VII

Pondělní ráno přeskočilo Červený vrch a zatopilo Košíkov přívalem

zlatých paprsků. Na jasné modré obloze nebylo ani mráčku.

Lojza, s těžkým batohem na zádech, se objevil ve dveřích chalupy. A v

tutéž dobu vystupovali ze svých rodných chalup i ostatní »stepní

vlci«.

Nebyli však sami. Nezvyklá podívaná přivábila děti i dospělé z celé

vesnice. Táboření chlapců -- to tu ještě nebylo!

V Košíkově bylo často vidět hloučky mladíků, kteří tudy procházeli na

svých toulkách. To byli ovšem opravdoví skauti a turisté, ale tito?

Místo žlutozelených stejnokrojů pestrá směsice zalátaných kalhot a

kabátů. A což teprve, když uviděli Milana!

»Milane, dej se s tím deštníkem vyfotografovat! Aby skauti viděli,

jak se má chodit tábořit!«

»To sis měl vzít trochu větší, vždyť pod tento se vás vejde jen pět!«

Každá věta vyvolala bouři veselí, které se ještě vystupňovalo, když

uviděli Cyrila s kožichem.

Ale Stepní Vlci se jen usmívali. Co jim budou vykládat o všech

přípravách! Ostatně -- přijďte se na nás podívat!

Veselé zvolání »Na shledanou!«, sem tam nějaká slza v očích maminek a

malá skupina se dala na pochod. Lojza vpředu, ostatní za ním ve

vzorném dvojstupu. Milan vytáhl foukací harmoniku a spustil řízný

pochod.

To bylo něco na košíkovské kluky! Jako na povel se přiřadili k

pochodujícím. Byl jich celý dlouhý průvod a přihlížející dospělí se

smáli, až jim slzy tekly z očí.

Zamířili k Čertovu koutu.

»Pro pána! Kde jste tu čeládku posbírali?« hrozil se pantáta Hájek.

»Snad to všechno nechce jít tábořit?«

»To oni nás jen vyprovázejí,« vysvětloval Lojza.

»Ale přivstali jste si na to,« usmíval se pantáta. »Myslil jsem, že

si to nakonec přece jen rozmyslíte a zůstanete doma.«

»Kdepak, pantáto!«

»Držte nám palce! Ať je stále tak hezky jako dnes.«

Opatrně uložili všechna zavazadla do loďky. Lojza s Fankem uchopili

dlouhá bidla a odrazili od břehu. Ostatní šli po pěšince na břehu

Rosavy a táhli loď proti proudu řeky.

»Na shledanou, pantáto!« zavolali naposledy. »A děkujeme vám!«

»Na shledanou, chlapci! Ale, počkejte, Lojzo, pojď sem!«

Lojza hbitě vyskočil z lodi a úzkostně se zahleděl na pantátu.

Probůh, nerozmyslil si to s půjčením loďky? Nedostal v poslední

chvíli strach, že mu ji chlapci přece jen zničí? -- Ale nestalo se

nic takového. Pantáta Hájek sáhl do kapsy a vytáhl pětikorunu.

»Pomohli jste mi více, než jsem se nadál. A za to -- no, to máte na

přilepšenou.«

»Ale, pantáto!« bránil se doopravdy Lojza. »Vždyť my jsme to udělali

rádi! Jen když máme loď!«

»Jen si to vezmi! Peněz budete potřebovat.«

Lojza se podíval na chlapce, jako by se tázal, má-li či nemá. Ale

když viděl, že nijak neprotestují, přijal.

»Děkujeme vám, pantáto!« zvolali chlapci jako jedněmi ústy, když

nečekané sousto zmizelo v Lojzově kapse.

Lojza s Fankem odrazili, chlapci zatáhli. Loď se pohnula a Stepní

Vlci vykročili k své osadě:

»A vy, kluci,« obrátil se Lojza ke košíkovské drobotině, »jste hodní,

že jste nás vyprovodili, ale teď -- sbohem!«

Řekl to tak rázně, že se kluci okamžitě zastavili.

»A nech!« vykřikl za nimi malý Jarka Ratajský. »Však náš Tonda půjde

také tábořit!«

»Slyšíš?« Milan šťouchl loktem Karla, který táhl za provaz po jeho

boku.

»Snad nemyslíš, že opravdu půjde tábořit ještě někdo jiný než my?«

rozesmál se Karel.

»Myslím že půjde,« řekl Milan. »Mluvil jsem s Emilem. Prozradil mi,

že už je jich sedm a že si koupili i nějaké zásoby. A také prý mají

opravdový stan.«

»Hm, stan!« rozohňoval se Jožka. »To ještě není všechno!«

»A kam půjdou?« zeptal se stručně Lojza.

