VIII

»Vstávej, Mirku!« zalomcoval Milan tvrdě spícím kamarádem.

»Nech mne!« ohnal se rukou Mirek, aniž otevřel oči.

»Vstávej! Máš hlídku!« zatřásl jím Milan po druhé.

Mirek v mžiku otevřel oči a posadil se.

»Už jsou čtyři?« podivil se. »A co kluci?«

»Všechno spí. Tak už běž! A nechej nás spát aspoň do deseti,« řekl

Milan, svalil se do místečka vyhřátého Mirkem a už zavíral oči.

Mirek se oblekl a vyšel ze stanu. Ach, to se to dýchalo v čistém

ranním vzduchu!

Východ se rděl ranními červánky, ptáci vesele prozpěvovali. A za

chvíli se vyhoupla rudá koule nad lesy a naplnila zlatem drobné kapky

rosy.

Mirek obešel stany a nahlédl dovnitř. Všechno spalo. Cyril

oddychoval, jako by řezal dříví. Fanek se usmíval ze spánku. To se mu

jistě něco hezkého zdálo. I Milan už spal jako dudek.

Když zjistil, že je všechno v pořádku, rozběhl se k řece a ošplíchl

se studenou vodou.

Potom si vzpomněl, že má připraviti snídani. Potichu vešel do stanu a

chvíli se přehraboval v batohu. Vytáhl zmuchlaný lístek a četl, co si

doma napsal:

»Do hrnce nalej tři litry vody. (To jsou ty dva bílé hrnky.) Hned tam

dej tři kolečka cikorky. Přikryj to pokličkou a nechej vařit. Potom

si umel na mlýnku tři hrstky sladové kávy. Šedesátkrát zatočit. Až

začne vřít, tak to tam vsyp. Chvíli nechej povřít a potom odstav.«

Spokojeně se usmál. Dobře, že si to napsal!

Vzal konev a rozběhl se k řece. Přeplavil se na lodi na druhý břeh a

zašel ke studánce pro vodu. S chutí se pustil do kuchaření. Netrvalo

to dlouho a voda vřela klokotem.

»Tož teď rychle kávu!« pobízel se hlasitě.

Věděl, že má šedesátkrát zatočit, ale pro jistotu se ještě podíval do

předpisu. »Íha!« chytl se za hlavu. »Vždyť jsem tam nedal cikorku!«

Chvíli stál bezradně. Co teď? Začít znovu? Potom vhodil bez

rozmýšlení tři kolečka do vařící vody. »Ono to bude i tak dobré,«

uklidňoval se. »To si jenom ty kuchařky vždycky něco vymýšlejí.«

Sotva měl kávu odstavenu -- div si při tom ruce neopařil -- ozvalo se

od řeky:

»Hahou! Hahou!« Mirek se napřímil a pohlédl po hlase.

Na druhém břehu stála Slávka s konví a mávala na něho.

»Hahou!« odpovídal vesele, popadl konev a plavil se na druhý břeh.

»A kde jsou ostatní?« vyptávala se Slávka.

»Spí. Já mám hlídku.«

»I v noci jste hlídali?«

»To se ví!«

»Mně by se táboření také líbilo. Ale jen ve dne.«

»No ovšem! Děvče! Kdepak s děvčaty do tábora!« mávl povýšeně rukou.

»Mléko máte zase tak dobré jako včera?« nahnul konev k ústům a dlouze

se napil. »Skvělé! To bude kafíčko!« olizoval se.

»A kdo vám navaří?«

»Já sám. Černá už je uvařena. Cítíš? Voní až sem. Tak sbohem! A zítra

přines zase!«

»Přinesu,« řekla Slávka a hleděla za veslujícím Mirkem.

Než si připravil hrnky, lžíci, naběračku a cukr, už mléko utíkalo.

Šťastně je dostal s ohně, ale trochu si při tom popálil prsty.

»Panečku, není to jenom tak,« vyskakoval na jedné noze s prsty v

ústech. »Člověk se zahřeje, než to jídlo uvaří!«

Když mu trochu otrnulo, nalil černou kávu do mléka, nasypal tam cukru

a ochutnal.

»Pane, ale utrefil jsem to! Je sladká jako med,« liboval si a chutnal

znovu a znovu. Potom pohlédl na hodinky. Bylo čtvrt na sedm.

»No ne, člověk by nevěřil,« podivil se, jak ten čas uběhl.

Rychle zanesl hrnec s kávou před vůdcův stan. Vedle hrnce položil

bílou plachetku a na ni postavil sedm hrnečků a bochník chleba. Potom

si stoupl a zálibně si prohlížel své dílo.

»Báječné!« říkal si spokojeně a rozběhl se ke stanu. Tam měl schováno

další překvapení. Z batohu vytáhl roh. Vypůjčil si jej od pasáka

Trefilíka a za týden se naň naučil jakž takž troubit.

Potichoučku vylezl ze stanu a rozběhl se k druhému konci Ostrova.

Skrčil se za keř a zlehoučka zafoukal. Šlo to. A jak krásně se to

neslo. Všecek vzrušen radostným očekáváním se vrátil. Stoupl si před

vůdcův stan, rozkročil se a ze všech sil zatroubil. Z rohu se vydral

tak strašný zvuk, že se sám vylekal. Ale měl úspěch!

Jako na povel se rozhrnula pytlovina stanů a šest ježatých kluků

polekaně zvolalo:

»Co to bylo?«

»Budíček!« řekl pyšně Mirek, celý zrůžovělý nečekaným účinkem.

»My jsme myslili, že to bučí kráva. Kde jsi to vzal?« hrnuli se k

němu.

»Od pantáty Trefilíka. Já vám zatroubím ještě, chcete?« a nečekaje na

souhlas, spustil, div skály nepukaly.

»A už je káva! No tohle!« zaradoval se Cyril. Teprve teď si hoši

všimli prostřeného »stolu« a překvapením docela oněměli. Jen Cyril

honem sedal k hrnci.

»Počkat!« zarazil ho Lojza. »Nejdříve se vykoupat, potom se

proběhnout a teprve k snídaní!«

Ještě nikdy nebyli hoši tak rychle vykoupáni! Snad to netrvalo ani

pět minut, a už seděli, okolo hrnce, nabírali si do hrnků, krájeli si

chléb a povídali a povídali! -- A sotva po snídaní umyli hrnky a

uklidili stany, hned se pustili do vaření oběda.

Měli na programu zasmaženou polévku se zemáky a nudle s mákem.

Hlavním kuchařem byl Jožka, ostatní mu pomáhali.

»Tož co nejdříve, Jožko?«

»Za prvé -- dost vody, a za druhé -- kopec dříví,« řekl Jožka

rozšafně a s vážnou tváří se zahloubal do čtení svého kuchařského

předpisu.

Ostatní chlapci se převezli na břeh a zanedlouho měl Jožka vše, co si

přál.

A už udílel rozkazy: »Karel oškrabe mrkev a cibuli, Cyril petržel.

Fanek s Mirkem připraví zemáky. Milan bude topit. A já dám do vody

jíšku a sůl.«

Chlapci se hned pustili do práce.

»A co já?« ozval se Lojza.

»Ty? Ty budeš dohlížet, aby to všechno klapalo.«

»A obvazovat spálené a pořezané prsty,« smál se Fanek.

»S tím počkat! To mám na starosti já,« hlásil se Mirek.

»Kdož ví, umíš-li to,« škádlil ho Jožka.

»Íha! Už nevidím na oči,« slzel za chvilku Karel nad cibulí.

»Ukaž! Pomohu ti,« nabízel se Lojza. Sotva však několikrát zakrojil,

už slzel taky. »Nešlo by to bez cibule?« vyjednával.

»Kdepak! V předpisu je cibule, tak se tam musí dát,« trval na

přesnosti Jožka.

Konečně byla zelenina připravena. Vhodili ji i se zemáky do vody.

Za chvíli se poklička nadzdvihla a polévka se zlověstným sykotem

začala utíkat z hrnce.

»Polévka! Naše polévka!« chytal se Jožka bezradně za hlavu.

»Co teď? Co s tím?« pobíhali zmateně okolo syčícího ohniště.

»Musíme to odstavit!« napadlo Jožkovi.

»Prosím tě! Jak? Vždyť bychom se spálili!« naříkali jeden přes

druhého.

Lojza stál také chvíli bezradně. Potom však uchopil tyč a rozhrabal

oheň v ohništi. Poklička se hned utišila a polévka přestala utíkat.

»Byl moc silný oheň, Milane. Musíš topit opatrněji,« řekl uklidněně.

»Vidíte! A když jsem vám jednou na pastvišti říkal, že při kuchaření

je hlavní oheň, tak jste se mi smáli,« připomínal Karel.

Poslední jeho slovo zaniklo v novém sykotu. Tentokrát to bylo horší

než po prvé. Když se sykot utišil, bylo polévky dobře o čtvrtinu

méně.

»To se moc nenajíme,« nahlížel Cyril do hrnce.

»To nic. Přilejeme vody,« uklidnil ho Jožka.

»Přilej jí tam víc. Ona za chvíli stejně vyteče,« radil Karel.

Jožka ochotně poslechl. Dolil hrnec až po okraj. Sotva však přišla

polévka do varu, už toho litoval. Poklice skákala, polévka utíkala,

oheň syčel a chlapci bezradně obskakovali.

»Musíme zase přilít. Vždyť bychom neměli ani po půl hrnku a já mám

hlad na dva,« ozýval se Cyril.

»A vůbec -- není to už? Já myslím, že se to nemusí tak dlouho vařit,«

mínil Fanek.

»Mám tu napsáno, že půl hodiny,« poučoval ho Jožka.

»A my nad tím stojíme nejmíň hodinu.«

»Nu ano! Ale počítej si, jak dlouho to po každé trvalo, než začala

znovu vřít.«

»Uděláme to tak,« zasahoval Lojza. »Přilejeme tam ještě trochu vody,

a až začne vřít, pěkně oheň rozhrabeme, polévku odstavíme a sníme.«

»A co ty nudle?«

»Ty se uvaří, než sníme polévku. Maminka mi to tak říkala,« ozval se

jaksi sklesle Jožka. Oh, s maminkou se to vařilo docela jinak!

Všechno bylo tak jednoduché a prosté, a tady --?

Nalili vody do hrnce a mlčky čekali na novou vzpouru pokličky.

Konečně! Rozhrabali oheň, polévku odstavili a už byli u hrnce se

lžícemi a zvědavě chutnali.

»Ta je nějaká řídká,« ozval se Cyril. »Kdyby v ní nebyly ty zemáky

--«

»A kdyby nebyla slaná --«

»Ani bychom nevěděli, že je to polévka,« dokončoval Mirek. »Té vody

jsme asi přilili mnoho.«

»Jíška utekla a voda zůstala, ale jíst se to dá,« řekl příkře Jožka,

kterého mrzel neúspěch.

»To se ví, že dá,« uklidňoval ho Lojza.

Nalili si polévky do hrnků, a když ji snědli, pustili se s novou

chutí do vaření nudlí. Ach, to byl teprve kříž! Utíkaly ještě víc než

polévka a pro pána, jak je dostat z hrnce? A jak je prolít studenou

vodou? -- Museli pomáhat všichni. A ještě se při tom zahřáli až až.

»Konečně!« oddychli si, když před nimi stály vrchovaté hrnky s

nudlemi. »Ale nadělali jsme se!«

»Zato jsou! Máslo s nich jen kape! A jak jsou sladké!« libovali si.

»A co po obědě?« zeptali se, když spolkli poslední nudli.

»Lehnout a spát!« usmál se Lojza a první se natáhl do trávy.

»Ať žije šerif!« rozjásali se Stepní Vlci, buchli sebou na zem a za

chvíli celá osada spala. Jen Jožka sklízel nádobí a hlídal tábor.

Po třetí hodině chlapce vzbudil. Lojza si vzal na starost Cyrila, že

ho naučí plovat. Uvázal si ho na provaz a spustil do vody. -- Cyril

mrskal rukama i nohama, statečně polykal vodu -- až Lojza řekl: »Dost

-- trochu té vody si nech taky na zítřek.« Cyril vylezl z vody s

nadšením: »No, na něco je plování také dobré. Teď nemusím aspoň

čtrnáct dní pít.« -- Ostatní hoši se vykoupali, přeplovali na druhou

stranu a rozběhli se po lese.

Všude bylo malin, až se srdce smálo. Sem tam našli i nějaký hříbek.

Všechno bude dobré v táboře!

Fanek s Mirkem se odloučili od ostatních a sbírali do jednoho hrnku.

Ve své sběratelské horlivosti si ani nepovšimli, kam jdou. Pojednou

Mirek překvapeně zvolal:

»Fanku -- Kozel!«

Před nimi stála osamocená skála, ohromný vysoký balvan, který jako by

vyrůstal ze země. Pro zvláštní tvar říkalo se mu v okolí Kozel.«

»Vylezme si nahoru!« navrhl Fanek.

»Dej mi s tím pokoj!« odmítal Mirek. »To by mě naši pěkně přivítali s

polámanýma nohama!«

»Co máš strach, pojď!« lákal dále Fanek. A aby dodal Mirkovi větší

chuti, začal šplhat první.

»Fanku, sletíš dolů!« varoval ho Mirek.

Bylo k tomu třeba opravdu odvahy, chtěl-li se někdo vyšplhat na

Kozla. Skála byla příkrá, téměř kolmá. Šplhání bylo usnadněno jen

množstvím děr a trhlin. Pod samým vrcholem byla obrovská díra, k níž

prý se nevyšplhal dosud nikdo.

Fanek byl už ve výši aspoň čtyř metrů. Chvilkami se podíval dolů a

zval Mirka nahoru.

»Vsaďme se, že vyšplhám až k díře!« zavolal.

»Fanku, nedělej hlouposti! Vrať se!«

»To budou kluci --«

Nedopověděl. Noha, na níž chtěl spočinout celou vahou těla, mu

uklouzla. S výkřikem se řítil dolů. Mirek k němu polekaně přiskočil.

Fanek ležel naznak. Oči měl široce rozevřeny a z prsou se mu draly

těžké stony.

»Fanku, stalo se ti něco?« ptal se Mirek úzkostně. Ale Fanek

neodpovídal. Vyrážel ze sebe temné zvuky. Teprve po chvíli řekl s

námahou:

»Myslím, že -- se ve mně -- jen zatajil -- dech --«

»A jinak sis neublížil?«

»Trochu -- mne bolí -- v zádech.«

»Ukaž! Podívám se!« Pomohl Fankovi sednout.

»Člověče, vždyť máš záda úplně zakrvácená!« lekl se. »Můžeš už

dýchat?«

»Tak se mi zdá, že už je to lepší.«

»Hýbej rukama! Udělej předklon! Záklon!« Fanek poslouchal jako stroj.

»Bolí tě při tom něco uvnitř?«

»Nebolí.«

»To máš ještě štěstí! Bude to jen odřenina.«

Mirek měl pojednou téměř radost, že může vyplnit své poslání v

táboře. Chlapci mu svěřili zdravotnickou péči -- i malou lékárničku

si pořídili -- ale dosud se nenaskytla příležitost k samaritánskému

zákroku. Lojza se sice trochu sekl, když stavěl stan, ale kdepak

na Lojzu s obvazem a tinkturou! Ale Fanek -- ten mu neuteče! A to

budou kluci koukat, jak se v tom vyzná!

