VI

»Tak, kluci, ode dneška za týden,« řekl Lojza, když se v pondělí

ráno sešli na pastvišti.

»Teď by měl mít každý den šedesát hodin. Nebo té práce je ještě

trochu moc,« zvážněl Mirek.

»Vaření,« připomněl Cyril stručně.

»Já jsem už vařil!« vykřikl pyšně Karel. »Mám řízky, a ty my děláme

jen v neděli. Tak jsem se do toho pustil.«

»A -- bylo to k jídlu?« vyhrkl Jožka.

»No jej! Tak jsem si olizoval prsty.«

»A co jsi při tom dělal?«

»Přikládal jsem do kamen. -- Co se smějete? Maminka říkala, že dobrý

oheň je to hlavní. A abyste věděli, také jsem si to napsal.«

»Ukaž!« nakukoval do notýsku Milan a hlasitě četl: »Vepřové nebo

telecí maso se naklepe. Předtím se musí oprat ve studené vodě. A po

oprání se ještě nasolí. A potom se naklepe --«

»Tak ono se to klepe dvakrát! To já musím naši maminku naučit,«

pokyvoval hlavou Cyril.

»Kdo ti říkal, že se klepe dvakrát?«

»Máš to tam přece napsáno!«

»Prosím tě! To tomu vůbec nerozumíš! Budete mrkat, co já dokáži!«

Také ostatní chlapci hlásili, co se přes neděli naučili vařit.

»Víš, Lojzo, o čem jsem včera celý den přemýšlel?« ozval se Mirek po

chvíli. »Jak to všechno dopravíme na Ostrov?«

»Uděláme si přece pramici, ne?« vyhrkl Cyril.

»Z čeho?«

»Z čeho ... no ze dřeva!«

»A kde je vezmeš?«

»Hm, v lese je dřeva!« mávl pohrdlivě rukou Cyril.

»Je. Ale na zemi neleží a se stromů se sekat nesmí. Skaut nekrade,«

řekl Lojza stručně.

»Tož to je potom jiná,« zahvízdl Cyril a zmlkl.

»Tak co budeme dělat, Lojzo?« obrátili se všichni k vůdci.

»Nejdříve si povíme, co všechno na Ostrov poneseme.«

»Stanové dílce!« -- »Hrnce!« -- »Přikrývky!« -- »Jídlo!« -- »Kožich!«

-- »Kotel!«

»No, je toho dost,« řekl vážně Lojza.

»Až moc! Tohle k Ostrovu sami nedoneseme.«

»A co, kdybychom to naházeli na vozík jako odpadky?« navrhl Milan.

»To bychom musili objíždět po silnici. A už by to nebylo tak hezké,«

zamítal jeho návrh Mirek.

»A nešlo by to po chodníku podél Rosavy?« napadlo Jožkovi.

»Na trakařích!« vyhrkl Karel.

»A pak je zavezeme zase zpátky, ne? Přece trakaře naši potřebují

každý den.«

»Nejlépe by bylo, kdybychom všechno mohli vzít na loď,« napadlo

Lojzovi.

»Vypůjčíme si ji od pantáty Hájka!«

»Co ti to napadlo? Na čem by převážel proutí?« řekl pochybovačně

Karel.

»A co kdybychom mu nařezali proutí a převezli je?« mínil Lojza.

»Tak to zařiď! Však jsi vůdce!«

»Půjdu s tebou,« nabídl se Milan.

»Já také! Já také!« volali jiní.

»Jeden musí zůstat u krav,« připomněl Lojza.

»Třeba já,« přihlásil se Cyril. »Bolí mě noha ještě od soboty. Nemohl

bych utíkat, až vás pantáta Hájek požene.«

»Nepožene, uvidíš,« řekl Lojza pevně. »Pojďme, kluci!«

Pantáta Hájek seděl před domkem a olupoval zelenou kůru s proutí.

»Pomáhej Pámbu!« pozdravili chlapci nad obyčej uctivě.

»Dej to Pámbu! Co byste zas chtěli?«

»A tož -- jen jsme se tak přišli na vás podívat,« řekl Lojza.

»To je od vás pěkné,« pantáta zabafal a po očku pohlédl na chlapce.

»Ta vaše loď, pantáto, jede jak automobil,« začal Lojza vypočítavě.

»No, jede. Nedal bych ji ani za deset nových.«

»A jezdíte na ní často?«

»Jak kdy. Tento týden nepojedu ani jednou. Mám dost práce s loupáním.

Ale po neděli budu jezdit celý týden. To si zase musím nasvážet

proutí.«

»Íha!« zatvářil se zklamaně Karel. Hned však zmlkl, neboť Lojza na

něho přísně pohlédl.

Ale pantáta jeho zvolání neslyšel. Zabafal a pokračoval:

»To se po neděli zas trochu protáhnu. Už mě to převážení unavuje.

Sedmdesátku mám na krku, tak kdo by se divil.«

Lojza se při těch slovech vítězoslavně usmál.

»Pantáto, co byste tak tomu řekl, kdybychom vám toho proutí nařezali

a napřeváželi?«

»Hm. Řeč se mluví a voda teče,« řekl pantáta stručně.

»Já to myslím doopravdy, že, kluci? Stejně nemáme co dělat. Krávy

může hlídat jen jeden.«

»Tož to víte, že bych se na vás nezlobil. A co byste za to chtěli?

Moc platit nemohu.«

»My ani nechceme peníze.«

»Zadarmo?«

»No ... víte, my půjdeme na Ostrov. Poneseme tam moc věcí a Cyril

neumí plovat. Ta vaše loď by se nám zhodila.«

»A vy kakraholti! Já jsem věděl, že jste nepřišli jen tak pro nic za

nic. Tož loď by se vám zhodila! A vy chytráci!«

»Pantáto, nic bychom jí neudělali. Za čtrnáct dní byste ji měl zase v

pořádku tady.«

»Hm ... to bych si musil rozmyslit. Taková loď stojí peníze! A pak --

musím převážet.«

»Převezeme vám toho tolik, že budete mít měsíc co loupat.«

»Tak dobrá. Když navozíte proutí, můžete si ji vzít. Ale to vám

povídám: té lodi nesmíte zkřivit ani vlas.«

»Tož to se zase nebojte! Jsme přece skauti, no ne, kluci?«

»Tu sebranku mi nevzpomínej! Nebo když si já vzpomenu na ty zemáky v

kotlíku --«

»Vždyť jsem vám říkal, že skaut je docela něco jiného než tramp. Mám

takovou knížku o skautech. Půjčím vám ji,« nabízel ochotně Lojza.

»A s tím mi dej pokoj! Já ti už raději věřím!«

»Tak vám pěkně děkujeme, pantáto. A zítra přijdeme převážet.«

Chlapci by radostí objímali celý svět. S výskotem se rozběhli k

pastvišti.

»Prohnal vás, co?« vítal je Cyril.

»Nás někdo prohnat? Do čeho se pustí Stepní Vlci, to klape,« řekl

Mirek pyšně.

»Snad vám ji nepůjčil?« nemohl uvěřit Cyril.

»Půjčil. To se to bude vozit, Cyro!« usmíval se Lojza.

»Tož to mi spadl kámen se srdce. Bál jsem se, že loď nebude a já budu

muset zůstat doma,« rozradostňoval se Cyril.

»No dovol -- co si o nás myslíš? Teď jsme jako skauti. A skaut nikdy

neopustí kamaráda. Převezl bych tě třeba na zádech,« řekl vážně

Lojza.

Když se poradovali z nového úspěchu, pustili se do šití stanů. Práce

jim šla hbitě od ruky a další stan byl v poledne skoro hotov.

Zbytek dodělávali odpoledne.

»A kde je Cyril?« zeptal se Lojza.

Nikdo nevěděl.

»Možná, že dnes nepřižene. Třeba někam jeli.«

»Už žene!« vykřikl pojednou Jožka a ukázal k cestě. Zamávali radostně

na pozdrav, ale Cyril jako by toho neviděl.

»Ten se nějak mračí. Asi se špatně naobědval.«

Nepoznávali ho, ani když byl v jejich středu.

