Co to má znamenat? Jako by někde v trávě zasykla zmije! Ale co by tu
dělala, v takových vlhkých místech?
Nebo že by se blížili Černí Mustangové? Že by se takovým způsobem
dorozumívali?
Cyril přiskočil ke stanům. Vzbudí Lojzu i ostatní chlapce a
přichystají vetřelcům takové přivítání, že na ně nezapomenou!
Ale hned nato uskočil polekaně zpět. Sykot vycházel ze stanu!
Ve chvíli, kdy chtěl poplašným křikem vzbudit celý tábor, rozhrnul se
vchod do jednoho stanu a v něm se objevila rozcuchaná hlava.
»Cyro, buď ticho!« zašeptal Mirek.
»Člověče, co nespíš!« spustil polohlasitě hlídač. »Já vás běžím
chránit, a zatím --«
»Nemluv!« ozval se tiše z druhého stanu Fanek: »Chceme ti něco
prozradit.«
»Co?« šeptal Cyril.
»Chceme se pomstít Černým Mustangům,« řekl přímo Mirek. »Ale nikdo
nesmí o ničem vědět.«
»A co chcete udělat?«
Mirek odvedl Cyrila kousek od stanů a tam mu vyložil celý plán. Cyril
byl nadšen.
»Držel bys hlídku až do té doby, než se vrátíme?« zeptal se Fanek.
»Proč ne?« souhlasil.
»A neprozradíš nás?«
»Nebojte se. Ale ráno to můžeme prozradit, ne?«
»To se neptej! Pobouříme celý tábor hned po svém návratu,« těšil se
již Mirek.
»Ostatně,« napadlo Fankovi, »uslyšíš-li Mustangy křičet strachem,
můžeš kluky vzbudit a říci jim, co se děje.«
»Ti budou skákat!« Cyril se zapomněl a v radosti téměř vykřikl.
»Nekřič, člověče, nebo bychom nesměli jít nikam!« napomínal ho Mirek.
»To víš, Lojza by nám to nedovolil!«
»Však už jsem potichu,« šeptal zase Cyril.
»Ale teď už pojďme,« vyzýval Mirek.
Vzali si prostěradlo, svítilničky, roh, pořádné hole a přeplavili se
na druhou stranu.
Až dosud byli klidní. Ale v temném lese ulehla na ně podivná tíha.
»Kdo půjde první?« začal Fanek.
»Víš co?« Mirek dostal nápad. »Chytneme se za ruce a půjdeme vedle
sebe.«
Kráčeli lesní stezkou beze slova. Ponurá velebnost nočního ticha v
lese je skličovala. Teprve, když si jejich oči zvykly na hustou tmu a
když začali rozeznávat jednotlivé předměty v okolí, trochu se
uklidnili.
»To by člověk neřekl, jak je ten les v noci strašidelný,« začal
Fanek.
»Je,« souhlasil Mirek. »A řeknu ti upřímně, že sám bych tu nechtěl
jít.«
»Ani já.«
Konečně byli pod hradem.
»Nechci vidět, co budou dělat Mustangové, až ten cirkus začne!«
oživoval Mirek.
»A co teprve na Ostrově! To bude jásotu!« Fanek se již těšil, jak
napraví svou nedbalost na hlídce.
Opatrně stoupali ku bráně.
»Nezapomeň na zlomenou příčku,« připomněl Mirek, když stáli u
žebříku.
Vystoupili nahoru. Rozhlédli se kolem a nová úzkost jim sevřela
hrdla. Všude vůkol ležela neproniknutelná tma. Temné moře stromů
tajemně šumělo a obrysy zřícených hradeb jako by zvedaly k obloze
zaťaté pěsti a hrozily vetřelcům.
Ale teď již nebylo možno couvnout.
Upravili si místo, na němž budou prováděti nejodvážnější kousek svého
života. Po celém těle jim probíhalo mrazivé chvění. Fanek se zabalil
do prostěradla a zkoušel několik pohybů. Šlo to dobře. Mirek si lehl
na hradbu.
»Ale při tanci dej pozor, abys nespadl,« napomínal Fanka.
»Myslím, že bych toho měl dost,« řekl Fanek s nuceným klidem.
»Však já ti budu svítit i pod nohy,« dodával mu odvahy Mirek. »Tak
co, jsi připraven?«
»Začneme!«
Mirek zvedl k ústům roh a tichou nocí zazněly táhlé zvuky: Tú -- tú
-- tú -- tú -- -- --
Sotva doznělo troubení, ozval se z tábora Černých Mustangů ustrašený
výkřik:
»Kluci, vstávejte!«
»Hlídka!« zašeptal Mirek a rázem s něho spadla všechna tíseň. I Fanek
byl hned ve svém živlu.
»Tak, začni tančit!«
Mirek stiskl knoflík elektrické svítilničky. Jasný pruh světla ozářil
bílou postavu.
Zezdola k nim dolehlo nové naříkavé zvolání: »Kluci -- podívejte se
-- tam --!«
»Co je?«
»Co je to?«
Fanek začal klátit rukama a kroutit se jako tanečnice, zatím co Mirek
příšerně vyl. A protože se Fankovi zdálo, že Mirkovo vytí je slabé,
přidal se k němu a vydával žalostné stenání. Jejich spojené hlasy by
dovedly nahnat strachu i ve dne, natož uprostřed hluboké noci!
