XV

»Mirku, vykládej ještě o té Bílé paní!« burcoval Mirka Milan,

sotva si ráno protřel oči.

»Vykládej! Vykládej!« hrnuli se jeden po druhém do Mirkova stanu.

»Počkat, kluci,« napomínal je Lojza. »Nejprve se dáme do pořádku.

Umyjeme se, nasnídáme, uklidíme a na malinách nám to Fanek s Mirkem

ještě jednou dopodrobna vyloží.«

»A kdo by tak dlouho čekal! Vykládej, Mirku! Nebo ty, Fanku!«

»Ne, kluci. Napřed umýt! Pořádek být musí!« trval na svém vůdce.

Když byla nemilá povinnost skončena, posedali k snídaní.

»Kdo dnes vařil?« tázal se Fanek.

»Já,« hlásil se Jožka. »A mám pro vás novinu. -- Slávka ví, že jste

strašili. říkala, že to pana hajného v noci probudilo. Že prý se

zlobil.«

»Proč?«

»To nevím. Já jsem se jí raději na nic neptal. A Slávce také nebylo

do řeči.«

»A co! Kdož ví, co jí přelezlo přes nos! Proč by byl na nás pan hajný

rozzlobený?« durdil se Mirek, ale moc klidný nebyl.

»Však uvidíme,« řekl rozvážně Lojza. »Vezměte hrnce a pojďme. A ty,

Cyro, zůstaneš v táboře, pravda?«

»Když myslíš, šerife -- Ale nebuďte tam dlouho! Aby vaření oběda

nezůstalo jen na mně! Beztoho, nebýt mne --« mávl rukou.

»Už jsme umřeli hlady, viď?« zasmál se Karel.

»A myslíš, že ne?« zlobil se Cyril. »Kdo vařil před závody? Kdo vařil

v den závodů? Kdo vařil po závodech? Kdo? Cyril a zas Cyril!«

»Chudáčku! Div sis hlavu nepolámal přemýšlením, co nám uchystat! Ve

čtvrtek byly zemáky na cibulce, v pátek byla krupice, v sobotu zemáky

na cibulce a v neděli krupice,« škádlil ho Jožka.

»Cyril má pravdu! Nebýt ho, opravdu bychom nejedli,« zastával se

napadeného Lojza.

»No, ne, Cyro, já vím, že jsi z nás nejlepší kuchař, ale uznej, je-li

stále jedno a totéž --«

»Ve středu byla také krupice,« vzpomněl si Milan.

»Jestli budete bručet, tak bude dnes zase,« řekl rozhodně Cyril. »A

vraťte se za chvíli!«

»Chceš-li nás uctít krupicí, tak přece nemusíme spěchat!« smál se

Karel.

»Ale -- nejde jen o ten oběd --. Kdyby nás tak přepadli Mustangové!«

»To se neboj! Ti si dnes poslali tatínky pro stany a sami sedí v

Košíkově u maminek,« chlácholil ho Mirek.

»Možná, že si půjdou pro stany sami. A třeba se u nás zastaví, až si

přečtou lístek a poznají, kdo byla ta Bílá paní. A pro ten případ

bych tu měl přece jen někoho mít,« dodával Cyril se starostlivým

výrazem ve tváři. »Já bych se pak mohl zapomnět, a to víte -- jednoho

bych si snad ještě vzal na svědomí. Ale pobít je všechny -- to by

bylo --«

Bouřlivý smích chlapců ho přerušil.

»Ten Cyril -- to je opravdu dravá šelma!« smál se Mirek, až se

zajíkal.

»Cyril má pravdu, jako vždycky,« řekl se strojenou vážností Lojza.

»Jeden by tu s ním měl zůstat k vůli převážení. Cyril se stále ještě

bojí sám na vodu a nechat loď u břehu bych také nechtěl!«

»Tak já tu zůstanu s Cyrilem a budu ho krotit, kdyby na nás přišli

Mustangové,« nabízel se Karel se smíchem.

Chlapci si vzali nádoby na maliny a odešli k řece. »Tak, kluci,

vykládejte to ještě jednou, ale pěkně po pořádku,« žadonil Jožka,

sotva zašli do lesa.

Fanek s Mirkem se nedali dvakrát pobízet.

