s Mustangem, zašla mi chuť.«

»To jste udělal dobře. Nebo kdybyste se střetl se mnou, tak bych se

do vás pustil --«

»Jako dravec,« doplnili Stepní Vlci Cyrilovu větu se smíchem.

»Jak vidím, dobrou náladu vám ta zmije neodnesla.«

»Včera nám nebylo do smíchu, ale zato dnes --! Víte, pane hajný, co

je nového? Dnes budeme mít táborák s programem!«

»A vás, paní hajnou a Slávku na něj všichni srdečně zveme,« dokončil

pohotově Lojza.

»A vy prachmilioni! Co vám to zas napadlo?«

»Bude to krásné! Přijdete, pane hajný?« žadonili.

»Já bych přišel. Ale abyste mne potom něčím nevylekali jako ty

Mustangy!«

»Pane hajný, na vás tak zlí přece nejsme!«

»No, abyste neřekli, tak my přijdeme.«

Po odchodu hajného se hned pustili do příprav na večer. Nejdříve

nanosili pořádnou hranici roští, potom vymyli nádobí a uklidili ve

stanech a okolo nich. Odpoledne se vydal Lojza za nákupem do města a

ostatní nacvičovali večerní program. Fanek, Mirek a Milan oznámili

tajuplně, že zahrají divadlo a odešli do lesa.

Milan si lehl na trávník. Fankovi a Mirkovi poručil, aby ho

nevyrušovali, a začal sepisovat divadlo.

Kamarádi nakukovali z křoví na spisovatele. Ale na papíře stále

nic nepřibývalo, ač Milan usilovně okusoval tužku. Nakonec se

dopálil a že prý se bude hrát bez sepisování.

Karel s Jožkou a Cyrilem zůstali na Ostrově.

Když se divadelníci vraceli z lesa, volal Milan zdaleka:

»Měli bychom si teď zkusit tu kapelu! Ať to klape, až přijdou hajní.«

»Lojza tu ještě není,« oznamoval Karel.

»To by byla švanda, kdyby se tak do večera nevrátil!«

Jejich obavy byly zbytečné, neboť Lojza se objevil tak náhle, jako by

z vody vyrostl. »Páni, ten toho nese!« užasl Cyril, když spatřil

objemný náklad na Lojzových zádech.

»Už jsme myslili, že nepřijdeš!«

»To víte. Snad bych nezmeškal nejkrásnější večer našeho táboření! A

co je s tebou, Jožko?«

»Už ani o ničem nevím. A u pana doktora jsi byl?«

»Byl. Říkal, že už se nemusíme ničeho bát. A posílá hrnec od malin.

Však jsem se s ním zahřál!«

»A co toho tolik vlečeš?« divil se Mirek.

»Prosím tě,« zrozpačitěl Lojza. »Tož to víš: cukr, sůl, čaj --«

»Kotlík na čaj se jen leskne,« ukazoval svou odpolední práci Karel.

»Necháme vařit Cyrila, ten se v tom vyzná nejlépe,« navrhl Lojza.

Cyril měl radost z Lojzovy pochvaly a rád přijal nabídku, aby byl při

té slávě vrchním kuchařem. Hned se však zatvářil ustaraně.

»Páni, na něco jsme zapomněli,« zalomil rukama.

»Na co?« polekali se.

»Z čeho budou hajní pít? Máme jen sedm hrnků!«

»Vidíš, na to jsme zapomněli!«

»Ale co!« mávl rukou Mirek. »Já vypiji čaj i z kotlíku,jen když

bude dobrý. A svůj hrneček dám --«

»Slávce,« škádlil ho Karel.

»Třeba. Však si to zaslouží, ne? Nosí nám mléko, byla pro doktora --«

»A já budu pít z kastrolka a zas bude o hrnek víc,« nabízel Milan.

»Ale to nic není! To už nebude tak slavnostní!« naříkal dál Cyril.

»Tož -- pěknější by to bylo, kdybychom měli dost hrníčků, ale

nejsou-li, co dělat!«

»A co byste řekli tomuto?« ozval se Lojza a vytáhl z batohu tři nové

porculánové hrníčky.

»Lojzo!« zvolali překvapeně. »Kde jsi je vzal?«

»Koupil.«

»Páni, já vám řeknu, že takového vůdce by musel hledat se svíčkou,«

řekl slavnostně Cyril, a ostatní přizvukovali.

»No, kluci, ale teď si musíme zkusit ještě tu naši kapelu,«

připomínal znovu Milan.

Všichni ochotně poslechli. Každý uchopil svůj nástroj -- a byly to

nástroje prapodivné, nahonem v táboře sehnané -- a už to hřmělo!

Pomalu se už začínalo stmívat, když zkouška končila.

»A ještě něco!« zvolal Fanek, když se rozcházeli.

»Co ještě? S takovou nebudeme hotovi ani do půlnoci,« durdil se

Mirek.

»Ale toto je nutné,« tvrdil Fanek. »Podívejte se, mně se docela líbí,

že Cyril to chce mít tak nóbl.«

»No, a co ty bys ještě chtěl? Však hrníčky už máme!

»Ano, ty máme. Ale jak vypadáme my?«

»Jak to?«

»Však se podívejte! Každý je umouněný, ušpiněný, rozcuchaný --

vypadáme, jako bychom vodu neviděli nejmíň měsíc.«

»Kluci, Fanek má pravdu,« zvolal Lojza. »A proto -- mýdlo, ručník a

do Rosavy!«

Za chvíli voda stříkala a Stepní Vlci se drhli, až jim kůže

červenala. Potom si vykartáčovali šaty, po prvé za celou dobu

táboření se učesali, a když byli v nejlepším, ozval se výkřik

Milanův: »Už jdou!«

»Kdo?« Fankovi leknutím vypadl hřeben z ruky.

»No hajní!«

Naposled se podívali do střípku zrcátka a už běželi k řece.

»A vy prachmilioni! Vždyť já vás dnes nemohu ani poznat,« žasl hajný.

»Každý září jako nová pětikoruna, umytý, učesaný -- co se to s vámi

stalo, Stepní Vlci?«

»No, víte -- když máme ten táborák. A kde je paní hajná?«

»Maminka nechce nechat prázdnou chalupu,« vysvětlovala Slávka. »A

místo sebe vám posílá koláče.«

»No tohle! To ani nemusela,« upejpali se Stepní Vlci, ale měli se co

přemáhat, aby rovnou nezalovili v krabici. Koláče! Už tolik dní je

neměli!

»Ani neochutnáte? No, to je budeš muset vzít domů, Slávko,« potahoval

si knír hajný.

»A jej! Tož to my si raději vezmeme,« vyhrkl Cyril, a už měl krabici

v rukou.

»Necháme si je až k čaji,« rozhodoval Lojza. »Panečku, to si

pochutnáme! A že paní hajné mockrát děkujeme.«

»Já to všechno vyřídím,« usmíval se hajný. »No, a teď nám ukažte, jak

umíte dělat táborák.«

Chlapci zavedli návštěvníky k velké hromadě roští, před níž narychlo

zbudovali lávku.

Mezitím Mirek pokynul Lojzovi a odvedl ho stranou.

»Lojzo, neměl bys to zahájit nějakou řečí?« řekl šeptem.

»Jako na uvítanou? Hm, tož -- mělo by to být, ale prosím tě, co bych

tak narychlo řekl?«

»Však ty už to dovedeš,« povzbuzoval ho Mirek.

»No, zkusím to,« řekl Lojza a vracel se k táboráku.