Když se Fanek blížil k Ostrovu, byli už všichni chlapci pohromadě.
»Tož co je? Jak jsi pochodil? Našel jsi je?« volali nedočkavě.
»Našel. A vím všechno!« usmíval se Fanek šťastně.
Když přeplaval, usedli před vůdcovým stanem. Fanek začal vypravovat.
»Jsi chlapík,« pochválil ho vůdce, když vyslechl jeho vypravování o
Černých Mustanzích.
Fanek se spokojeně usmál a vesele se rozhlédl po ostatních chlapcích.
Už mu nebudou muset vyčítat, že zaspal na hlídce!
»A teď na ně!« zvolal bojovně Mirek.
»Ano, půjdeme na ně,« řekl Lojza.
»Jen co se naobědváme,« připomněl Cyril.
»Snad nechceš také obědvat? Kuchař se má najíst páry,« smál se Karel.
»Až budeš dělat řízky, já ti to připomenu,« nedal se Cyril.
»Tak to sem doneste!« vyzval Lojza kuchaře.
Cyril s Jožkou se rozběhli k ohništi a za okamžik stál před chlapci
hrnec kouřící se polévky. Hned si všichni nabrali do hrnků a s chutí
se do ní pustili.
»A teď krupici,« řekl po chvíli Cyril, a už přinášel veliký hrnec.
Jožka přinesl talíř nastrouhané čokolády a Karel hrníček s
rozpuštěným máslem.
»Tak si berte a jezte,« pobízeli a nedočkavě čekali na dojem, který
svým kuchařským uměním vyvolají.
A stálo to za to! Chlapci byli docela u vytržení nad tou dobrotou a
kuchaři se jen šťastně usmívali.
»Tož dnes byl oběd jako v nějaké restauraci,« odkládal lžíci Lojza.
»To jsem si ani nemyslil, že tak dovedeme vařit.«
»To se to teď půjde na Mustangy!«
»Zmalujeme je, až budou modří! Také jim převrhneme stany! A začerníme
je! A rozházíme jim všechny věci!« vjela do všech náhlá bojovnost.
»A nejvíc to dáme těm, kteří nás přepadli,« řekl chmurně Lojza.
»Co s sebou vezmeme?«
»Provázky, abychom je mohli svázat.«
»A kde vezmeme saze?« zarazil se Karel.
»To nemusí být zrovna saze. Ještě by řekli, že jsme je museli
napodobovat. Vezmeme krém na boty,« navrhl Fanek.
»A kromě toho každý musí mít ještě hůl,« připomínal Lojza.
»Páni, už se těším, jak budou prosit, abychom je zase pustili,«
pronášel nedočkavě Milan.
»A teď si připravte věci, za chvíli odjíždíme,« ukončil rozpravu
Lojza.
Rozešli se do stanů. Fanek si šel uříznout silnou hůl.
Lojza zmizel ve stanu a chvatně se přehraboval v batohu. Hledal
dlouhý provázek. Při tom mu vypadla příručka, z níž denně čerpal
nové a nové poznatky o skautském táboření. Rozevřela se a Lojzův
pohled padl bezděky na slova: Skaut není mstivý.
Srdce se mu prudce rozbušilo. Četl znovu a znovu krátkou větu a
zůstal sedět jako přimrazen. Skaut není mstivý!
Provázek mu vypadl z ruky. Jeho pohled se svezl na hůl, která ležela
vedle. Skaut není mstivý!
Má zradit skautské zásady? Ale jak by obstál před svým svědomím? A co
si o něm řeknou kluci, až se jednou stanou opravdovými skauty a
poznají, že jednal proti skautským pravidlům? To jsi byl pěkný vůdce
-- řeknou mu. Vždyť jsi neznal ani nejzákladnější skautské zásady!
A má nechat Černé Mustangy v klamném domnění, že jsou statečnější a
odvážnější než Stepní Vlci?
Ze zoufalých myšlenek ho vytrhlo Fankovo volání:
»Lojzo, kde jsi? Pojď, už na tebe čekáme!«
Rychle rozhodnut vyšel před stan.
»A kde máš provaz a hůl?«
»Nepůjdeme nikam,« řekl zamračeně.
