»Není mrtvý?« -- »Žije?«
Obstoupili nešťastného hlídače. Pravděpodobně ještě snil o rodičích
a sourozencích, o plném stole a hebkých peřinách, neboť vůbec
neslyšel, co se děje kolem něho.
»Kdepak mrtvý!« zvolal ulehčeně Mirek. »Vždyť chrápe, jako by řezal
pilou! -- Ten to ale provedl!«
»A my bychom podezřívali Cyrila!«
»Ale -- že by se mu chtělo dělat něco takového -- s odřenými zády?« --
zapochyboval Milan.
»Fanku!« zatřásl jím Lojza. Fanek se ohnal rukou, jako by odháněl
dotěrnou mouchu, ale očí neotevřel. Chlapci se dali do smíchu.
»Panečku! Ten má spánek!«
»Ale -- on je také začerněný!« znovu se polekal Milan.
»To si udělal sám, abychom ho hned nepodezřívali, chytrák,« zlobil se
Karel.
»Ale dáme mu to!« řekl Jožka a zatřásl jím, co měl sil.
»Co je? Co je?« posadil se Fanek a protíral si oči.
»Středa,« vyhrkl nakvašeně Mirek. »Cos to provedl?«
»Já? Co? A jak to vypadáte?« dal se do smíchu.
»Jsme černí, to je toho! Však ty taky!«
»Já? A kdo nás počernil?«
»Ty nevíš? Ty chceš ještě zapírat?« zlobil se Karel doopravdy.
»No ne, kluci, co po mně chcete?« žasl Fanek.
»Tož hezky po pořádku,« vložil se do věci Lojza. »Tys měl první
hlídku, že?«
»Měl,« řekl zkroušené Fanek a celý se zapálil.
»Měl jsi vzbudit Jožku. Proč jsi to neudělal?«
»Kluci, nezlobte se, já ani nevím, jak jsem tak usnul,« omlouval se.
»Hm, však pro to se nezlobíme. To asi v tom byla ta tvá odřená záda.
Ale proč jsi nás začernil? A proč jsi převrátil stany? Víš, kolik nám
to dalo práce!« řekl Lojza vyčítavě.
»Lojzo, co si to o mně myslíš?« rozbrečel se Fanek.
»Tys to neudělal?« zahleděli se na něho polekaně.
»Neudělal. Na mou duši, že neudělal,« stíral si slzy.
»Kluci, přiznejte se. Někdo to musel udělat!« řekl přísně Lojza.
Chlapci se dušovali, že o ničem nevědí.
»Pak už nevím, co bych na to řekl,« zachmuřil se vůdce.
»Nebyli tu zloději?« zeptal se stísněným hlasem Milan.
»To by nám něco sebrali!« uvažoval Karel.
»Však kdož ví, máme-li všechno!« polekal se Mirek.
Rychle se vrátili k převráceným stanům. Každý shledával své věci.
Neztratilo se nic. I společná pokladnička, kterou měl na starosti
Lojza, byla netknuta.
»Projdeme celý Ostrov. Nějaké stopy musíme najít,« řekl pevně Lojza a
první se rozběhl. Hned po několika krocích překvapeně vykřikl.
»Co je?« rozběhli se k němu.
»Podívejte se!« ukázal rukou na kmen dubu.
Na kmeni stromu byl přibodnut dřevěnou dýkou s plechovým hrotem
složený bílý papírek.
»Kdo to sem dal?« zašeptal Cyril.
Lojza sáhl chvějící se rukou po papírku. Rozbalil jej a četl:
»ČERNÍ MUSTANGOVÉ VYKOPALI
TOMAHAWK. ŠERIF.«
X
Zpráva působila jako blesk. Chlapci stáli nehnutě a němě hleděli
na bílý lístek.
»Tož Mustangové nám vypovídají válku! Vašek!« řekl konečně Lojza.
»Vašek!« opakoval Mirek. »Dal nám to!«
»Dal!« přisvědčili ostatní a zase mlčeli.
»Kdyby byl Fanek --«
»To nevzpomínej!« obořil se Lojza na Milana a pevně dodal: »Bez
pomsty to nenecháme!«
»Pojďme na ně hned!« vyzýval horkokrevný Mirek.
»Ano! Pojďme hned!« rázem oživli.
»To se vám lehko řekne -- hned!« krotil je Lojza. »Ale kam?«
Ztichli.
»Tak vidíte,« pokračoval. »Nejprve je musíme vypátrat. Tři zůstanou v
táboře, ostatní půjdou prohledat oba břehy Rosavy. Dva půjdou po
proudu, dva proti proudu.«
»Tož to půjde každý sám?« lekal se Cyril.
»Ano. Ale ty zůstaneš doma,« usmál se Lojza. »To může jít jenom ten,
kdo umí dobře plovat. Nikdo neví, co se mu může cestou přihodit.«
»Ale to vás pak mohou Černí Mustangové lehce zajmout, když budete
každý sám,« obával se Cyril.