»Strašidlo!« zaúpěl kterýsi Mustang.
»To je Bílá paní! «
»Ííííííííí --!« ozvalo se úpění.
»Ééééééééé --!« mísil se do toho zoufalý nářek.
»Pryč! Pomóóóc!«
Chlapci rozeznali zřetelně Vaškův hlas.
»Dobré je to, Fanku,« šeptal vesele Mirek. »Teď jenom přidat, aby si
to nerozmyslili.«
»Neboj se! Ti poběží až do Košíkova!« jásal Fanek, ale pro jistotu
nabral dechu a spustil znovu. Mirek se k němu přidal a vyli ještě
hrozněji a nelidštěji než prve.
Dole zatím křik slábl a slábl. Poslední Mustang prchal z tábora.
Utíkal tak, jak se probudil -- bos, v teplácích, v košili a bez
čepice. Pádil za ostatními Mustangy, jejichž poděšené volání se stále
ještě rozléhalo mlčícími lesy.
»Povedlo se nám to,« rozesmál se Fanek. »Až se dovědí, že to byli
Stepní Vlci --«
»Jenom -- budou-li nám věřit --« zalekl se Mirek.
»Vidíš, na to jsem nepřišel. Ale počkej! Nemáš tužku a papír?
Zaneseme jim pozdrav!«
»Do tábora? A -- kdyby se tak právě vraceli?« obával se Mirek.
»Ti se nevrátí! To zas žádné strachy!« uklidňoval ho Fanek a už psal
na kousek papírku při světle elektrické svítilničky: »Pozdrav od
Bílé paní přinášejí Stepní Vlci.«
»To je ohromné!« usmíval se už Mirek. »Jen nebude-li se na nás Lojza
zlobit!«
»Zlobit? Proč?«
»No, víš -- když on to chce tak přísně po skautsku, víš, o té
pomstě!«
»Ale co!« mávl rukou Fanek. »Však to není nějaká strašná pomsta.
Nikoho jsme se ani nedotkli --«
»To máš pravdu,« uklidňoval své svědomí Mirek. »Nikoho jsme se ani
nedotkli, ale mají toho dost.«
»Teď pozor, ať se s některým nesrazíme,« nedalo to Mirkovi, když se
blížili k táboru.
Jeho obavy byly zbytečné. Osada Černých Mustangů byla jako vymetena.
Fanek zapíchl lístek na vlajkový stožár.
»A teď rychle na Ostrov! Naši se nás jistě nemohou dočkat!«
»Myslíš, že nás slyšeli?«
»Zaručeně! Vždyť v tom tichu se to muselo ozývat jako hrom!«
Spěšně vykročili. Občas se opatrně rozhlédli, ale nikde nebylo ani
živé duše. Přesto si oddychli, když se přiblížili k Ostrovu.
»Vidíš je?« zvolal pojednou Fanek.
»Naše kluky? Stojí na břehu Ostrova!«
»Už nás čekají!« -- Rychle nasedli do loďky a odrazili.
»Kluci, jste to vy?« zvolal nejistým hlasem Cyril.
»Ano!«
»Sláva! Tož co je? Jak to všechno bylo?« oživl Ostrov halasem
nadšených a zvědavých výkřiků.
»Bylo to slyšet až sem?« vyzvídali šťastní hrdinové noci.
»No jej! A jak krásně!« volal nadšeně Cyril. »Jak jste zatroubili,
hned jsem všechny vzbudil.«
»Vypadalo to, jako by někoho na nože bral!«
»Jen škoda, že jsme vás neviděli! Jak jste to dělali?«
Fanek s Mirkem museli dopodrobna vyložit, jak to všechno provedli.
Když pověděli i o své návštěvě v táboře Černých Mustangů, nadšení
Stepních Vlků dostoupilo vrcholu.
»Teď aspoň budou vědět, že se Stepními Vlky nejsou žádné žerty!«
»To jim ty převrácené stany přišly draho!«
»A ty závody taky!« doplnil Karel, ale hned se zarazil. Co tomu všemu
říká Lojza? Ale Lojza se také usmíval a nic neměl proti tomu, aby se
mluvilo o Černých Mustanzích.
»Lojzo, na počest Mirka a Fanka navařím čaje,« řekl Cyril slavnostně.
»To můžeš!« svoloval ochotně vůdce.
V okamžiku byl rozdělán oheň. Netrvalo to dlouho a čaj byl hotov.
Chlapci popíjeli, vykládali a šťastně se smáli.
»Ty, Lojzo,« začal Fanek, když byla zábava v nejlepším, »když teď už
mluvíme o Mustanzích, pověz nám, co se to stalo na Kozlu s tebou a s
Vaškem!«
Lojzova rozveselená tvář pojednou zvážněla. Chvíli seděl nehnutě s
očima upřenýma do ohně. Pak se kousl do rtu a zavrtěl hlavou.
Vypadalo to, jako by sváděl veliký boj. Chlapci s něho nespouštěli
očí.
»Ne,« vydralo se mu konečné těžce z hrdla. »O Mustanzích si mluvte,
chcete-li. Ale o Vaškovi nechci slyšet ani slova.«