»Proč?« vybuchl bojovně Fanek. »Snad se nebojíš?«
»To víš!« pousmál se.
»Tak proč nechceš jít?«
»Protože jsem si vzpomněl, že skaut není mstivý.«
»Co ti to zas napadlo?«
»Nechceš-li věřit, tak si to přečti. V mém stanu je skautská
příručka.«
Chlapci se rozběhli do Lojzova stanu a Fanek hned našel v otevřené
knížce osudnou větu.
»To jsme si to s těmi skauty nadrobili,« bručel Karel.
»A to myslíš, Lojzo, že si dáme líbit takovou urážku?« dupl si Fanek
zlostně, a slzy lítosti mu vytryskly z očí.
»Ne, jen docela tak to nenecháme,« přisvědčoval vůdce. »Počkejte, já
jen -- --«
Hleděl do země a usilovně o něčem přemýšlel. Pojednou jeho tvář
oživla.
»Už vím, jak to uděláme!« zvolal radostně.
»Jak? Povídej!«
»Navrhneme jim utkání v lehkoatletických závodech. Která skupina to
prohraje, musí opustit své nynější tábořiště a přestěhovat se nejméně
na půl dne cesty odtud,« vysvětloval svůj plán Lojza.
»Hm,« řekli hoši svorně. Nenamítali nic, ale nadšeni také nebyli.
»A kam bychom se stěhovali, kdybychom to prohráli?« lekal se Cyril.
»No dovol, Cyro,« obořil se na něho Milan. »Tak mluví Stepní Vlk?«
»No, já jen pro každý případ,« omlouval se Cyril.
»My to neprohrajeme, to buď bez starosti,« uklidňoval ho Lojza.
»To je jisté, že ne,« přidával se Karel. »Proženeme je, že na to
budou do smrti pamatovat.«
Také ostatní chlapci se rozohňovali.
»Já se už nemohu dočkat utkání,« kasal si najednou rukávy Fanek.
»Kdybych se aspoň dostal do křížku s Emilem! Ani jeho maminka by ho
nepoznala!«
»Kdy to uděláme?« vyzvídal Mirek.
»V pátek. Zítra budeme trenovat.«
»A to budeme závodit všichni?«
»Jeden zůstane v táboře.«
»Třeba Cyril,« navrhl Mirek.
»Tož to ne!« bránil se Cyril. »Copak si myslíte, že bych nevyhrál
nějaký závod?«
»Proč by ne!« smál se Jožka. »Ale to by se muselo závodit v tom, kdo
nejvíce sní.«
»Jen mlč!« durdil se Cyril. »Ty toho také spráskáš! A přece nemůžeš
vyrůst!«
Jožka podrážděně vyskočil.
»Nech toho, Jožko!« napomínal Lojza. »Cyril je statečný Vlk. Tak co,
Cyro, zůstaneš hlídat?«
»Když si to přeješ ty, šerife --«
»Spoléhám na tebe. Možná, že se tu budeš také muset utkat s
Mustangy.«
»To bych byl rád. Aspoň by uviděli, kdo je to Cyril,« nadýmal se.
»Ale jak jim to oznámíme?« staral se Karel.
»Sepíšeme všechno na lístek a také jej zabodneme na strom.«
»Kdy?«
»Hned teď. Já to napíši a všichni kromě Cyrila a Jožky se k nim
vypravíme.«
Jožka s Cyrilem odešli uklízet nádobí a ostatní chlapci sestavovali
dopis. Hlavní slovo měl Lojza. Netrvalo to dlouho a dopis byl složen.
Zněl:
»Osada Stepních Vlků sděluje Osadě Černých Mustangů, že nebude
trpět pirátské kousky na svém území. Chce se utkati s nepřítelem
v čestném boji, a proto vyzývá Černé Mustangy:
Nejste-li zbabělci, dostavte se v pátek v osm hodin ke Kozlu.
Tam se utkáme v lehkoatletických závodech. Která osada v závodech
prohraje, musí se přestěhovat nejméně na půl dne cesty od svého
nynějšího tábořiště.
Za Osadu Stepních Vlků: