IV

Když se Mirek probudil, bylo ještě šero. Dům spal. Jen maminka už

šukala po dvoře.

»Co je s tebou, chlapče?« polekala se.

»Jdu sbírat odpadky, maminko. Než poženu, musím je odvést na obci.«

»Než by ses raději vyspal! To jste si zase cosi smyslili s tím

tábořením!«

»Oh, to bude báječné, maminko!«

»Báječné! Přijdeš domů z tábora samá rýma, samý kašel a žaludek

zkažený tím vaším vařením.«

»Však my se naučíme vařit!«

»Nechtěla bych to jíst,« usmála se matka a šla po své práci.

Mirek se shovívavě usmál. To je křiku s vařením. Napíše si všechno

hezky po pořádku do zápisníčku a na Ostrově bude vařit jako rozený

kuchař. Jen žádné strachy, maminko.

Pod pumpou se ošplíchl vodou, přetřel se ručníkem a hned zamířil pod

kůlnu, kde tušil nejvíce kořisti. První mu padl do oka starý pytel.

Prohlédl jej, nebyl-li by dobrý na stan, ale když viděl, že je díra

na díře, vzal si jej na odpadky. A už jej pěchoval! V koutě našel

několik starých hadrů, hromádku kostí, tři lepenkové krabice, několik

hřebíků a kus starého řetězu. »Pro začátek dobré,« řekl si a vylezl

na kurník. To bylo také jedno z domácích skladišť haraburdí. Zase

objevil trochu kostí a několik kousků starého železa. »A teď do

dílny,« pobízel sám sebe.

»Ať neodneseš něco potřebného!« varovala ho maminka, když přecházela

kolem.

»Kdepak! Mám přece rozum!« odmítal takové nařčení.

Zase našel několik drobností. Když odcházel, uviděl pod pracovním

stolem dvě velké rezavé motyky. »Vida, to nejlepší bych tu nechal,«

usmál se a už byly motyky v pytli.

Sebral každý střípeček a s naplněným pytlem vyšel z domu.

»Mirku!« ozvalo se za ním.

»Karle! Už také neseš?«

»Kolik asi za to dostaneme?«

»Moc toho nebude, to víš.«

»Já půjdu v poledne ke strýčkovi a večer k dědečkovi.«

»Vidíš ho!« vykřikl vtom Mirek. »Už běží za námi Lojza!«

Karel se ohlédl.

»Ale má toho, až se ohýbá,« poznamenal žárlivě.

»Kluci, počkejte, sotva to vleku,« volal na ně udýchaně Lojza.

»Co to máš?«

»Starý šrotovník. Ten má nejméně dvacet kilo!«

»To bude peněz, Lojzo!«

»Však jich potřebujeme!«

Když přišli k domku obecního strážníka, právě odtamtud vycházeli

Fanek s Milanem.

»Vy jste si přivstali!« řekl s obdivem Lojza. »Kolik jste dostali?«

»Dostali jsme jen lístek. Vyplatí nám to v obecní kanceláři,« řekl

rozmrzele Milan. »Ale je toho málo. Oni to moc špatně platí!«

»Co chceš? Je to staré haraburdí,« uklidňoval ho Lojza.

»No, přece. To musí být pytlů, abychom mohli jít tábořit!«

Vtom se otevřely dveře. Starý Náplava vycházel s bubnem z chalupy.

»Pantáto, ještě my neseme!« vyhrkl Lojza.

»A co se s vámi roztrhl pytel? Kýho výra, co vás to zase posedlo?«

»No víte, jdeme tábořit a potřebujeme peníze.«

Ještě nebylo zboží odebráno, a už se k Náplavům zase kdosi dobýval.

»Že je to Jožka!« zvolal Mirek. »Nebo Cyril.«

Byli to oba. Každý nesl skoro plný pytel. Strážník Náplava nestačil

vážit.

»Mám jít bubnovat a lidé mi k vůli vám odejdou na pole,« bručel.

»Víte co? Já vám to vybubnuji, když jste se tu tak s námi zdržel,«

nabídl se Mirek.

»To tak! Ty bys mi to zvrtal!«

»Však to máte napsané -- ne?«

»Mám, ale --«

»Jen mi to dejte! Hrdlo mám dobré, nic se nebojte!«

A než se Náplava nadál, Mirek si přehodil přes rameno buben, do kapsy

zastrčil lístek, na němž bylo napsáno, že »na vědomost se dává, že v

neděli po požehnání se prodává na „Nivě” tráva«, a už

pelášil k nejbližšímu rohu. Tam se zastavil, zabubnoval, až se okna

chalup zatřásla, a mocným hlasem oznamoval, co bylo napsáno na

lístku.

»Byl by z něho dobrý policajt,« poznamenal Náplava spokojeně, ale

hned se zarazil a překvapením vykulil oči.

Neboť Mirek ještě mocnějším hlasem pokračoval:

»Dnes v poledne se budou sbírat v celém Košíkově odpadky. Každý ať je

má připraveny přesně ve dvanáct v síni. Posbírejte každý hadr, každý

kousek železa a každou kost. V žádné chalupě nesmí zůstat ani hřebík.

Bum! Bum! Bum!«

»Zatrackaný kluk! Ten mi to zmastil!« vyrazil ze sebe Náplava a

rozběhl se k rohu. Ale kde byl zatím Mirek! Zatím co bubnoval,

pohotový Lojza mu přivezl kolo a teď se Mirkův hlas ozýval odněkud s

»Husího rynku«.

»To jste mu poručil vy, Náplavo?« přicházel pan starosta.

»To on sám! Ale já mu dám! Já si to s ním vyřídím!«

»Nechte toho, Náplavo! Ten chlapec je čiperný! Ukázal nám aspoň, jak

se to dělá,« usmíval se starosta.

Náplava se na něho nedůvěřivě podíval, a když viděl, že se nepřestává

usmívat, usmál se také.

»Umí si, klučisko, poradit,« řekl uznale.

Chlapci byli v desátém nebi. To se Mirkovi povedlo! To se jim bude v

poledne sbírat!

»Jožko, kráva už bučí!« zavolala přes náves Jožkova maminka.

Do chlapců jako když střelí. Za malou chvíli už vyháněli krávy. Lojza

se zastavil i pro krávy Mirkovy a za veselého hovoru mířili k

pastvině. Byli tak rozradostněni, že když mezi ně přiběhl Mirek, div

ho nadšením neumačkali.

»Daří se nám to kluci,« mnul si radostně ruce Lojza. »Myslil jsem, že

se s těmi odpadky potáhneme celý týden, a zatím to bude do večera

hotovo.«

»To snad ne?«

»Bude. Každý si vezmeme jednu ulici. Pro jednoho, třeba pro mne,

zbudou dvě. V poledne poženeme domů trochu dříve, odpoledne vyženeme

později a bude to.«

»Ale to bude běhání! V každé ulici máš deset, patnáct chalup.«

»Vezmeme si trakaře a posbíráme to najednou nebo na dvakrát.«

»Tož to je nápad! Ať žije Lojza!« vykřikl Fanek a ostatní se ochotně

přidali k němu. Hned bylo na pastvišti výskotu, až v uších zaléhalo.

Pak se dali do šití a za chvíli se jehly jen míhaly. Bolestné -- ach!

-- ouvej! -- íha! -- bylo čím dál řidší.

»Z nás budou nakonec hotoví krejčí,« usmíval se Fanek.

Ještě nebylo ani deset, když byla plachta na jeden stan hotova.

»Tak -- a teď to dáme dohromady,« řekl Lojza slavnostně.

Trvalo to hezkou chvíli, než z toho byl stan, ale konečně byl

postaven a jejich radost neznala mezí. Všichni zkusili, jak se v něm

leží, všichni jej několikrát obešli, aby se přesvědčili, že opravdu

nikde není ani dírečky, všichni svůj výrobek pohladili rukou,

polaskali očima.

»Panečku, teď jenom déšť, abychom zkusili, jestli nepromokne,« toužil

Milan.

»Promoknout? Kdepak! Je to napjaté jako deštník!« skoro se urážel

Mirek.

Já jsem kdysi něco zahlédl ve skautské příručce,« říkal zvolna Lojza,

»že se má plátno na stan něčím potřít, aby nepromokl. Počkejte,

skočím za panem učitelem, aby mi knížku půjčil.«

»Kdy?«

»Hned teď. Však dáte pozor na krávy, že?«

»To se neboj!«

Sotva odběhl, přihnala se s opačné strany Mirkova sestra.

»Co je?« vylekal se Mirek.

»Mirku, nevzal jsi doma dvě motyky?« vyrážela udýchaně.

»Vzal,« řekl Mirek v zlé předtuše.

»To byly Vavruškovy. Panímáma si je přinesla, aby jí tatínek narazil

topůrka. Kde jsou?«

»U Náplavů!«

»Panno svatá! A k Náplavům přijel právě hadrář a už to všechno

nakládá!«

Mirek ani nečekal, až sestra domluví. Vyskočil a pelášil ke Košíkovu,

co mu nohy stačily. Napínal zrak, neuvidí-li odjíždět z dědiny známý

vůz, kterým se obyčejně odvážely odpadky.

Přiběhl k Náplavům v okamžiku, kdy hadrář odjížděl. Jako dravec

vyskočil na vůz, neptal se o dovolení, nic nevysvětloval a začal

horečně prohrabovat haraburdí.

Hadrář hleděl vyjeveně na podivného loupežníka. To se mu ještě

nestalo, aby mu vlezl někdo na vůz za bílého dne a hospodařil tam

jako ve svém.

»Co to děláš?« zaburácel na Mirka.

»Hledám motyky. A už je mám! Sláva!« skoro zavýskl a už skákal s

vozu.