»Budeme opatrní,« uklidňoval Cyrila i ostatní chlapce Lojza. »A
konečně, kdyby se některý z našich zvědů nevrátil do poledne, budeme
vědět, že se s ním něco stalo. To bychom již věděli, kterým směrem
odtud jsou Mustangové utábořeni. Odpoledne bychom se tam vypravili a
viděli byste, jak bychom jim zatopili!«
»To zatopili! A pořádně! Oni vykopali tomahawk, a my vykopeme palici.
A důkladnou,« vyhrožoval Mirek.
»Ale teď se především umyjeme,« navrhl Karel. »Vypadáme jako čerti.«
»A pak dáme do pořádku stany.«
»A nasnídáme se!« staral se Cyril.
»To vím,« škádlil ho Milan. »Ty ani při takové hrůze nezapomeneš na
papáníčko.«
Vtom se ozvalo s protějšího břehu:
»Hahou! Hahou!«
»Slávka!« lekl se Mirek a rychle se skrčil za keř.
»Co se schováváš?« podivil se Milan. »Ještě jsi nikdy neviděl holku?«
»Ale když jsme tak začerněni! Ještě se nás poleká!« připomínal Mirek
a rychle si utíral tváře zarosenou travou.
»Už jsi jako obrázek,« smál se Jožka. »Zaskoč pro mléko!«
»A zeptej se jí, jestli tu neviděla nějaké kluky,« připomínal Karel.
»Raději se neptej! Vypátráme si je sami. Mohla by nám to jen
pokazit,« odmítal návrh Lojza. Mirek vzal konev a vyjel.
»Nazdar, Mirku!« vítala ho Slávka zdaleka. »Jak to, že dnes jste už
všichni vzhůru?«
»No ... víš ... to my někdy tak brzy vstáváme,« odpovídal rozpačitě.
»Jé! A jací jsou všichni počernění! Ty také! Na nose máš šmouhu, jako
bys vymetal saze,« smála se.
»To jsme si hráli na Černého Petra,« vyhrkl.
»Ale jdi! A jak se to hraje?«
»Řeknu ti to až jindy! Dnes mám naspěch!«
Popadl konev, přelil mléko a už byl na lodi.
»Řekneš mi to zítra?« volala za ním.
»Třeba! Sbohem!«
Na Ostrově zatím již oheň vesele plápolal a černá káva stála nad
plamenem.
Za chvíli seděli u snídaně a domlouvali se, co podniknou.
»Vypravíme se za nimi hned,« sděloval svůj plán Lojza. »S Cyrilem tu
zůstane Karel a Fanek.«
»Proč právě já?« bránil se Fanek. »Já je chci jít také hledat!
»Jistě tě ještě bolí záda,« řekl Lojza.
»Nic mě nebolí!« horlil Fanek. »Lojzo, prosím tě, dovol mi jít! Já
jsem to přepadení zavinil, já to chci napravit!« Upřel na Lojzu tak
prosebný pohled, že vůdce zakolísal.
»Kdo by chtěl zůstat místo Fanka?« zeptal se zvědů, kteří již byli
připraveni k odchodu ... Mlčeli jako zařezaní. Dobrodružství lákalo!
Fankovi bylo těžko.
Již se neovládl. V jeho očích se zaperlily slzy lítosti.
»Tak já tu zůstanu místo tebe,« řekl Jožka. Bylo vidět, že se mu to
dere z hrdla těžce, ale usmíval se při tom.
»Jožko! Opravdu?« rozzářil se Fanek. »Mám tu knížku. Půjčím ti ji!«
nabízel pln ochoty.
»Knížku? Jakou?« zajiskřilo se Jožkovi v očích.
»Dva roky prázdnin. Od Vernea.«
»To je báječné! Po té jsem se už dlouho sháněl!« zaradoval se Jožka.
»A tož nemrzí tě to, že tu zůstaneš místo mne?« pohlédl Fanek
ulehčeně na jeho zářící tvář.
»Už ne. Opravdu ne. A kde ji máš?« ptal se nedočkavě.
»Ale abys potom nezapomněl na vaření!« připomínal Lojza.
»A co máme?« tázali se zvědavě.
»Krupici. Dnes vařím já,« hlásil se pyšně Cyril. »Však jinak byste
mne tu neudrželi!«
»Vařečka ti bude lépe slušet než tomahawk.«
Lojza ještě udělil oběma skupinám rozkazy a pak se rozloučili.
»Kluci!« zvolal již s břehu. »Nezapomeňte, že v poledne musí být
každý na Ostrově!«
»Dobře!« odpovídali zvědové a rozešli se na různé strany.
