»To je ohromné, kluci! Ani jsem nemyslil, že toho tolik seženeme,«
zářil odpoledne Lojza, když prohlížel hromadu snesených věcí.
»Tak to se musíme dát do šití, a hned!«
Chlapci se tedy dali do práce. Nic nedbali, že jehla vjela častěji do
palce než do plátna.
»Ale stany musejí být nataženy přes nějaké hůlky. A kde vezmeme
tyče?« zeptal se Jožka.
»Vypůjčíme si je od pantáty Hájka!« navrhl Milan.
»Ten by nám dal ne tyč, ale tyčí!« pousmál se Mirek.
»Můžeme to zkusit,« souhlasil Lojza s Milanovým nápadem. »Možná, že
nám je půjčí, když ho poprosíme.«
»Tak pojďme za ním!« zvolali hoši a nedočkavě se rozběhli proti
proudu řeky k malému dřevěnému domku.
Domek stál téměř v pravoúhlém zákrutu Rosavy. U pravého břehu byla
řeka v těch místech skoro pět metrů hluboká a tvořila tam nebezpečné
víry. Přímo z řeky se zvedala do výše pískovcová skála, s níž byl
velmi ponurý a nebezpečný pohled do vodní hlubiny. Košíkovští
pojmenovali zákrut »Čertovým koutem«, a nemuseli-li, raději tam ani
nešli.
Hned za »Čertovým koutem« byl pás krásných rovných polí, jimž se
říkalo »Niva«. Poněvadž Rosava každoročně »Nivu« i několikrát
zaplavila a nadělala tak mnoho škod, udělali na obou březích ochranná
koryta, v nichž rostlo vrbové proutí.
Měl je pronajato starý pantáta Hájek, který byl košikářem. V »Čertově
koutě« si postavil dřevěný domek. Snad se tam usadil právě proto, že
se těm místům kdekdo vyhýbal. Měl aspoň pokoj od lidí a hlavně od
kluků, kteří by mu jistě pěkné vrbové proutí rozebrali.
V domku bydlil po celé léto. Řezal vrbové pruty, zbavoval je zelené
kůry a pěkné bílé svazoval do otýpek. Jeho dcera je odvážela na
trakaři domů, balila je a odesílala jiným košikářům i továrně. Část
proutí si schovával Hájek pro sebe. Dělával z něho v zimě košíky.
Když k němu chlapci přišli, seděl na prahu domku a pokuřoval z dýmky.
»Ej, vy kakraholti, jaká nedobrota vás sem vede?« přivítal je
nemilostivě.
»Jdeme vás o něco poprosit, pantáto,« začal Lojza.
»A to se podívejme! Co byste chtěli?«
»Chceme si udělat stan a potřebujeme k tomu několik tyčí.«
»A co to, že si je neuřežete sami? Co najednou tolik řečí? Vždyť vy
jste se mi už nařezali prutů, och jé!« povzdychl si.
»Víte, my půjdeme tábořit jako skauti, a ti nekradou,« vysvětloval
rychle Lojza. Celý se při tom zapálil, neboť si také občas nařezal
prutů bez dovolení.
»A tos tomu dal! Trampi jsou ti největší zloději! Odnesli by člověku
střechu nad hlavou! Jako mně to provedli s těmi zemáky!« rozčilil se
pantáta.
»Co vám provedli?«
»Ale! -- Měl jsem na Nivě kousek raných zemáků. Jednou za mnou
přiběhla dcera: Tatínku, trampi nám kradou zemáky! Hned jsem tam
běžel, ale už bylo pozdě. Zemáky byly už v kotlíku na ohni a trampi
si při tom zpívali, jako by se nic nestalo. Ej, to jsou ptáci,
synku!«
»Trampi -- to je něco docela jiného než skauti,« vysvětloval Lojza, a
pokud mu vědomosti stačily, snažil se to pantátovi objasnit. Pantáta
pokyvoval hlavou a nakonec řekl stručně:
»Jedna sebranka jako druhá!«
»A ty tyče nám půjčíte? My vám je brzy vrátíme.«
»Co mám s vámi dělat! Ale uřezat si je musíte na druhé straně. Tam
jsou silnější.«
»Pantáto, a mohli bychom se tam převézt na vaší lodi?«
»A ty kakraholte! Proto jste tedy přišli? Člověk podá prst -- a oni
... No, vezměte si ji. Ale už trochu dodělává. Kdo se utopí, ať mi
sem víckrát nechodí!«
Chlapci už varování neslyšeli. Rozběhli se jako o závod k lodi.
Z loďky, která kdysi sloužila rybářům, byla teď už hotová stařena.
Byla polátána tenkým plechem, díry v bocích byly ucpány hadry. Ale
jela -- a chlapci byli radostí bez sebe.
»Kluci, takovou loď mít na Ostrově!« zatoužil Mirek.
»Nějakou si budeme muset udělat. Jak bychom tam převezli všechny
věci?«
»A Cyril neumí plovat,« připomněl Fanek.
»Nějakou loď mít musíme,« řekl rozhodně Jožka a zahleděl se při tom
na Lojzu.
Zatím již byli na druhé straně. Nařezali tyčí a zvolna se vraceli
zpátky. Ani se jim z lodi nechtělo.
»Tak už jste si vybrali? No, pěkné, rovné,« chválil pantáta Hájek.
»Pěkně vám za ně děkujeme, pantáto. Až je nebudeme potřebovat, hned
vám je vrátíme,« sliboval Lojza.
»Dobře, dobře,« pokyvoval pantáta hlavou, ale bylo vidět, že chlapcům
nevěří. Měl s nimi moc špatné zkušenosti.
»Ale pobyli jste si tam!« běžel jim vstříc Cyril, který zatím hlídal
všechny krávy. »Nechtěl vám tyče půjčit?«
»Trochu bručel, ale půjčil.«
»Sláva!« zajásal Cyril. »Teď jenom aby byla hotova aspoň jedna
plachta, ať to můžeme zkusit!«
A chlapci se dali s novou chutí do šití.