Pojednou se za nimi ozvalo hromování:

»Prachmilionská strašidla, tož už vás mám!«

Chlapci sebou uleknutě trhli. Už to bylo tady!

»Dobrý den, pane hajný!« pozdravili zkroušeně.

»Nazdar!« zabručel nevrle. »Co to bylo dnes v noci?«

»A -- jak to -- víte?«

»Já vím o každém komáru ve svém revíru! Jak bych potom nevěděl o Bílé

paní! Ale -- prachmilion -- nahnali jste jim strachu!« mrkl šibalsky.

»Ano?« obklopili ho zvědavě. »Povídejte nám o tom!«

»Povídejte -- povídejte --!« zase už bručel. »Povím, ale nejdříve si

musím s vámi něco vyřídit. Že plašíte zvěř, to vám nenapadlo?«

Chlapci na sebe zmateně pohlédli.

»Vidíte, na to jsme zapomněli,« řekl Lojza. »Ale -- už se to nikdy

nestane, pane hajný, věřte mi,« sliboval za všechny.

»Už se stalo, ale po druhé na to nezapomeňte! Nebo -- prachmilion -- já

když se dopálím, dovedu párat břicha!« zakroutil divoce očima.

»Mrtvým zajícům, viďte, pane hajný?« zasmál se Mirek, neboť viděl, že

bouře už minula.

»A ty prachmilione! Zná mě to týden, a už mi to bere slova od úst!

Ale mám to pěknou čeládku ve svém revíru! Nejdříve Stepní Vlci, potom

Černí Mustangové a teď dokonce Bílá paní! A který jste to byl?«

rozhlédl se po chlapcích.

»Já,« červenal se Fanek.

»A já jsem mu svítil,« hlásil se hrdě Mirek.

»Prachmilionští kluci! V tom aby se ďas vyznal! Vypadá to jak ovečka,

jmenuje se Stepní Vlk -- a v noci je z toho Bílá paní!«

Chlapci se dali do smíchu.

»A jak to víte, pane hajný?« hořeli nedočkavostí.

»Hm ... tož spím, spím, zdá se mi cosi krásného a najednou slyším: tú

-- tú -- tú -- tú. Otevřu oči, vyskočím z postele a zase slyším

takové vytí, jako by se hnala smečka vlků. Tak jsem se rychle oblekl,

uchopil jsem pušku a vyběhl ven. Vytí přicházelo od hradu. Dal jsem

se po hlase. Sotva jsem ušel několik kroků, zaslechl jsem nové zvuky.

Tentokrát se to podobalo nářku.«

»To byli Mustangové, jak utíkali!« řekl rychle Fanek.

»Za chvíli jsem se s nimi srazil. Byli celí vyděšení a utíkali k

hájence. -- Kam běžíte? ptal jsem se. -- K vám! vyhrkl jeden. Hlas se

mu při tom zatřásl a zřetelně jsem slyšel, jak mu cvakají zuby!«

»To je báječné!« mnul si ruce Mirek.

»A ty prachmilione! Já, že ho rozbrečím, a on --«

»Povídejte, pane hajný!« žadonil Milan.

»Tak když mu tak ty zuby cvakaly, tož se ho ptám: Co se vám stalo? --

Tam -- na hradě -- straší! vyrážel ze sebe udýchaně druhý. -- A co? -

Bílá paní! -- Dalo mi to hodně práce, než jsem je donutil, aby se

vrátili. Ale to jste měli vidět, když jsme našli váš lístek! Křičeli,

nadávali, bouřili se proti svému vůdci, že prý on je přemluvil k

jakémusi přepadnutí a že teď k vůli němu budou mít v Košíkově ostudu.

Bezmála by se byli do sebe pustili.«

»To je škoda, že to neudělali!« litoval Mirek.

»Ale to jste jim neměli dělat, chlapci,« řekl zase vážně hajný.

»Když oni nás přepadli!« řekl nakvašeně Fanek.

»Přepadli? A vy prachmilioni! Jak to bylo?«

Chtěj nechtěj museli mu povědět o přepadení Ostrova.

»Tož takové je to?« potahoval si knír. »Pěknou čeládku jsem si

nasadil do revíru! Pěknou! Teď abych dával pozor, aby Stepní Vlci

nesnědli Černé Mustangy nebo naopak.«

»My už budeme dělat dobrotu, pane hajný. Však už jsme si to s nimi

vyřídili,« sliboval rozšafně Lojza.

»Chci to vidět! A jak ještě něco uslyším, tož -- prach a broky!«

zahromoval a měl se k odchodu.

»Děkujeme vám, pane hajný,« volal za ním Lojza.

»Zač?«

»No --« pravil v rozpacích -- »za to, že jste nám odpustil to rušení

zvěře!«

»Co s vámi! Jednou postrašíte Černé Mustangy, po druhé se třeba

pustíte do starého hajného! Se Stepními Vlky aby byl člověk zadobře,«

pomrkával šibalsky.

Po jeho odchodu se chlapci ještě chvíli bavili o nočním dobrodružství

a potom se rozběhli po rubisku. Malin tam bylo tolik, že nádoby se

jim vůčihledě naplňovaly.

Jožka měl asi půl konve, když se mu sbírání omrzelo. Slunce pražilo

do zad a oči se mu zavíraly po nočním bdění a hlídce. Postavil konev

k pařezu a lehl si na trávník. Za chvíli usnul. Ve spánku rozhodil

rukama, až se konev převrátila do mechu, ale nic o tom nevěděl.

Vzbudilo ho volání chlapců, kteří se již ubírali domů. Rychle přikryl

konev pokličkou a spěchal za nimi.

Cestou si zase vykládali o Bílé paní.

»To bude ve třídě haló, až to povíme klukům!« těšil se Milan.

»Ti budou mrkat, až jim předvedu na stupni indiánský tanec, který

jsem prováděl na hradě,« mnul si ruce Fanek.

»A až jim povíme, jak jsme si tu vařili --.«

»Jak jsme se vozili na loďce --.«

»Jak jsme chodili na maliny --.«

»Ale jednu věc bychom ještě měli udělat. Táborák,« řekl Lojza.

»Tož to ano!« nadchli se všichni.

»Ale jaký program?« staral se Jožka.

»Něco už svedeme,« chlácholil ho Fanek.

»Mirek s Fankem mohou předvést Bílou paní,« navrhl Milan. »Já jim to

sepíši jako divadlo. A také bych mohl sestavit kapelu.«

»Tak vida, program je hotov!«

Zatím přišli k řece.

»Tak co, Cyro, nepřišli?« volali s břehu.

»Ále!« mávl rukou Cyril. »Ani stopy! Myslím, že jsou opravdu v

Košíkově!

»Nejsou. To budete koukat!«

Karel zajel pro chlapce a ti se hned na lodi nadšeně rozvykládali.

»A nyní dáme maliny do jedné nádoby a zítra je někdo zanese na

prodej. Dobrých pár korun. Stejně se nám pokladna rychle prázdní,«

řekl Lojza, když skončili vypravování. Karel odskočil do stanu pro

pětilitrový hrnec. Jeden po druhém sypali do něho svůj úlovek.

»Tož co? Bude plný?« byl zvědav Mirek.

»To už asi ne,« řekl Lojza, když Milan převrátil svůj hrníček.

»Počkejte, ještě já jsem nevysypal!« spěchal k nim Jožka se svou

velikou konví.

»Tys toho asi moc nenasbíral, když jsi tam tak dlouho spal,« smál se

Fanek.

»Jen si nemysli!« bránil se Jožka. »Pořádný sběrač nasbírá za hodinu

víc než nepořádný za půl dne!«

A aby dodal svým slovům náležité váhy, rázně vytrhl pokličku a

převrátil konev. Do pětilitrového hrnce spadlo jen několik malin.

Chlapci se dali do smíchu.

»Neříkal jsem to?« zvolal vítězoslavně Fanek.

»Jak to?« zrudl Jožka. »Vždyť jsem jich tam měl. Aha, ony se trochu

spekly! Počkejte, já jim pomohu!«

Strčil ruku do konve. Hned nato se rozlehl Ostrovem jeho drásavý

výkřik. Konev dopadla na zem a z ní se zvolna soukal had.

»Zmije!« vykřikl zděšeně Milan.