Fanek šel proti proudu Rosavy. S počátku udržoval spojení s Milanem,
který šel po druhém břehu. Ale brzy se o něho přestal starat,
poněvadž všechnu pozornost musil věnovat cestě před sebou.
V místech, kudy kráčel, cesta odbočovala od břehu a les houstl. Šel
opatrně od stromu ke stromu, od houštiny k houštině, od balvanu k
balvanu. Za každým výčnělkem skály může býti ukryta hlídka Černých
Mustangů. Je pravda -- bránil by se jako lev, ale co kdyby jich bylo
několik? Té hanby by se nechtěl dožít, aby ho museli Stepní Vlci
vysvobozovat ze zajetí! Dost na tom, že si už utržil ostudu s
hlídkou!
Pojednou se mu zazdálo, že zaslechl nějaké hlasy. Zastavil se a
naslouchal. Opravdu! Někdo se hlasitě zasmál! A bylo to docela
blízko!
Přiskočil k houštině a přitiskl se k zemi. Kdo to přichází? Jsou to
náhodní chodci, nebo Černí Mustangové?
Srdce mu bilo jako kladivo. -- A náhle hlasy ztichly.
Co teď? Kam šli? Zůstali stát? Nebo se vrátili? Či zpozorovali ho? A
neplíží se teď k němu s několika stran, aby ho zajali?
Úzkostně se rozhlédl. Všude bylo ticho, nic se nehnulo.
Ležel tiše, skoro ani nedýchal. Minuta plynula za minutou. Nic se
nedělo.
Tak tu přece nemůže zůstat! Čas letí, slunko stoupá výš a výš. Nemůže
ležet na jednom místě do poledne! To by tak vypadalo, kdyby se Stepní
Vlci vypravili vysvobodit ho ze zajetí a zastihli ho ležícího za
křem, s očima vytřeštěnýma, chvějícího se rozčilením a strachem.
Strachem? Kdože má strach? On, Fanek? Tož to zase ne, milí
Mustangové! Tisíckrát ne!
Rázně se zvedl, ale v zápětí se zase skrčil.
Skulinami mezi stromy zahlédl dva chlapce. Poznal je oba. Byl to Emil
Horáků a Tonda Ratajský. Stáli a vyhlíželi k řece.
»Můžeme si zde sednout,« řekl Emil. »Odtud bychom je uviděli.«
»Emile,« ozval se po chvíli mlčení Tonda. »Ale řekni mi pravdu:
nebáli jste se v noci?«
»Moc veselo nám při tom nebylo, to víš! Dovedeš si představit, co by
bylo, kdyby nás tak Stepní Vlci chytili! Ale nějaký zvláštní strach
jsme neměli. Aspoň já ne! Měli jsme také hodně štěstí. Kdyby měli
lepší hlídku, mohlo to dopadnout všelijak!«
»A nepoznali jste, kdo hlídal?«
»Tak se mi zazdálo, že je to Fanek. Ležel na břiše. Vašek na mne
hartusil, abych už šel, tak jsem si ho moc neprohlížel.«
»Ti ho myslím pochválili, když se ráno probudili,« zasmál se Tonda.
Každé slovo se zařezávalo Fankovi do duše jako ostrý nůž. Tak už i
Černí Mustangové vědí o jeho hlídce!
»Ale jednu nevýhodu to naše nepřátelství přece jen bude mít,« ozval
se po chvíli Tonda.
»Jakou?«
»Že musíme být stále na hlídce. Ve dne budeme hlídat Stepní Vlky a v
noci tábor.«
»To nevadí,« řekl Emil. »Aspoň to bude zajímavější.«
»A kdy nás to sem přijdou vystřídat?«
»Za dvě hodiny.«
Fanek se zamračil. Má tu ležet dvě hodiny? Je pravda, mohl by
vyslechnout leccos zajímavého. Ale to hlavní -- kde je tábor Černých
Mustangů -- by nezjistil. A vydržel by ležet dvě hodiny bez hnutí? Co
kdyby se mu chtělo třeba kýchnout?
Opatrně se plížil dozadu. Když byl dosti daleko, povstal a velikým
obloukem obešel místo, kde ležela hlídka Černých Mustangů. Potom šel
zase kupředu se zvýšenou opatrností.
Zanedlouho uviděl zříceniny hradu, který se pyšně vypínal na příkré
skále nad Rosavou.
A přímo pod hradem byly postaveny stany!
Fanek se přikrčil ke stromu a zvědavě pohlédl k tábořišti. Uviděl pět
Černých Mustangů, kteří byli zaměstnáni přípravou oběda. Chvíli je
pozoroval. Srdce se mu při tom divoce rozbušilo. Ne však strachem,
nýbrž radostí, že mu bylo dopřáno aspoň částečně napraviti svou vinu.
Opatrně se odplížil několik metrů, rychle se napřímil a pak se
rozběhl oznámit Stepním Vlkům velikou zprávu.