Pohasly blesky nad Beskydami.
Vysoko nad Radhoštěm, nad Lysou a nad Javorníky se smálo májové
slunce.
Svobodné Valašsko prudce oddychovalo.
Tolik se natěšilo na tuto chvíli! Tolik se pro ni natrpělo! Tolik
se pro ni nabojovalo!
Když přišla -- nemůže uvěřit! Nemůže se vzpamatovat!
Major Murzin jede na svém vraném koni okolo shromážděných partyzánských
šiků.
Pak se zastavuje.
»Tovaryši, molodci!« oslovuje je. »Naše úloha je skončena. Místní
skupiny brigády se rozejdou do svých domovů, ruské jednotky se
stáhnou na Zlínsko. Konali jste svou práci dobře. Byl jsem s vámi
spokojen. Sláva Rudé armádě a maršálu Stalinovi! Zdar svobodné
Československé republice! Zdar jejímu presidentu Dr. Edvardu Benešovi!«
»Zdar!« hřímají partyzáni. Chtěli by padnout na kolena a políbit
osvobozenou zemi. Chtěli by vzlétnout k slunci a obejmout celý
kraj.
Srdce jim buší divočeji než při nejnebezpečnější akci.
Slávek vystupuje z řady. Kráčí před majora, který byl až do této
chvíle jejich velitelem.
Už nestojí proti sobě dva vojáci.
Jsou to jen dva lidé.
Čech a Rus.
Děkuje mu prostými slovy za všechno, co pro naši vlast vykonali
ruští partyzáni a celá Rudá armáda. Provolává slávu věčnému přátelství
mezi oběma slovanskými národy.
Pak jde před svou skupinu.
Krátký povel a pochodují do Hošťálkové.
Rodná vesnička je vítá s pláčem a jásotem. Ne, není možno uvěřit...
Pak ještě úsečné zdar a bojová skupina je rozpuštěna. Chlapci se
rozcházejí do svých domovů. Jdou jaksi těžce. Ohlížejí se po
sobě. Bylo to všechno hrozné ... a -- krásné.
Slávek s Jendou jdou za babičkou. Padají si do náručí a pláčí.
Tatínku! Maminko! Proč vy jste se nedočkali?
Olinko!
Jdou k jejímu hrobu. Oči jsou již suché. Vyplakané.
Na hrobě je několik věnců, které tam leží od pohřbu. Za těch
několik neděl povadly.
Ale vedle nich leží již mnoho nových kytiček. Čerstvých, svěžích.
Položili je tam dnešní návštěvníci hřbitova.