»Zabijte ji!« vzpamatoval se rychle Lojza.

Každý uchopil prut nebo hůl a začali bušit do jedovatého zvířete. Za

chvíli byla zmije ubita.

»Uštkla tě?« přiskočil Lojza k naříkajícímu Jožkovi.

»Ano! Sem!« ukazoval k zápěstí, kde byla nepatrná skvrna.

»Co teď?« lekal se Mirek. »Vždyť dostane otravu krve!«

»Musím s ním zajít do města,« rozhodl se rychle Lojza.

»A nerozleze se zatím jed po celém těle?« strachoval se Fanek.

»To je pravda,« zachmuřil se Lojza. »Nevíte o nějakém rychlém

prostředku při uštknutí?«

Chlapci zavrtěli ustrašeně hlavami.

»Ani ty, Mirku?« obrátil se na táborového samaritána.

»Ne, to nevím,« odpovídal zmateně Mirek.

A to byla Cyrilova chvíle.

»Běžte pryč!« odžduchl je od Jožky. »To se dělá takhle!«

A před užaslými zraky chlapců se rozvíjelo něco naprosto

neočekávaného. Cyril uchopil Jožkovu ruku a pevně ji ovázal asi deset

centimetrů nad místem uštknutí. Potom rozpálil svůj nůž nad ohněm a

ránu rozřízl. A konečně se sklonil k Jožkovu zápěstí a vyssával ústy

krev tak dlouho, dokud nepřestala téci.

Chlapci ani nedýchali. -- Cyril! -- Ten tlustý, neohrabaný Cyril, o

němž se vždycky domnívali, že nedovede nic, jen dobře se najíst! Ale

to ještě nebylo všechno.

»Postavte tam rychle na kávu!« rozkazoval. »Ty, Jožko, lež a ani se

nehýbej! Až bude voda vřít, půjdu to dodělat sám.«

Baculatý chlapec rostl v očích Stepních Vlků do závratné výše.

»Neumru už?« ptal se Jožka mdlým hlasem, když vypil kávu.

»Já myslím, že ne. Ale pro pana doktora by se mělo zajít. Co myslíš,

Lojzo?« obrátil se Cyril k vůdci, ale Lojzy tam nebylo.

»Kde je Lojza?« ulekli se.

»Tamhle! Vidíte ho?« ukázal Fanek k ohybu cesty.

»Kam běží?«

»Asi do hájenky pro pana hajného.«

»Ten přece není doma. Však víte, že šel do bažantnice,« připomínal

Milan.

Lojza neběžel. Lojza letěl! Vždyť se jednalo o život kamaráda!

Zastavil se až u hájovny. Ve dveřích se srazil se Slávkou.

»Slávko, prosím tě, mohla bys mi půjčit kolo?« vyhrkl udýchaně.

»Pojedu do města pro doktora. Jožku uštkla zmije!«

»Nevykládej!« zbledla.

»Opravdu. Cyril sice ránu vyčistil, ale to jistě nestačí. Potřebujeme

rychle doktora. Půjčíš mi je?«

»Právě jedu do města nakupovat. Zastavím se vám u pana doktora

Zálešáka,« nabídla se.

»Jel bych raději sám --«

»Neboj se! Vyřídím to dobře a pojedu jako divá,« řekla, vzala kolo a

už ujížděla. Lojza se rychle vrátil na Ostrov.

»Kde jsi byl?« vítali ho chlapci.

»U hajných. Slávka jela do města pro lékaře. Bude tu za chvíli.«

»Tož to je dobře,« řekl ulehčeně Cyril. »Jožkovi je nějak nevolno.«

Lojza zašel do stanu za Jožkou.

»Bolí tě to, Jožko?« zeptal se účastně.

»Ta rána ne, ale tak je mi -- nějak divně --,« a z očí mu vytryskl

proud slz.

»Neboj se, Jožko,« těšil ho Lojza. »Slávka už jela pro doktora.

Uvidíš, že zas bude všechno v pořádku.«

Zatím Stepní Vlci netrpělivě pohlíželi k cestě.

»Už kdyby přijel!« řekl Karel. »Nebo já mám takový strach --«

»Já také,« přidával se Mirek a netrpělivě švihal proutkem. »Víte,

kdyby tak umřel --«

»Kdyby jel autem, mohl by tu za chvíli být,« počítal Milan.

»Autem se sem nedostane.«

»Až k hájence ano. A od hájenky je to už kousek.«

»Poslyšte, že už jede!« zvolal pojednou Fanek. »Zaslechl jsem

nějaké troubení.«

Chlapci zmlkli a naslouchali. Kdesi v dálce se ozýval hukot motoru.

»Opravdu! Lojzo! Jožko! Lékař už jede!« volali a běželi s radostnou

zprávou ke stanu.

»Běžte mu naproti,« vybídl je Lojza. »Já tu zůstanu s Jožkou. A

některý byste mohl trochu pouklízet okolo stanů.«

»Tak ať jdou naproti Fanek s Mirkem a my ostatní tu zůstaneme,« mínil

Cyril.

Do chlapců vjela bývalá živost. Zatím co Fanek s Mirkem pospíchali k

hájence, ostatní uklízeli ve stanech, u ohniště a v celém táboře. Za

chvíli se všechno jen lesklo. Ale to se už objevil na břehu Rosavy

starší tlustý pán s brýlemi a koženou taškou v průvodu obou Stepních

Vlků.

Mirek s Fankem ho šťastně dopravili na Ostrov.

»Tak kde máte toho pacienta? A jak je mu?«

»Špatně. Jdou na něho nějaké mdloby.« sděloval polekaně Lojza.

»Nu, uvidíme,« řekl lékař. »Vyneste ho před stan!«

Když ho prohlížel, všichni beze slova viseli na jeho rtech. Co řekne?

Uzdraví se Jožka? Či bude muset jít domů a oni s ním? Nebo je to už

tak zlé, že --

»Tak který je to ten fešák, co vyčistil pacientovi ránu?« pohlédl

lékař na chlapce.

»Já,« hlásil se nesměle Cyril.

»Jsi pašák, chlapče,« poklepal mu lékař na rameno. »Provedl jsi to

znamenitě. Kdepak ses tomu naučil?«

»Víte, to bylo tak,« zářil Cyril. »Jednou byl náš tatínek v horách na

dříví a přivezl v roští zmiji. Uštkla sousedku, která byla právě u

nás. Jejich Vladimír, co studuje na doktora, jí ránu rozřezal a krev

vyssál.«

»Vidíš, jak je to dobré, když člověk chodí po světě s otevřenýma

očima,« chválil ho lékař. »A ty, Jožko, už nemusíš mít strach,«

pohladil chlapce po vlasech.

»Já jsem se bál, že umru,« usmál se Jožka.

»To bys tomu dal! Tak hodných chlapců je pro smrt škoda!«

»Tak už je mu opravdu dobře, pane doktore?« zeptal se Mirek.

»Ano. Za pár dní si na zmiji ani nevzpomene.«

Chlapcům spadl balvan se srdce.

»Děkujeme vám, pane doktore,« řekl Fanek.

»A, pane doktore, co jsme dlužni?« vyběhl Lojza ze stanu i s

pokladničkou.

»Na to je ještě čas,« usmíval se lékař. »Nejdříve si to musím u vás

prohlédnout.«

Chlapci povodili lékaře po celém Ostrově a ochotně odpovídali na

všechny jeho otázky. Lékař se jen usmíval a pokyvoval hlavou: »Safra,

safra, kdo by to byl řekl do košíkovských chlapců.«

Když si všechno prohlédl, měl se k odchodu. O nějakém placení nechtěl

ani slyšet.

»Vezměte si alespoň tohle, pane doktore,« přiběhl Fanek s hrncem

malin. »My vám to doneseme až do auta.«

»Tož to je něco jiného,« přijímal lékař. »Ale -- co s hrncem?«

»Já půjdu zítra nakupovat do města, tak se proň zastavím,« řekl

Lojza.

»Tak dobrá. Pak mi aspoň povíš, jak je s Jožkou. Nu, a teď mě šťastně

převezte na té vaší kocábce,« loučil se s chlapci.

»Děkujeme vám, pane doktore,« volali Stepní Vlci a byli by objímali

celý svět radostí, že to s Jožkou tak šťastně dopadlo.