»Počkej, co mi to kradeš! Ty motyky jsou zaplacené!« křičel dopáleně

hadrář a snažil se mu je vytrhnout.

»Pantáto, nejsou moje, jsou panímámy Vavruškové,« obrátil se Mirek

prosebně na Náplavu. Také hadrář hleděl tázavě na strážníka. Čekal,

že chytí toho drzého kluka za límec.

»Nechejte mu je. Já se už s vámi spravím,« řekl Náplava a na Mirkovy

díky odpovídal s úsměvem: »To máš za to bubnování, ty ferino. A už

meť!«

A Mirek metl. Doma jen vhodil motyky do dílny a už spěchal. Věděl, že

udělá lépe, nebude-li se dlouho zdržovat.

Chlapci mu běželi vstříc až k silnici.

»Jak to dopadlo?« volali účastně.

»Dobře. Ale zahřálo mě to,« odpovídal schváceně.

»Lidi, jestli tak naši za chvíli přiběhnou pro mne,« zpytoval svědomí

Fanek.

»A co tys?«

»Ale -- řetěz!«

»A já kladívko. Máme dvě, tak jsem si řekl, že jedno stačí,«

vzpomínal zkroušeně Karel.

»A hadrář už je pryč!« připomněl Milan.

»Ale co!« mávl rukou Fanek. »Leželo to v koutě, celý čas si na to

nikdo nevzpomněl --«

»Lojza už jde!« vykřikl Cyril. -- Chlapci mu vyběhli vstříc.

»Je to tu!« mával Lojza knížkou. »Stan se potře vápnem smíšeným s

tvarohem a ještě něčím!« křičel zdaleka.

»Kdo to jakživ slyšel!« rozesmál se Jožka.

»Co se směješ? Když je to tu napsáno, tak to musí být pravda. Však si

to přečti sám!«

Jožka se zahleděl do knížky.

»Je to tu,« řekl. »Ale já tomu přece jen nevěřím.«

»Naše maminka dnes dělala tvaroh. Třeba mi kousek dá,« přihlásil se

Cyril.

»A my máme doma putnu vápna. Vezmu trochu do hrnku,« nabízel se

Fanek.

»Tak dobrá! Zkusíme to! A teď ženeme, hned bude dvanáct!«

»Už?« podivili se chlapci. »Jakživ nám čas tak neletěl jako teď.«

Takového poledne ještě Košíkov neviděl. Ach, to bylo smíchu, když se

sedm trakařů rozhrčelo po kamenitých chodnících!

»Co vy? Kam jedete s těmi hrkači? Děláte Zelený čtvrtek?« dobírali si

chlapce.

»Kdepak, Zelený čtvrtek! Čistku děláme! Za chvíli bude Košíkov jako

vymetený!« odpovídali se smíchem.

První zaklepal u Náplavů Mirek. Měl plný trakař, sotva jej vezl.

Tváře mu jen hořely.

»Už jsi tu zas? A motyky tam nemáš?« škádlil ho Náplava a vysypal

odpadky na hromadu.

»Kolik mi napíšete?« hořel nedočkavostí Mirek, když Náplava začal

počítat.

»Čtrnáct korun osmdesát,« řekl konečně.

»Jenom?«

»A ty nespokojenče! Kdo to dokáže, vydělat si za poledne skoro

patnáct korun?« rozhněval se Náplava.

Mirek popadl lístek a už raději běžel. Ve dveřích se střetl s Lojzou.

Vezl tak plný trakař, že se až prohýbal.

»Kolik?« zeptal se Mirka stručně.

»Čtrnáct osmdesát.«

»Tolik?« vytřeštil Lojza oči.

»Moc?«

»No ba!«

»A já myslil, že se ti to bude zdát málo,« rozesmál se šťastně Mirek

a pelášil domů.

»Přines lístek na pastvu! Tam to spočítáme,« zvolal za ním Lojza.

Na pastvu se tentokrát scházeli po jednom. Teprve k třetí hodině byli

všichni. Poslední přišel Cyril.

»Kde jsi byl tak dlouho?« volali na něho.

»Čekal jsem na ten tvaroh. Ale mám jej! Hleďte!« ukazoval plnou

tašku.

»Páni! Ten je pěkný!« Jožka přiskočil k tašce, a už měl plná ústa.

»Dobrý, co?« usmíval se Cyril a také si do něho hrábl plnou hrstí.

»Ochutnej, Lojzo!«

Lojza se nedal dvakrát pobízet a ti ostatní museli také ochutnat.

Jednou a ještě jednou a ještě jednou.

»No, a myslím, že už dost,« zarazil pojídání Lojza. »To by nám na ten

stan moc nezbylo.«

»Raději to naň rychle naplácejme, nebo v tašce nic nezbude,« mínil

Fanek.

»A tož to zase ne! Skaut si musí umět poručit. Když řeknu nejím, tak

nejím,« řekl Lojza.

»To se ví! Jsme muži, ne? A slovo dělá muže,« doplnil Mirek.