»Tak, Fanku, můžeš už jít? Pojďme rychle do tábora,« řekl nedočkavě.

»Musím ti záda vyčistit a natřít jodovou tinkturou.«

»Mirečku,« lekal se Fanek. »A nešlo by to jen vodou?«

»To ne. Kdož ví, jaká nečistota se ti tam dostala!«

Zvolna se vraceli k Ostrovu. Fanek trochu pokulhával.

»Věříš, že mi bylo všelijak, když jsem padal dolů?« pokoušel se o

mírný úsměv.

»To bych řekl! Představ si, kdybys tak narazil na nějaký kámen! To by

byl pohřeb!«

»Už tam jakživ nepolezu,« umiňoval si Fanek.

Pomalu došli k řece.

»Počkej zde,« řekl Mirek. »Zajedu pro loď a převezu tě.«

Fanek neodporoval. Záda ho tak bolela, že se neodvážil plovat.

Ostatní chlapci byli již v táboře. S účastí prohlíželi Fankova

poraněná záda. Mirek obřadně otevřel lékárničku. Tvářil se při tom

nesmírně důležitě.

»Teď to bude trochu štípat,« řekl zkušeně. »Ale nic si z toho

nedělej.«

Fanek myslil, že bolestí vyletí z kůže. Zaťal však zuby, sevřel pěsti

a nevydal ani hlásku.

»Jsi statečný, Fanku,« řekl uznale Lojza.

»Mně jednou natřela maminka jenom palec a řval jsem při tom jako

tur,« vzpomínal Karel.

»A víte co, kluci? Dnes odpustíme Fankovi hlídku. Kdo jste při tom?«

zeptal se Lojza.

»Já! Já! Já!« volali všichni.

»Tož to zase ne,« bránil se Fanek. »Snad nebudeme dělat křik pro

takovou maličkost!«

Ať ho chlapci přemlouvali sebevíc, nepovolil. Hlídat bude a bude. To

by byl pěkný Stepní Vlk, aby utíkal od své povinnosti!

»Tak tedy dobrá,« svolil konečně Lojza. »Když chceš tak mermomocí

hlídat, tož hlídej. Však stejně jsi dnes na řadě první, takže potom

už nemusíš vstávat.«

Fanek chvíli poseděl s chlapci, pak se skrčil do stanu. Záda

nesnesitelně bolela.

»Fanku, nebuď umíněný, lehni si a spi,« přišel za ním Lojza, jemuž

bylo kamaráda velmi líto.

»To nic, Lojzo,« řekl statečně Fanek. »Odbudu si hlídku a pak se

vyspím dost.«

Večer chodil Fanek mezi stany a neklidně uvažoval o dnešní noci. Jak

si lehne, aby rány nebolely? Je zvyklý spávat na pravém boku. Ale

právě na pravém boku má velkou odřeninu. A levý taky bolí. Musí ležet

na břiše. Ale vydrží to celou noc? Což aby to zkusil?

Po špičkách vešel do stanu a opatrně vytáhl svou přikrývku.

Rozprostřel ji venku na trávník a lehl si na břicho. Vždyť ono to

není tak zlé -- zaradoval se. Ovšem doma -- doma by to bylo nejlepší.

To by mu maminka dala s obou stran peřiny, aby ho nic netlačilo.

Ale ne, je přece lépe, že není doma. Vždyť jaká by to byla hrůza,

kdyby ho maminka uviděla s tak dořízenými zády! Myslila by, že se

zbořil svět. Co by to bylo nářku a výčitek! A tady? Rána se

prohlídne, vyčistí, namaže a dále se o tom nemluví. Však maminka se

bude divit, až jí poví, jak se držel! I o ostatních chlapcích bude

vykládat.