»To už mi nechtěl prozradit. Bál se, že by ho pak Vašek nevzal.«

»A co máte z jakýchsi Mustangů,« řekl nevrle Karel. »Jistě to nebudou

mít tak pěkné jako my.«

»Tak kolik vlastně máme peněz?« zeptal se Jožka.

Lojza položil bidlo a beze slova sáhl do kapsy kabátu. Vytáhl

zápisník, otevřel jej a četl:

»Stav pokladny Stepních Vlků:

Úspory Stepních Vlků. 23.-- K.

Za odpadky v Košíkově 67.-- K.

Za odpadky z města 161.-- K.

Za láhve 24.60 K.

A teď od pantáty Hájka 5.-- K.

Tak je to dohromady 280.60 K.«

říkal konečnou sumu po krátkém počítání.

»Ale už jsme také něco vydali!« připomínal Jožka.

»A bylo toho dost. Za sůl, za cukr, za cikorku, za žitnou kávu, za

čaj --«

»Jejej, a co teprve vydáme!« hrozil se Milan.

»Nu, nic nekoupíme zbytečně a myslím, že čtrnáct dní vydržíme,«

vykládal vážně Lojza.

Na okamžik se odmlčeli a rozhlédli se kolem. Údolí řeky bylo

překrásné. Ptáci zpívali, smrkové lesy opojně voněly, štíty strmých

skal se v slunci stříbřitě leskly a vlnky Rosavy nabízely chladivé

osvěžení.

»Kluci, já jsem dnes vzhůru od tří hodin,« zavzpomínal Jožka.

»Já také,« vpadl Karel. »Chvíli jsem se převaloval, a když už jsem

nemohl usnout, vstal jsem a začal jsem si všechno balit. V pět hodin

jsem byl už hotov.«

»A přišel jsi později než já,« řekl Milan.

»Protože jsem se musel vrátit pro baterku.«

»To jsi udělal dobře,« chválil ho Lojza. »Bez baterky by se nám

špatně konaly hlídky. A co ty, Fanku, máš ji také s sebou?«

»Všechno v pořádku,« odpověděl sebevědomě Fanek.

»Tak se zdá, že jsme nezapomněli na nic. V táboře to bude jenom

klapat,« liboval si Lojza.

»A potom nám bude někdo vykládat, že z našeho táboření nebude nic!«

»A posmívat se mému deštníku!«

»A mému kožichu!«

»Ještě, že si to Fanek rozmyslil s tou slamou. To by bylo teprve

smíchu,« vzpomněl Mirek.

Fanek se tvářil, jako by Mirkovu poznámku vůbec neslyšel. Zdálo se,

že je úplné zaujat řízením lodi.

»Jak to bude s hlídkami?« ozval se po chvíli Karel. »To budeme hlídat

vždycky dva a dva?«

»Ne,« odpovídal Lojza. »To by přišel každý na řadu dvakrát za jedinou

noc. Proto bude na hlídce každý sám.«

»A jak dlouho?« Tahouni na břehu se skoro zastavili.

»Hodinu,« hlásal vůdce z loďky.

»To budeme hlídat každou noc v tutéž dobu?«

Karel se snažil pronést svou otázku lhostejným hlasem. Přece však

nezakryl určitého rozechvění. Napadlo mu totiž, že by na něho mohla

připadnout hlídka zrovna od půlnoci do jedné. Pravda, jsou to jen

povídačky o těch strašidlech a podobných věcech. Vždyť dnes ví každé

děcko, že žádných strašidel není. Ale přece jen by to bylo

nepříjemné, kdyby měl denně konat hlídku v »hodině duchů.«

»Ne,« odpovídal Lojza. »Hlídky budou od deseti večer do pěti ráno. To

je sedm hodin -- nás je také sedm. A každého dne bude začínat jiný.«

»Tož to je správné,« oddychl si ulehčeně Karel.

»Kdo začne dnes?«

»Mám to sestaveno podle abecedy. Dnes je první na řadě Cyril.«

»Kdo?« vyhrkl uleknutě Cyril.

»No ty,« usmíval se Lojza. »Přece písmeno c je hned na začátku

abecedy.«

»A proč to nebereš podle příjmení?« bouřil se Cyril.

»Snad se nebojíš, Cyro?« škádlil ho Jožka.

»Kdo? Já -- a bát se?« rychle se vzpamatoval. »Tož to mne ještě

neznáš!«

»A proč ses tak lekl?« nedal se Jožka.

»Abys chtěl vědět, já jsem se vůbec nelekl. To jsem měl jen takovou

radost, že budu první.«

Lojza položil bidlo, vytáhl z kapsy zápisník a četl:

»Hlídky na den 22. července: Cyril, Fanek, Jožka, Karel, Lojza,

Milan, Mirek.«

»A to vás mám již o pěti vzbudit?« divil se Mirek.

»Ne,« vysvětloval Lojza. »Poslední hlídka uvaří snídani. Teprve potom

vzbudí celý tábor.«

Zatím co se chlapci bavili, díval se Fanek tak upřeně na břeh, že

chvilkami zapomněl odraziti loďku.

»Co tam stále hledíš?« všiml si toho konečně Lojza.

»Ale nic -- to jen tak --« upadl Fanek do rozpaků. Náhle však oživl:

»Počkejte, kluci, zastavit!«

»Proč? Co je?«

»Chci vystoupit.«

»Už toho máš dost? Nevadí, můžeme se vystřídat,« nabízel se Milan a

už se chystal přebrodit s břehu na loď.

»Ale ne -- však počkejte, uvidíte!«

Když zastavili, Fanek vyskočil z loďky a chvilku se rozhlížel.

Pojednou radostně zvolal: »Ano, je to tady!«

A neohlížeje se na překvapené chlapce, zmizel v houštině.

»Co tam asi uviděl?« nechápali.

Nenechal je dlouho čekat. Křoví se rozhrnulo a objevil se zářící

Fanek -- s velkými otepmi slámy!

Chlapci vykulili oči a nevěděli, mají-li se smát nebo nadávat.

Nakonec dělali obojí střídavě, ale Fanek byl spokojen. Když se trochu

uklidnili, ochotně jim vysvětloval:

»Víte, já jsem hned na začátku řekl, že si tu slaměnou boudu

postavím. Ale protože jsem věděl, že byste byli proti tomu, zavezl

jsem si včera večer slámu na trakaři sem.«

»To jsi udělal moc dobře. Nebo nechci vidět, co by dělali kluci, až

by ty otýpky uviděli,« mínil Jožka.

»A stejně nám to může ještě udělat ostudu,« bručel Karel.

»Už toho nechte, kluci,« zakročoval Lojza. »Sláma je zde, tak ji

naložíme a jedeme.«

Chlapci pomohli Fankovi dotáhnout otepi na loď a pak pokračovali v

další cestě. Zatím slunce stoupalo výš a výš a začínalo nemilosrdně

pálit. Chlapci pomalu svlékali šaty a házeli je do loďky.

»Ono se řekne -- zajedeme si tam s lodí. Ale zapotí to!« řekl pomalu

Milan. »A ještě se jí něco natáhneme!«

»No, nic to, kluci,« povzbuzoval je Lojza. »Půl cesty máme za sebou.

A když je tak horko, vykoupejme se!«

Chlapci přijali jeho návrh s nadšením.

Sotva se však svlekli, Jožka zvolal:

»Někdo sem jde!«

»Hajný!« lekl se Cyril.

»Znáte ho někdo?« zeptal se Lojza.

»Já jsem byl jednou s tatínkem pro dřevo a tehdy s námi mluvil nějaký

hajný. Ale byl-li to tento, to už nevím,« řekl Jožka.

»Aby nás tak prohnal,« řekl do stísněného ticha Cyril.

»Nevím proč?« utrhl se na něho nevrle Lojza. »Však jsme nikomu nic

neudělali.«

Ještě nedomluvil, a už se ozvalo mocné hromování hajného:

»Prachmilionští naháči! Kdo vás sem poslal? Kam táhnete ten cirkus na

lodi?«

Chlapci ani nedutali. Ustrašeně se dívali na obrovskou postavu

hajného, na jeho zarostlou tvář, na lesknoucí se pušku a sukovitou

hůl ... hlavně na tu hůl...

»Sakulentští raubíři! Ztratili jste řeč?« zakoulel divoce očima.

»Komu jste sebrali tu loď? A kde jste ukradli ty věci?«

»Kluci, pryč!« zašeptal Cyril. Ale Lojza se už zatím vzpamatoval.

»Pane hajný, my nejsme raubíři,« začal nesměle. »Jdeme tábořit.«

»Prachmilion! Co jsi to řekl? Kam že to jdete?«

»Tábořit!« ozvalo se z několika úst zároveň. »Na Ostrov.«

»A vy prachmilioni! A máte povolení?«

Chlapci na sebe zmateně pohlédli. Něčeho takového se nenadáli.

»Pane hajný,« ozval se zase Lojza a slova se mu drala z úst, jako by

je přiškrcoval, »když my jsme -- my jsme vůbec nevěděli, že -- že

musíme mít k tomu povolení!«

»A to si myslíte, že v mém revíru si může dělat každý, co si smyslí?«

hromoval dále hajný. »Všechny vás dám pozavírat! Všechny!«

»A mohli bychom to povolení dostat?« začal vyjednávat Lojza.

»Prachmilion! Prý dostat! To si musíte zaplatit -- a pořádně

zaplatit!«

»To nevadí,« nabýval sebedůvěry vůdce. »Nějaké peníze máme. Kolik by

to stálo, pane hajný?«

»Hm, tak vy máte peníze! Kde jste je vzali?« pohlédl na ně přísně.

»Vydělali jsme si je,« řekl Lojza hrdě.

»Nevykládej!«

»Opravdu, pane hajný. Sbírali jsme odpadky u nás v Košíkově a v

městě.«

»A co ta loď? Jak k té jste přišli?«

»Vypůjčili jsme si ji od pantáty Hájka.«

»Tož to mi zas nevěšej bulíka na nos! Hájek by vám ji určitě půjčil!«

»Půjčil, opravdu půjčil. Vozili jsme mu za to proutí.«

»A nač si vezete ten kožich a slámu?«

»To si budeme dělat stany.«

»Stany!« zamžoural očima hajný a chlapcům se zazdálo, že okolo jeho

úst to podezřele zacukalo. Rázem oživli.

»Pane hajný, zač by bylo to povolení?« začal s novou odvahou Lojza.

»Hm -- vidím, že boháči nejste, tak vám to udělám trochu laciněji než

jiným.« -- Odkašlal a významně se odmlčel. Chlapci ani nedýchali.

»Tož vzhledem k tomu, že jste z Košíkova a že jste si peníze sehnali

sami, dám vám to povolení -- za tisíc korun.«

Kdyby byl mezi chlapce uhodil blesk, jejich leknutí by nebylo o nic

větší.

»Tož to je konec všemu,« nabíral Cyril.

»Musíme se vrátit,« řekl Milan a v této krátké větě ležel všechen

smutek ze zničených snů.

»Ještě dobře, že jsme se s tím netáhli až na Ostrov,« utěšoval se

Karel.

Jen Lojza zarytě mlčel a zachmuřeně pohlížel na lesknoucí se hladinu.

Je opravdu po všem? Co se naplahočili, nastarali, natěšili -- a tak

rázem má být všemu konec? Ne, bude smlouvat, bude vyjednávat, bude

prosit tak dlouho, až se nějak dohodnou!

Pevně rozhodnut pohlédl na krutého hajného.

Ale -- co to? Kde jsou ty jeho hromy a blesky? Kam se poděly ty

přísně stažené vrásky? A kde se vzal ten dětsky laškovný výraz v

jeho očích a veselý smích? Co to má znamenat?

»Kluci!« vykřikl Lojza, když pochopil, že hajný žertoval. »Jedeme!«

»Jedeme! Jedeme! Jedeme!« zajásali chlapci a začali dělat kotrmelce.

»Mirku, Milane, jedeme!« vykřikl Fanek a začal je boxovat.

»A my jsme se vás tak polekali, pane hajný!« zvolal nadšeně Mirek a

měl sto chutí vrhnouti se mu okolo krku.

»Mne se už jiní polekali! Onehdy jich přede mnou uteklo pět!«

»Opravdu? A byli to kluci nebo dospělí?«

»Dospělí. Ale zajíci,« ušklíbl se.

»A jděte!« zasmál se nadurděně Fanek.

»A to povolení nám opravdu dáte?« zeptal se Jožka, který se stále

ještě nemohl vzpamatovat z náhlého a neočekávaného obratu.

»Dám, dám. Přineste mi ještěrčí brk a já vám je napíši.«

»Ještěrčí brk?« vykulil oči Karel. »Vždyť ještěrka nemá peří.«

»To si už zařiďte, jak chcete. Já ničím jiným nepíši,« říkal zvolna

hajný a šibalsky si potahoval dlouhý plnovous.

»Vy jste hodný, pane hajný,« smál se Lojza. »Tak můžeme tu tábořit,

že?«

»Nu, ovšem! Vždyť jsem chodil s vašimi tatínky do jedné školy! Ty jsi

Chvátalů, viď?« obrátil se na Lojzu.

»Ano. A jak to víte?« žasl Lojza.

Ale hajný se jen usmíval.

»A ty jsi Kružíků, co?« usmál se na Mirka.

»Jsem,« zrudl překvapený hoch.

»A ty jsi Vyoralů,« pohlédl na Milana.

»A jak nás znáte?«

»Tož tak,« usmíval se hajný. »Když jsme chodili do školy, vaši

tatínci vypadali zrovna tak jako vy.«

»Ale oni netábořili, že?« vytrumfl Milan.

»To máš pravdu. Tehdy nebylo takových vymožeností. -- No, když jsme

se tu tak sešli jako staří známí, musíme si o všem povykládat

důkladněji. Tož jak vám to napadlo s tím tábořením?«

Chlapci se ochotně rozvykládali. Když skončili, hajný stáhl tvář do

starostlivých vrásek.

»Je to všechno moc hezké, chlapci, ale s tím Ostrovem jste udělali

chybu. Protože,« naklonil se k nim a ztišil hlas, »na Ostrově

straší.«

»Opravdu?« polekali se.

»Ano. Nechci vás děsit, ale jako dobrý přítel vám to musím říci. Na

Ostrově straší.«

»To já tam nepůjdu,« zavzlykl Cyril.

»Najděme si jiné místo!« navrhoval ustrašeně Karel.

»Opravdu tam straší, pane hajný?« zneklidněl i Lojza.

»Ano, chlapci. Straší tam krtek žížaly.«

»A jděte! Vy jste nám zase dal!« mračil se Mirek, ale ostatní se

bouřlivě smáli.

»A kde budete nakupovat?«

»Ve Žluticích,« řekl pohotově Lojza.

»No, to se trochu proběhnete. A jak s mlékem?«

»Taky ve Žluticích. Nebo ... kdybyste nám je mohli dávat vy, pane

hajný --«

»Proč ne! Máme dvě kozy a mají hořké mléko, tak je u nás stejně nikdo

nepije,« usmíval se do vousů.

»Já kozí nepiji,« bránil se Cyril.

»Já také ne!« křičel Fanek.

»Ale vždyť pan hajný žertuje,« uklidňoval je Lojza, který už začínal

úsměvům hajného rozumět. »Tak my si zítra ráno pro to mléko

přijdeme,« dojednával.

»Dobrá. Ostatně, já se tam za vámi ještě dnes přijdu podívat. Ted už

musím jít. A toho krtka se nepolekejte!« volal vesele.

»Na shledanou, pane hajný!« volali za ním chlapci s rozjásanými

tvářemi.

»Páni, ten nám dal!« ozval se Jožka. »Vypadal jako Krakonoš!«

»A zatím -- takový čtverák!«

»No, dobré je to,« pochvaloval si Lojza. »Ale teď už zas musíme jít.

Vykoupeme se až na Ostrově.«

Chlapci ochotně uchopili provaz, Lojza s Fankem zabrali bidly a loď

se pohnula. Slunce pražilo čím dál víc, s čel jim stékaly krůpěje

potu, ale nikdo toho nedbal.

»Myslím, že budeme brzy u Ostrova,« řekl konečně Lojza.

Měl pravdu. Přicházeli k místům, kde se údolí poněkud rozšiřovalo. I

řečiště tu bylo širší, proto voda tekla pomaleji. Ostrov nemohl býti

daleko.

S novou chutí přidali do kroku.

A za chvíli se rozlehl údolím jejich jásavý pokřik: »Hurá! Hurá!

Hurááááá!«

Ostrov byl před nimi.

»Páni, tady je krásně!« zvolal nadšeně Fanek.«

»A co teď, Lojzo?« zeptal se Cyril.

»Teď? Uvážeme loď ke kolu, najíme se, vykoupeme se, a potom -- do

práce!«

Stříbrné vlnky se mazlivě přilepily na bronzově opálená těla chlapců.

Někteří přeplavali na Ostrov a zpět.

Když se osvěžili koupelí, zašli k blízké lesní studánce a vybalili

jídlo. Chutnalo jim tak, že zapomněli i na řeč.

»Tak, a teď se dáme do práce,« vstal první Lojza. »Já s Fankem

převezu náklad a potom zajedu pro Cyru. Vy ostatní přeplavte,«

rozkazoval. -- Chlapci rychle naházeli na loď své šaty. Lojza s

Fankem odrazili a vyjeli.

»Za nimi!« vykřikl Mirek a vrhl se do vody. Chlapci ho následovali.

Jen Cyril zůstal na břehu.

»Ale naučím se plavat, určitě se naučím,« říkal si odhodlaně. --

Zatím loď zakotvila u Ostrova. Chlapci vyskočili na břeh a jejich

ochotné ruce ji zbavovaly nákladu.

»Tak už si to tu vezměte na starost. Já se vrátím pro toho sirotka,«

usmál se Lojza a odrazil.

»Lojzo, udrží nás?« třásl se Cyril, vstupuje na loď.

»Neboj se! Viděl jsi, kolik zavazadel unesla? Ty nejsi těžší!«

»Vážím šedesát,« přiznával se zkroušeně Cyril.

»Jenom? Vypadáš na víc,« řekl klidně Lojza a ponořil bidla

do vody. Loď vyplula.

»Nějak se to hýbe,« bledl Cyril. »Je tu hluboká?«

»Na utopení stačí. Vidíš, ani dna jsem nedosáhl,« vytahoval Lojza

bidlo z vody.

»To by byla mela, kdyby se loď potopila,« hrozil se Cyril.

»Jaká mela? Dvakrát, třikrát by sis hltl vody a bylo by po tobě. Ale

plovat se tady naučíš, Cyro,« řekl Lojza důrazně.

»Naučím, Lojzo,« sliboval Cyril, vyskakuje na břeh. Sotva se, chudák,

držel na nohou.

Chlapci je už čekali.

»Co teď, Lojzo?« ptali se nedočkavě.

»Postavíme stany. A potom si uděláme ohniště.«

V táboře nastal shon a ruch. Chlapci hbitě rozbalili zavazadla,

připravili si stanová plátna, tyče na kostru a nářadí.

Hledání vhodného místa na nevelikém ostrůvku jim nedalo příliš

mnoho práce. Bylo téměř uprostřed Ostrova.

»Tak, Stepní Vlci, s chutí do toho!«

Rozdělili se na čtyři skupiny podle abecedy. Cyril s Fankem, Karel s

Jožkou, Milan s Mirkem a Lojza sám.

»Ty jsi teď na tom nejhůře, Lojzo,« cítil nespravedlnost Cyril.

»Musíš stavět sám.«

»Jen se o něho nestrachuj,« uklidňoval ho Fanek. »Ten nás strčí

všechny do kapsy. Vždyť je to vůdce!«

»Až nebudu stačit, tak mi pomůžete,« usmíval se Lojza.

»To víš, že pomůžeme,« nabízeli se všichni.

»Fanku,« ťukl se pojednou do čela Cyril. »My jsme to vyvedli!«

»Co?«

»Podívej se, ty máš slámu a já pytlový potah na stan a ještě kožich.

To se k sobě přece nehodí!«

»Jen se neboj, ono se nám to všechno zhodí!«

Zanedlouho byly kostry postaveny. Začali je potahovat.

»Fanku, podívej se, Milanovi a Mirkovi se to nějak nedaří,«

upozorňoval Cyril.

Vtom se ozval ulekaný výkřik Milanův. Všichni se tam ohlédli a

spatřili oba nešťastné stavitele na zemi i se zhrouceným stanem.

»Co se vám stalo?« shlukli se kolem nich.

»Ale --« Milan vstával mrzutě se země, »ten potah je nějaký malý.«

»Třeba jste udělali vysokou kostru.«

»Budete musit potah nadšít.«

»To se ti řekne -- nadšít -- ale jak? Snad nepoletíme do Košíkova pro

pytel?« rozčiloval se Mirek.

»Však nemusíte. My s Cyrilem vám jich dáme, kolik budete chtít,«

dělal kavalíra Fanek.

»A vy?«

»My máme přece slámu!« vytrumfl Cyril.

»Vidíte, na to jsme zapomněli, že jeden potah zbyl. Tož to je

skvělé!«

Všichni se dali do práce s novou chutí. To by bylo, aby se jim stany

nepovedly.

Ani nepozorovali, jak čas rychle utíká. Konečně se rozlehl Ostrovem

jásavý výkřik:

»Hotovo!« Jožka s Karlem se zálibně dívali na hotový stan.

Za chvíli se ohlásili Mirek s Milanem.

»A kde máte deštník?« pátral Lojza.

»To budete koukat,« pronášel s tajuplným úsměvem Milan. »Pojďte do

stanu!«

Nahrnuli se dovnitř.

»Podívejte se nahoru!« vyzval je Milan. »Vidíte tam něco zvláštního?«

»Nic!«

»A teď?« Milan vytáhl smotaný hadr -- byla to stará vesta -- a ve

stropě se objevil úzký otvor.

»A co s tím?« nechápali.

»Tím otvorem se bude vystrkovat deštník při dešti. Je tak veliký, že

přikryje skoro celý stan.«

»A když nebude pršet?«

»Když nebude pršet, ucpeme otvor vestou.«

»A co v noci?« vyzvídal Fanek.

»To bude v otvoru hadr, aby do stanu nefoukalo.«

»A začne-li pršet?«

»Však nás hlídka upozorní!«

»To by se mi chtělo, nechat se budit při každém dešti!« ohrnoval rty

Cyril.

»Copak myslíš, že každý je takový pecivál jako ty?« vyhrkl Mirek

uraženě.

»Hleďte, kluci,« řekl Fanek, když byli se stanem hotovi, »stále jste

měli strach, že vám budu dělat se svou boudou ostudu. Řekněte sami,

je možné, aby někdo s břehu rozeznal náš stan od okolního křoví?«

»Tož to se vám opravdu povedlo,« řekl uznale Lojza. »Tak zamaskovat

stan -- to jsem ještě neviděl!«

Fanek s Cyrilem nalámali totiž vrbových větví a všechnu slámu

přikryli tak, že se stan podobal houštině.

Když byly všechny stany hotovy, postavili se před ně a zbožně

vydechli.

»To je krása!«

Chvíli tak stáli celí okouzleni vlastním dílem a potom se rozběhli po

Ostrově, shánějíce mech, suchou trávu a listí na vystlání stanů.

Jožka si utrhl několik borových větviček a nastrkal je do polátaných

stanových dílců.

»Hned to vypadá jinak,« řekl Mirek a rychle si také nalámal větviček.

Milan natrhal kytici květin a připevnil ji nad vchod do stanu. I

ostatní chlapci se pustili do krášlení a za chvíli vypadaly stany

jako květinové domečky z pohádky. Díry a pestrobarevné slátaniny

zmizely ve svěží zeleni.

Fanek s Cyrilem se zatím o něčem radili ve stanu. Po chvíli se

objevil Cyril s kožichem a zamířil k Lojzovi.

»Co je?« pohlédl na něho Lojza.

»No víš, Lojzo, na tvém stanu by se můj kožich docela jinak vyjímal,«

říkal Cyril v náhlých rozpacích.

»Ale, Cyro, jak bych k tomu přišel?« bránil se Lojza.

»Jsi náš vůdce. Všechno nám tak pěkně děláš. Tož ať máš něco

hezčího,« rděl se Cyril.

»Ať žije Cyril! Ať žije Lojza!« zahlaholili chlapci.

»Já si jej tedy vezmu, Cyro,« řekl Lojza dojatě a přehodil kožich

přes svůj stan.

»Báječné! Budeš jako starý zálesák,« rozplýval se Milan.

»A až tu bude stát stožár!« usmál se Lojza.

»Stožár?« divili se. »A nač?«

»Však uvidíte,« odpovídal Lojza s tajuplným úsměvem. »Hned jej

udělám: A vy zatím můžete připravit ohniště.«

Chlapci se dali do práce a přitom šilhali po Lojzovi, který osekával

dlouhou rovnou větev. Potom na ni cosi připevňoval. Před svým stanem

vykopal jamku a do ní zabodl stožár. Nakonec zmizel ve stanu.

»Co to asi bude?« nemohl se dočkat Karel.

Ale vtom se už objevil Lojza s malým balíčkem. Postavil se tak, aby

chlapci neviděli, co dělá. Chvíli cosi kutil. Pojednou odstoupil,

zatáhl za motouz a k vrcholu stožáru se zvolna šinula vlajka.

»Ach, ta je krásná!« vykřikli překvapeně chlapci.

Na jedné straně byla vyšita vlčí hlava a na druhé nápis »Osada

Stepních Vlků«.

»Kdo ti ji vyšil, Lojzo?« nemohl se vzpamatovat Fanek.

»Naše Hedvika,« řekl pyšně Lojza. Měl radost, že hoši byli opravdu

překvapeni.

»Však to jí muselo dát práce!« oceňoval Jožka.

»A jak ti to tak napadlo?« divili se.

»No, víte, každý tábor má mít nějakou vlajku. Řekl jsem to Hedvice a

ona už to vymyslila sama.«

»Páni, mně se to všechno tak líbí, že bych tu chtěl zůstat celé

léto,« pronášel nadšeně Jožka.

Zatím se stíny stromů prodloužily a slunce se klonilo k západu.

Blížil se večer.

»A pan hajný na nás zapomněl,« vzpomněl si pojednou Fanek.

»Ó, ne! Tamhle už přichází!« zvolal Milan. »A kdo to s ním jde?

Nějaké děvče!«

Vtom už zahlaholil známý hromový hlas:

»Tož co, prachmilionští skauti, už jsou stany hotovy?«

»Ano, pane hajný! Však pojďte se sem podívat!« zvali radostně

chlapci.

»Ano, podívat! Ale jak?« ukazoval na řeku.

»My vás převezeme!« zavolal Lojza a už běžel k řece a odvazoval loď.

»A ty prachmilione jeden! Až budeme uprostřed, tak mne vysypeš do

Rosavy, abyste nemuseli platit tisíc korun, co?«

»Snad byste se nebál, pane hajný?« odpovídal Lojza se smíchem a

rychle se blížil k protějšímu břehu.