»A teď můžeme spočítat, kolik jsme stržili,« hořel zvědavostí Milan.

Chlapci čtli své záznamy a Lojza zapisoval.

»Kolik?« tázali se nedočkavě.

»Sedmašedesát korun,« hlásil Lojza.

Chlapci hleděli jeden na druhého. Nevěděli, je-li to málo nebo hodně.

Kdyby se dal některý do nadšeného výskotu, ochotně by se byli

přidali. Ale nikdo se nerozjásal. Lojza naopak starostlivě svraštil

čelo.

»Nestačí to?« ozval se konečně Mirek.

»Máme ještě třiadvacet korun úspor,« připomněl Fanek.

»Potřebovali bychom ještě víc. Aspoň sto padesát.«

»Prve jsi říkal, že stačí sto,« ozval se Karel.

»Říkal, ale když jsem si to všechno propočítal, tak se toho nahledalo

dost. A také bych nechtěl, abychom se museli za několik dní vrátit

celí vyhladovělí.«

»Ale kde sehnat peníze?« Všichni se zamyslili.

»Já bych řekl tatínkovi,« ozval se nesměle Cyril.

»Mně by naši také něco dali,« přidal se Milan.

»Ne, kluci. Jednomu by dali, druhému by dát nemohli, a to by nedělalo

dobrotu. Půjdeme-li tábořit, tak půjdeme všichni, jak jsme tu -- a

hezky za své!«

»To se ví!« zvolal Mirek. A zase nastalo ticho. Všichni přemýšleli o

nějakém novém zdroji příjmu.

»Už to mám!« vykřikl pojednou Lojza.

»Co?« vyhrkli.

»Povím vám to, až se vrátím. Za dvě hodiny budu zpátky. Dáte mi zase

pozor na krávy?«

»Kam jdeš?«

»Předem vám nebudu nic vykládat. Však až se vrátím, tak se to

dozvíte.«

»Řekni aspoň začáteční písmeno,« loudil zvědavě Milan.

»Co máš z toho, Milane,« klidnil ho Cyril. »Však on nám to pak poví.«

»Tobě se to řekne. Tebe zajímá jenom to, co bys dobrého snědl,«

zlobil se Milan.

»A není to nejrozumnější? Kam bys došel bez jídla?« usmál se Cyril a

nacpal si do úst plnou hrst tvarohu.

»Cyrile!« pohlédl na něho přísné Lojza.

»Mám to vrátit?« lekl se Cyril.

»Už to sněz, když to máš v ústech. Ale naposledy! To ti povídám!«

»Tož to mi věř! Na mou duši, že naposledy,« sliboval Cyril.

»Tak já tedy půjdu, kluci. Šijte zatím druhý stan, a až se vrátím,

zkusíme to s tím tvarohem. A na mé krávy nezapomeňte,« připomínal

Lojza a rozběhl se ke Košíkovu.

Chlapci se po jeho odchodu ještě chvíli dohadovali, kam asi běžel.

Když nic nevymyslili, dali se do šití.

»Víte, kluci, ale jde to všechno ráz na ráz, « rozpovídal se Mirek.

»V úterý jsme ještě o ničem nevěděli, a dnes je pátek a tolik toho

máme za sebou.«

»Ale nějak zapomínáme na vaření. A přece jídlo je to hlavní,« řekl

Cyril, a jakoby nic, hrábl do tašky.

»Lojza na to jistě myslí,« řekl Mirek a také zalovil v tašce.

Ostatní ho následovali, jako by se to rozumělo samo sebou.

»Lojza myslí na všechno. Je to vůdce, jak má být,« chválil Jožka.

»A potom -- Vašek!«

»Však se ani neukazuje!«

»A odpadky dal?« zahleděl se Mirek na Fanka, který sbíral ve Vaškově

ulici.

»Já jsem k nim nešel,« přiznal se Fanek.

»To je škoda. Aspoň ses mohl dovědět, půjde-li tábořit.«

»Ten? Tak strašit do zelí,« usmál se pohrdlivě Jožka.

»Nevím. Ale nějak silně se kamarádí s kluky z Horního konce. Pase s

nimi ve ,Žlebu’.«

»Donesl asi každému kornout bonbonů. Až nic nedonese, tak ho

vyženou.«

»Patřilo by mu to. Nemá se stále jen hádat.«

Chvíli šili mlčky. Občas při tom sahali do tašky, která se rychle

prázdnila. Pojednou Fanek sáhl naprázdno.

»Páni!« lekl se.

»Co je?«

»Už je prázdná!«

»Jak je to možné?«

»Já jsem si vzal jen dvakrát!«

»Nevykládej! Sám jsem tě zahlédl nejméně pětkrát!«

»Cyril je vinen! On začal.«

»Však tvaroh byl náš.«

»Ted patřil všem.«

»Nehádejme se. Už je pryč.«

»Ale co Lojza?«

Zahanbeně na sebe pohlédli. To jsou pěkní skauti!