Již v duchu vidí, jak to bude vypadat. Přijde domů asi k večeru. Bude

jistě řádně vyhladovělý. Maminka spráskne ruce: Chlapče, vždyť jsi

opálený jako cikán! -- Tatínek se jen pousměje a poplácá ho po

zádech. A malá sestra a bratr budou hořet zvědavostí, jak se měl v

táboře. Zasedne si ke stolu, maminka připraví večeři a on se

rozvykládá. Hodina bude míjet za hodinou, a on bude mít stále plno

řečí. Teprve když se přiblíží desátá, pohlédne na hodiny a řekne: No,

nic se nedá dělat! Večerka -- spat! -- Děcka se dají do smíchu a

maminka s tatínkem si asi řeknou: Kdo by to byl do něho řekl! To

táboření je přece jen dobrá věc! -- Potom si lehne do peřin. Jistě

brzy usne. A bude spát. Tak tvrdě a bezstarostně spát -- --

A Fanek tvrdě usnul.

Celý Ostrov spal. Ani tráva se nepohnula, ani ptáček se neozval. Bylo

ticho -- hluboké noční ticho. Blížila se půlnoc a Fanek stále spal.

A najednou -- slyš! Šustot! A prásk! Prásk! Probuzený ptáček polekaně

zapípl. Snad chtěl vzbudit ohrožený tábor. Ale Stepní Vlci spali a

nevěděli nic o nebezpečí, které se blížilo.

Chvíli bylo ticho.

A pak se najednou ozvaly kroky. Tiché, plíživé lidské kroky!

Tři postavy se vynořily ze tmy. Zastavily se nedaleko stanů a opatrně

se rozhlédly.

»Slyšíš něco?« zeptala se jedna postava šeptem.

»Nic se ani nehne,« odpověděla druhá.

»Oni si myslí, že nemusí mít hlídky, když jsou obklopeni se všech

stran vodou.«

»Tak jdeme. Ale pozor!«

Opatrně se doplazily ke stanům. Spokojené oddychování Stepních Vlků

je uklidnilo.

»Do práce!« zavelel jeden.

»Nejdříve saze!«

Jeden z příchozích sáhl za pás. Vytáhl krabičku a hadříky.

»Natírejte opatrně, ať se nevzbudí! Já zatím budu dávat pozor!«

zazněl tichý hlas.

»Ti budou koukat!« zasmál se druhý.

»Ticho!«

Pracovali mlčky. Za okamžik byli Stepní Vlci počerněni k nepoznání.

»Tak -- a teď stany!«

Rup! Rup!

Kolíky byly rychle vytaženy a stany, krásně nazdobené stany Stepních

Vlků se pomalu složily na tvrdé spící hochy. Jen Fankova a Cyrilova

bouda, podobající se houštině, ušla pozornosti vetřelců.

»Teď rychle pryč!«

»Sem dáme ještě lístek, řekl největší z útočníků a zabodl do kmene

bílý lístek.

»Ale tak se mi zdá, že je jich nějak málo,« ozval se druhý noční

návštěvník.

»Kolik jsi jich natřel?«

»Dva.«

»Já také jen dva.«

»To je opravdu divné.«

»Třeba se pohádali a někteří se vrátili domů!«

»Tiše!« zašeptala třetí postava. »Tady jeden leží!«

»Hlídka? Tak přece jen mají hlídky!« zastavili se nad spícím.

»To je pěkný hlídač! Musíme ho také natřít, aby měl vzpomínku na svou

hlídku.«

»Ale jak? Leží na břiše!«

»Který je to?« sklonili se až k zemi, ale vtom se Fanek pohnul a

zasténal. Útočníci se přikrčili k zemi a ani nedýchali.

»Očerněte mu trochu čelo a krk a zmizíme!« zavelel první, když se

Fanek uklidnil.

»A teď pryč!«