»Tak co, mám -- či nemám?« tvářil se na oko nerozhodně hajný. »Co

tomu říkáš, Slávko?«

Slávka, jeho jedenáctiletá dcerka, se zvonivě zasmála.

»Máš, tati. Ale já také!« dodala rozhodně.

»Slávko, drž se!« napomínal ji hajný, když loďka odrazila.

»Já se nebojím!« odpovídala se smíchem.

»Já vím. O tebe mně také nejde, ale o to mléko! Co by chlapci ráno

snídali!«

»Vy nám vezete mléko?« Lojza si teprve teď všiml veliké konve. »Tož

to jste moc hodní!«

I chlapci na břehu se zaradovali, neboť najednou si uvědomili, že

mají hlad k nevydržení. Jak by také ne! Vždyť od okamžiku, kdy přišli

k Ostrovu, neměli v ústech!

Vrhli se na mléko jako opravdoví vlci. Než je konev obešla, byla

prázdná.

»To jsme to vyvedli!« lekl se Lojza. »Vždyť to bylo k snídaní!«

»A to nic! Já vám ráno mléko přinesu,« nabízela se Slávka.

Hajný se jen usmíval.

»Nějak vám vytrávilo při té robotě. Ale máte to tu opravdu hezké,«

obcházel stany.

»A jak se vám tam leží?« zeptala se Slávka, a už byla v Milanově

stanu. »Tati, vlez sem taky!« zvala otce.

»Pro mne je to trochu malé,« smál se hajný. »Tož co, jaké je to tam?«

»Dobré. Ale já bych si sem přinesla duchnu a peřinu.«

Chlapci se dali do smíchu.

»A co ten ještěrčí brk? Už jej máš?« obrátil se najednou hajný s

přísnou tváří ke Karlovi.

»Ještě ne. Ale až jej najdu, tak vám jej určitě přinesu,« smál se

Karel.

»To se už těším,« ušklíbl se hajný. »No a my, Slávko, půjdeme. A ...

co jsem to chtěl ... kdyby vám tu bylo v noci zima, přijďte si k nám

ráno pro slámu. Bylo by to přece jen na vystlání lepší.«

»Děkujeme vám, pane hajný. A dobrou noc!«

»Spěte dobře! A nezapomeňte, že tu straší,« dodával šibalsky.

»Krtek žížaly!« dokončovali se smíchem.

Lojza je zase převezl a zastavil se i u studánky pro vodu. Chlapci

zatím dodělávali ohniště.

»To mléko mi připomnělo, že mám hlad,« sahal si Cyril na žaludek.

»Já už sotva stojím na nohou,« přiznával se Jožka.

»Tak se dáme do jídla,« rozhodl Lojza.

Hned se pustili do kuchaření. Karel rozdělal oheň, Milan postavil na

čaj. Než snědli krajíce chleba a kusy slanin, voda vřela, až poklice

odskakovala.

»Páni, to je rychlost,« liboval si Fanek. »Co se doma člověk nastojí

u sporáku,« dodával s rozšafností staré hospodyně.

»To se mi sbíhají sliny!« olizoval se Mirek.

»Tak si doneste hrnky a k jídlu!« vybízel Lojza. »A přilož trochu,

Jožko!«

Jožka vhodil do ohně náruč chrastí. Plameny vysoko vyšlehly a

prozářily rostoucí šero. Hrníčky zazvonily.

»Dobrý čaj!« chválil Fanek. »Ani naše maminka takový neuvaří.«

Seděli u ohně až do deseti hodin. Vzpomínali na rodiče a známé,

vzpomněli i na ty kamarády, kteří odjeli někam na prázdniny. Ale dnes

po prvé myslili na ně bez závisti. Ať se mají jakkoli, nemohou se

míti lépe než oni -- Stepní Vlci.

»Tak půjdeme spat,« končil besedu Lojza a vstal.

»Však už se mi začínají zavírat oči,« přiznal se Fanek.

»Mně také,« řekl tiše a jaksi ustrašeně Cyril.

»Jen zvesela, Cyro!« poklepal mu na rameno Lojza. »Hezky obcházej

stany a žádné strachy. Kdybys něco slyšel, křikni a my budeme hned u

tebe.«

»Vždyť já se nebojím,« řekl nesměle Cyril.

»Já vím,« usmál se Lojza a pokračoval: »Za hodinu vzbuď Fanka. Ten

vzbudí Jožku a tak to půjde až do rána. A ty, Mirku, nezapomeň na

snídaní!«

»Buď bez starosti, šerife,« řekl Mirek s důstojnou vážností.