»Ale co,« utěšoval se Mirek. »Kdyby tu byl Lojza, vzal by si také, za

to vám ručím.«

»Však už jede! A na kole!« vykřikl Fanek.

»No tohle! Kde byl s kolem?«

Lojza fičel, až se za ním prášilo. Potom si to namířil přes pastvisko

přímo k chlapcům.

»Kluci, bude peněz jako želez!« zářil.

»Jak to? Kde je vezmeme?«

»Na smetišti. Leží tam peněz, že nebudeme vědět, co s nimi!«

»Lojzo, nezbláznil ses?« sáhl mu na čelo Jožka.

»Nebylo by divu. Kluci, kdybyste to viděli! Železo, mosazné dráty,

zinkové plechy, no -- hotové poklady!«

»Kde? A co?« hleděli na něho nechápavě.

»Pamatujete se na to veliké smetiště za městem? Tam je vám odpadků,

že jde hlava kolem. Je to báječné! Metráky odpadků, kluci, a jakých!«

»A může se to brát?«

»Proč ne? Leží to tam a nikdo si toho nevšímá.«

»A jak bychom to přivezli?«

»My máme takový malý vozík. Vejdou se na něj čtyři metráky a ten

utáhneme sami,« nabízel se Karel.

»To by bylo nejlepší. Platí, Karle!«

»A kdy tam zajedeme?«

»Hned zítra. Ať nám je někdo nevybere před nosem.«

»A krávy?«

»Jeden bude hlídat.«

»Kdo?«

»Třeba ... no ... kdo chce?« -- Nebylo nikoho.

»Losujme!« navrhl Jožka.

Hned bylo připraveno šest papírků se jmény. Lojza nebyl losován.

Vhodili papírky do klobouku a zatřepali. Lojza táhl. Vytáhl Milanovo

jméno.

»Co se dá dělat,« řekl Milan odevzdaně.

»Tak se mi to líbí. Pravý skaut se nesmí před ničím zastavit,«

pochválil ho Lojza.

»Ten skaut mi cosi připomněl,« zabručel Cyril.

»Co?« pohlédl na něho Lojza.

»Ale -- tvaroh!«

»Tvaroh? Kde je?« přiskočil Lojza k prázdné tašce.

»V břichu,« řekl Cyril stručně.

»Kde?«

»No v břichu! V mém, v Mirkové, ve Fankově --«

»V mém jenom dvě hrstky,« bránil se Fanek.

»Vy jste pěkní! Co teď?«

»Nic. Já jsem tomu tvarohu stejně nevěřil,« vyhrkl Jožka.

»Já také ne,« přiznávali se jeden po druhém.

»Však stejně jsi říkal, že k tomu musí být ještě něco. A to něco

nemáme,« vyhrkl Mirek, známý svým mrštným jazykem.

»Tak dobrá. Natírat nebudeme. Ale jak promokneme --«

»Nepromokneme. Ušijeme to tak pevné, že nám neuškodí ani průtrž

mračen!«

»Co s vámi nadělám,« mávl rukou Lojza. »Už slunko zapadá, sbalte věci

a zítra ráno --«

»Vzhůru do města!« dokončil Fanek.

V

»Ať mi tam s tím vozíkem něco neuděláte!« loučil se ráno s Karlem

otec.

»Neboj se, tati, však já dám pozor,« sliboval Karel.

»A kdo si přijde pro krávy?« starala se maminka.

»Milan. Má je na starosti všechny.«

»Jen aby nezapomněl!«

Vtom někdo zabušil na vrata. Karel skočil otevřít.

»Už je po starosti, mami!« volal. »Milan už žene.« Hned nato se

objevili chlapci.

»Kde jste byli tak dlouho?« durdil se Karel.

»Pro Cyrila. Páni, to je chlapík!« volal nadšeně Jožka.

»Jak to?« divili se Karel s Milanem.

»Představte si, že sbíral na půdě staré hadry!«

»Nač?« nechápali.

»Abychom cestou netratili odpadky.«

»Vidíte, na to jsme nepřišli,« řekl uznale Karel a podíval se na malé

žebřiny svého vozíku. »To jsi měl dobrý nápad, Cyro. Bez ucpávek by

nám to jistě padalo.«

»A my jsme myslili, že spí,« přiznával se Milan.

»Já a spát? Kdepak! To já zas, když mám něco před sebou, dovedu vstát

třeba o půlnoci,« usmíval se šťastně Cyril.

»Tak já už musím běžet za kravami,« loučil se Milan.

Chlapci se rozešli. Milan za kravami a ostatní za dobrodružstvím.

Lojza s Mirkem dělali koníky u oje, Jožka s Karlem tlačili. Cyril s

Fankem se vezli. Všichni bedlivě počítali kilometrovníky, neboť po

každých dvou stech metrů se střídali v úloze koníků.

»Ale teď už pojedeme poprázdnu,« rozhodl Lojza, když cesta začala

stoupat do kopce, za nímž hluboko v údolí leželo město. Všichni

souhlasili. Slunce se jim opíralo do zad a nemilosrdně pálilo. S čel

jim stékaly praménky potu.