»Cyro, ty jsi nějaký smutný. Stalo se ti něco?«

»Ale, nic --« Cyril chtěl ještě něco říci, ale pojednou mu hlas

vypověděl službu. Z očí mu vytryskl proud slz. Rychle se odvrátil,

aby je chlapci nezahlédli. Ale již bylo pozdě.

»Dostal jsi doma?« naléhal na něho Lojza.

»To ne, ale -- když já nesmím -- jít -- tábořit!« zaštkal Cyril.

Celé jeho tělo se otřásalo pláčem.

Chlapci zůstali zaraženi. Do jejich radosti těžce ulehl první stín.

»A proč?« přerušil tísnivé ticho Lojza.

»Protože -- nám by neměl -- kdo -- pást -- krávy,« zpovídal se

přerývaně Cyril. To byla pravda. Ostatní chlapci měli sourozence,

kteří je zastanou. Ale Cyril byl jedináček!

»A proč ti to neřekli hned?«

»Tatínek myslil -- že to s tím -- tábořením -- nemyslíme --

doopravdy.«

»Nebreč, Cyro,« uklidňoval ho Lojza. »Tábořit půjdeš -- jen žádné

strachy!«

Cyril zvedl hlavu a podíval se na Lojzu. Pod záplavou slz se objevil

záblesk slabého úsměvu. Jeho srdce zabušilo prudčeji. Vždyť naděje je

tak krásná! A i když se zase všechno zhroutí, za tuto kratičkou

chvíli doufání ti budu vždycky vděčný, Lojzo!

»Naše Hedvika vezme i vaše krávy,« řekl Lojza stručně.

Cyril znovu zesmutněl.

»To nepůjde, Lojzo,« rozplakal se. »Já jsem tatínkovi řekl, že by to

šlo tak udělat, ale on nechce. Že prý žádným děckům nevěří.«

»Hm ... a co, kdyby je pásal obecní pasák?«

»Tomu se musí platit -- a Trefilík by to ani neudělal.«

»Zkusíme to. A my mu zaplatíme sami, že, kluci?« obrátil se Lojza k

chlapcům.

»Ano! Zaplatíme to!« zvolali sborem.

»Tak dobrá, hned zajdeme za pasákem,« rozhodl Lojza.

Cyril s Lojzou běželi jako o závod. Za chvíli byli na obecním

pastvisku.

»Pane Trefilíku, mohl byste tak čtrnáct dní pásat Kunderovy krávy?«

zeptal se Lojza po pozdravu.

»Mohl, proč ne?« odpověděl pasák a pátravě se zahleděl na oba

chlapce. »A co vy?«

»Víte, my půjdeme tábořit a Kunderům nemá kdo pásat. Cyril by musel

zůstat doma, kdybyste nám to neudělal,« vykládal Lojza.

»No, to já vám tedy mohu udělat,« řekl Trefilík zvolna.

»A co byste za to chtěl?«

»No, co myslíte?«

»Stačilo by deset korun?«

»Ale ovšem! A to ti dal peníze tatínek, Cyrile?«

»Ne, to kluci sami,« odpovídal nesměle Cyril.

»Kluci? Jak to?« divil se pasák. -- Cyrilovi nezbylo nic jiného, než

aby pověděl celou pravdu.

»A ták!« řekl protáhle pasák a zamrkal. »Tož abyste věděli, že i

starý Trefilík si dovede vážit pravého kamarádství, něco vám řeknu.

Ty krávy budu pásat zadarmo.«

»Ale, pantáto --«

»Už jsem řekl. A mějte se na Ostrově dobře!«

Chlapci poděkovali a utíkali zpět jako vítr.

Lojza všem vyložil, jak pochodili.

»Kluci, dobré je to!« jásal Milan.

»Jak jsem říkal: všechno jde jak na drátku,« mnul si radostně ruce

Mirek.

»Jen aby si to pantáta Hájek nerozmyslil s tou lodí,« staral se

Fanek.

»No, musíme se tužit, kluci!« pohlédl Lojza na chlapce.

A tužili se! Jeden hlídal krávy, dva doma vařili a čtyři zbývající

řezali proutí a převáželi. Hromada u domku vůčihledě rostla a starý

Hájek spokojeně pokuřoval.

»No, chlapci, to už ta loď bude vaše,« říkal s úsměvem.