»Páni! To jedeme s prázdným,« odfukoval Cyril. »Jak to bude vypadat,

až se budeme vracet!«

»Jen se nestrachuj! A nemůžeš-li už, tak si sedni,« škádlil ho Jožka.

»Kdož ví, jestli on na to nepočítal,« dorážel i Fanek.

»Jak to?« bránil se Cyril.

»Ty hadry sis vzal jistě jen proto, aby tě to na vozíku netlačilo.«

Chlapci se dali do veselého smíchu.

»Lojzo, ať hned přestanou!« zlobil se Cyril.

»Nic si z toho nedělej, Cyro,« chlácholil ho Lojza. »To kluci jen tak

žertem.«

Chlapci se rozběhli, a dříve než se nadáli, byli na vrcholu kopce.

»Stát!« zakřičel najednou Cyril, jako by ho na vidle nabral. »Teď je

konec dřiny! Dolů pojedeme jako páni. Nasedejte všichni na vůz, já

dopředu a nohama budu řídit oje. Než řeknete desetkrát švec, jsme pod

kopcem.«

»Anebo ve zmole!« strachovali se chlapci. »Nepřevrhneš nás?«

»Žádné strachy! Já jsem se už takhle našoféroval.«

Chlapci nasedli. Cyril si sedl rozkročmo tak, aby mohl nohama ovládat

oje.

Vozík se pomalu rozjížděl. Chlapci měli s počátku obavy, aby je Cyril

nepřevrhl do příkopu, ale když viděli, že mu to jde nad pomyšlení

dobře, uklidnili se.

»Zazpívejme si!« vykřikl Karel.

A Lojza hned spustil:

»Jede, jede poštovský panáček,

jede, jede Cyril jak pán.«

Do rachotu kol se mísily jásavé hlasy rozradostněných chlapců. Jen

Cyril nezpíval. Bystře pozoroval cestu před pádícím vozíkem,

neobjeví-li se v ní nějaká prohlubenina. Taková díra může trhnout

ojem na stranu a je z toho škaredý pád. Ale silnice byla rovná jako

deska.

»Páni, to bylo pěkné!« vydechl zaníceně Fanek, když se jízda

zpomalovala a město se kvapem blížilo.

»Všecka čest, Cyro! Držel ses znamenitě!« chválil Lojza.

Vozík se pomalu zastavil.

»A teď, kluci, přes město v pořádku!« kladl jim na srdce Lojza. »Ať

nás tu někdo nakonec neprožene.«

Projeli městem, minuli předměstí a již zahlédli rozsáhlé městské

smetiště. Zajeli s vozíkem do středu smetiště a rozešli se na všechny

strany.

»Páni, tady je železa!« zvolal nadšeně Cyril.

»Ale pozor!« upozorňoval Lojza. »Starý plech nesbírejte! Za ten

bychom stejně nic nedostali a zbytečně by nám zabíral místo.«

»Mám krabici od sardinek -- co s tím?« volal Fanek.

»To schovej, Fanku, to je cenné!« poučoval Karel.

Byli tak zabráni do sbírání, že si ani nevšimli asi dvanáctiletého

hocha, který se k nim blížil od předměstí. Z dálky už na ně zhurta

spustil:

»Jdete odtud! Co tu děláte?«

Všichni se napřímili.

»Však vidíš,« odpověděl Mirek.

»Nač to sbíráte?« zeptal se ještě bojovněji a shýbl se pro kámen.

»Pro tebe!« odsekl řečný Mirek. »Chceme ti koupit něco k svátku,

miláčku!«

»Jenom se moc nenaparuj!« šlehl po něm očima příchozí.

»A ty se nes, nebo tě vyprovodíme, že poletíš rychleji než stihací

letadlo!«

»Jenom pomalu, abych vám nevylil boty! Já jsem tu doma!«

»To je hezké, že jsi doma na smetišti. Docela se do toho neřádu

hodíš. Ale mohl bys už zmizet, nemyslíš?«

Kluk se však nedal. Vzduchem zafičel kámen. A zrovna kolem hlavy

polekaného Cyrila.

»To už je trochu moc,« zakřičel maličký Jožka a hbitě mrštil také po

uličníkovi kamenem. Fanek s Mirkem zahrozili pěstmi a běželi za ním.

Ale chlapec nečekal. Pelášil k předměstí jako zajíc.

»Ten už nepřijde! Závistivec! Sám nesbírá a nám bude zakazovat,« bručel

spokojeně Fanek.

Dali se zase do sbírání. Když posbírali cennější věci, které ležely

na povrchu smetiště, vzali si kolíky a začali se prohrabávat pod

povrch. Hromádka drátů, ploten, šroubů, tyčí, různých krabic a lahví

utěšené vzrůstala.

Náhle Fanek narazil na jakýsi velký podivný předmět. Kolík se po něm

svezl jako po skle.

»Kluci, pojďte sem!« zvolal. »Našel jsem cosi, ale je to trochu

hluboko.«

Chlapci se sběhli k němu.

»Tak ukaž -- co tu máš?« vyzvídal Lojza.

»Zde. Podívej se!« ukazoval do vyhrabané jamky.

»To bude něco železného. A zdá se, že je to pěkný kousek.«

»Ven s tím!« řekl rázně Mirek a zakopl do smetí.

Odhrnovali vrstvu smetí tak horlivě, jako by měli objevit ukrytý

poklad. Konečně se jim podařilo vytáhnout zčernalou desku. Byla na ní

silná vrstva špíny -- bůhví kolik let ležela na smetišti.

»Ta váží aspoň dvacet kilo,« prohodil znalecky Cyril.

»Zase několik korun!«

»Jak dlouho tu ještě budeme?« zeptal se Fanek Lojzy, když uložili

desku do vozíku.

»No, pomalu půjdeme. Pochodíme ještě po smetišti, abychom tu nic

nezapomněli, a důkladně vozík ucpeme.«

»Už bude poledne, vozík je plný a já mám hlad!« hlásil Cyril.

Přihodili ještě několik odpadků a odjížděli.

Jeli s veselou. Ani se nenadáli, a byli pod kopcem, s kterého se ráno

tak pěkně svezli.

»Teď jenom kdyby toho kopce nebylo,« povzdychl si Milan.

»Počkejte, kluci!« zavýskl najednou Cyril. »To budete koukat!

Dostaneme se na kopec, že o tom ani vědět nebudeme!«

»Jak to?«

»Pst -- tiše!« odmlčel se Cyril.

Před krámkem, kde prodávali sodovku a pivo, stálo nákladní auto

městského pivovaru. Šofér zanesl do budky dvě bedny. Teď právě

vycházel a nasedal.

Cyril se opatrné rozhlédl.

»Rychle nasedněte na vozík, já jej přiváži k autu,« vyzval chlapce.

»Cyro, to je nebezpečné,« varoval Lojza. »Auto může jet rychle, a co

potom --«

»Prosím tě, jak by mohlo jet rychle do takového kopce? Povleče se

jako hlemýžď! A zvláště, když bude mít ještě vozík s námi!«

Vyhlídka byla lákavá.

A tak se stalo, že šofér uprostřed hukotu motoru nepostřehl, jak

chlapci rychle přitáhli vozík k autu, zaklesli železný zoban u oje za

hák pro přívěsný vůz, jak hbitě naskočili na fůru odpadků a jak

začali objímat Cyrila z vděčnosti za šťastný nápad.

Jen Lojza ho neobjímal. Seděl vpředu a upřeně pozoroval zaklesnutý

zoban. Což kdyby se uvolnil?

Ale i nadšení chlapců mizelo. Místo hlemýždí jízdy auto se rozjíždělo

rychleji a rychleji, stromy se jim začaly před očima jen míhat, kola

řinčela a odpadky odskakovaly, takže se zdálo, že se celý vozík

rozpadne. Vtom něco řinklo na dlažbu. Fanek se ohlédl. Byla to kovová

deska, na níž si tolik zakládal!

Má ji tam nechat ležet? Dlouho se nerozmýšlel. Hup! -- a už se válel

v příkopu.

»Kluci, teď si to hrneme aspoň třicítkou,« třásl se Mirek.

»Seskočme!«

»Ale co vozík?« strachoval se Karel.

»Však v Košíkově zastaví!«

»Tobě se to řekne, když není váš,« vzdychal Karel.

»Zavolejme na šoféra,« navrhl Jožka.

Několikrát zavolali, ale šofér neslyšel.

»Lojzo, seskoč s námi!« vyzývali vůdce. Ten jenom zavrtěl hlavou.

Hop! Hop! Další čtyři sběratelé dopadli šťastně do travnatého

příkopu.

»Ale co chudák Lojza?« sténal Cyril, který se stále ještě nemohl

vzpamatovat z prudkého pádu.

»Což, Lojza, ten se už z toho nějak vymotá. Ale náš vozík!« naříkal

Karel.

»A naše odpadky! Podívejte se!« zvolal pobledlý Jožka.

Opravdu! Pokud je chlapci přidržovali, zůstávaly jakýmsi zázrakem na

vozíku. Po seskoku chlapců však začaly padat na zem. Nejprve

jednotlivé kusy, pak jich padalo více a více, i celé balíky, které se

na silnici rozsypaly.

Přestrašení chlapci zůstali bezradně stát. Dole se plahočil Fanek s

těžkou deskou, nahoře Lojza za autem marně lomcoval ojem, aby

vysvobodil vozík z nebezpečného zajetí. Silnice byla poseta

rozházenými kusy železa, krabicemi, rozbitými lahvemi -- co teď?

První se vzpamatoval Mirek.

»Jožko, jdi na pomoc Fankovi,« ujal se vůdcovství. »Vy to tu zatím

posbírejte, naházejte to na jednu hromadu do příkopu a já poběžím za

Lojzou.«

»Sláva! Sláva!« přerušil ho jásavý výkřik Karlův. »Lojza se už

odepjal!«

Pohlédli na kopec.

Lojza stál u vozíku vedle příkopu. V poslední chvíli, téměř u

vrcholku kopce, podařilo se mu vyprostit zoban z háku. Jednou rukou

si utíral zpocené čelo, druhou mával na pozdrav.

»A už jede za námi!« oddychl si ulehčeně Karel.

Za chvilku byl Lojza u nich.

»Tak co, jste celí?« volal vesele.

»Jsme. A co ty?«

»No, už jsem měl strach,« přiznával se. »Kdyby mě byl převezl přes

vršek, to by bylo asi špatně dopadlo.«

»A co vozík?« prohlížel jej starostlivě Karel.

»Zdá se, že je v pořádku. Musí to být dobrá práce,« chválil Lojza.

»No -- a teď se dáme rychle do sbírání,« vyzval chlapce.

Zanedlouho byl náklad zase uložen a hoši vyjeli.

»To ten kopec nás tak nezapotí, jako projížďka za autem, nemyslíš,

Cyro? Ty máš takhle znamenité nápady,« ozval se Jožka.

»A dej mi pokoj,« bránil se Cyril. »Copak jsem mohl vědět, že to auto

pojede jak splašené? Vždyť obyčejně se to drápe do kopce jako hlemýžď

--«

»Toho hlemýždě moc nevzpomínej,« ohmatával si kolena Mirek. »Já jen

vidím, jak mi stromy tančily před očima.«

Za živého rozhovoru se dostali až na kopec. Tam si chvíli odpočinuli

a pak už vesele sjížděli dolů do Košíkova.

Zajeli s vozíkem k domku strážníka Náplavy a hbitě se dali do práce.

Jedni třídili odpadky, druzí je odnášeli na váhu. Náplava vážil a

zapisoval.

Nakonec Fanek s Jožkou dali na váhu kovovou desku.

»Počkejte,« přerušil je strážník. »Tato deska by se mi hodila do

sklepa, něco tam opravuji. Chcete-li, vyplatím vám za ni peníze ihned

a ještě vám korunu přidám.«

Chlapci souhlasili.

»Je to pěkný kousek,« chválil strážník. »A za ty peníze stojí.

Podejte mi to!«

Postavil desku na stůl a zálibně si ji prohlížel.

»Z čeho to jen může být?« vrtěl hlavou. »A muselo to být v zemi

už hezkou dobu, vždyť je na tom taková vrstva špíny, že člověk

ani nepozná, je-li to litina nebo co -- Cyrile, podej mi hřebík!«

Udělal hřebíkem rýhu na desce a rázem ožil.

»Jakže? Je to možné?«

Chlapci zvědavě nakukovali, ale nezpozorovali nic zvláštního.

»Počkejte,« pronášel vzrušeně strážník, »musím se na to podívat lépe.«

Vytáhl nůž a rychle odstraňoval nános.

Zespodu zazářila červenavá barva.

»Tož to nebude s mým sklepem nic, chlapci. To bych vás pěkně ošidil!

Víte, co je to?«

»Co?«

»Měď!«

Chlapci se na něho dívali nechápavě.

»A tož co, pantáto, když je to měď?« zeptal se tiše Fanek.

»Ty se ptáš co? Za kilo mědi jsou čtyři koruny, chlapče!«

»Kluci, honem, kolik je to?«

Škoda, že je v té chvíli neviděl pan učitel. Jistě by měl z jejich

počtářského úsilí nesmírnou radost.

»Šestasedmdesát korun!« vykřikl Lojza.

»Kolik?«

»Šestasedmdesát!«

Do chlapců jako když střelí.

»Fanku, Fanečku, ty jsi náš poklad!« -- »Ty jsi náš zlatý důl!«

Výskali a skákali radostí, kdosi objal i strážníka.

»Tož kolik to máme dohromady za dnešek?«

»Sto jedenašedesát korun,« slabikoval slavnostně Náplava.

Vtom uviděli Milana, který zatím přihnal krávy.

»Kluci, mám novinu!« volal zdaleka. »Vašek mne přemlouval, abych šel

tábořit s ním! Říkal, že z našeho táboření stejně nic nebude. Že prý

by to stálo aspoň dvě stě korun! A ty prý neseženeme ani do příštích

prázdnin.«

»A tož teď ti zas povíme něco my! Víš, kolik jsme vydělali?«

A Lojza slavnostním hlasem, který mu dojetím až přeskakoval, sděloval

radostnou zprávu:

»Za dnešek nám přibylo sto jedenašedesát korun!«

»Kolik?«

»Sto jedenašedesát!«

»Čeho?«

»Korun!« zvolali Stepní Vlci a začali provádět něco, co se mohlo

podobat indiánskému tanci.