Major využil chvilky oddechu k poradě se svými veliteli.
»Je to vážnější, než se z počátku zdálo,« řekl. »Nepřiblíží-li
se fronta včas, musíme ustoupit. Jinak bychom mohli být obklíčeni.«
Dal každému veliteli přesné pokyny, jak si má počínat při ústupu
a kam má jít se svou skupinou. Slávek měl ustoupit do lesů podél
cesty vedoucí do Kašavy. Rozkaz k ústupu dá major Murzin.
Když Slávek oznámil majorův rozkaz své skupině, rozhodl se Jenda
k ráznému činu. Pronikne řetězem Němců do Hošťálkové, svolá členy
místní organisace -- většinou mají zbraně, které jim v poslední
době dodali partyzáni -- a vpadnou do zad útočícím Němcům.
»Je to trochu odvážné,« řekl Slávek, když vyslechl bratrův plán.
»Ale myslíš-li, že bys pronikl --«
»_Proniknu_,« řekl rozhodně Jenda.
»Zkus to tedy!«
Statečný jinoch se vydal na nebezpečnou cestu. Ztichlé křoviny
ho neoklamaly. Věděl, že jsou plné Němců, kteří se připravují k
novému úderu.
Plížil se opatrně od stromu ke stromu, od houštiny k houštině.
V nejhorším úseku sestoupil na dno malého potůčku, který stékal
s hor. Brodil se jeho dnem. Často se zastavoval a naslouchal.
Jednou rukou svíral samopal, druhou se přidržoval větví.
Konečně si oddychl. Překročil poslední hlídky a spěchal k vesnici.
Odešli z ní již všichni Němci? Či jsou tam ještě nějaké ústupové
jednotky?
Když míjel hostinec »U partyzánů«, třeskla rána. Za ní druhá a
třetí.
Ještě jsou tu!
Sklonil se co nejhlouběji a prchal k lesu. Teprve z něho se vrátil
obloukem do vesnice.
Rozednívalo se.
Vešel k Vaňkům. Nespali. Této noci byla celá Hošťálková vzhůru.
»Kde se tu bereš, Jendo?« vítal ho Vaněk.
»Bojujeme u Šanhaje.«
»A ty?«
»Němců je přesila. Jdu pro místní organisaci. Kdo má zbraň, ať
ihned nastoupí.«
»To víš, že půjdeme. A všichni. Kdo nemá zbraň, jistě si ji nějak
obstará.«
Vyšli před dům.
Co to?
Návsí se rozléhá rachot. Znají jej dobře. Vždyť kolik tanků se
přehnalo jejich vesnicí v posledních dnech!
Podnikli Němci nový protiútok od Bystřice? Ale pak by byly partyzánské
skupiny u Šanhaje ve smrtelném nebezpečí!
Jenda s Vaňkem běželi do středu vesnice. Musí zjistit, co se tam
děje!
Pojednou se zastavili. Plni ohromení hleděli na náves.
Je to možné?
Před poštovním úřadem stál tank. Obyvatelé vesnice běželi k němu.
Mávali rukama. Jásali.
Ruský tank!
Jenda se rozběhl.
Z tanku vyhlížel voják v československé uniformě, podával lidem
ruce, objímal je, smál se a pak se ptal tou nejkrásnější češtinou:
»Kde jsou Němci?«
Všichni ukázali na cestu k Bystřici.
Jenda mu podal zprávu.
»Hned jim zahrajeme!« řekl vesele tankista. »Za námi jde pěchota,
hlas to panu kapitánovi!«
Jenda se otočil a vtom už zahlaholil Dolní konec bouřlivým voláním:
»Naši jdou!«
Lidé vybíhají z domů, vracejí se, vyvěšují na štíty československé
vlajky, zase vybíhají, jsou zmateni, pláčí, smějí se, a zase pláčí.
A celou vesnicí se nese ta neuvěřitelná, krásná, vítězná, opojná
zpráva:
»Naši jdou!«
Naši -- českoslovenští! Ti od Kyjeva, od Dukly, od Liptovského Sv.
Mikuláše, od Žiliny!
Bylo tomu tak. Úsek, v němž ležela Hošťálková, byl svěřen československé
armádě, která se spolu s Rudou armádou valila do českých zemí.
Vojáci se usmívali. Pozdravovali valašský lid, o jehož utrpení i
nesmlouvavém odboji už tolik toho slyšeli.
Vpředu kráčel mladý důstojník. Kapitán.
Jenda se rozběhl k němu.
Rychle mu pověděl, co se děje u Šanhaje.
Krátká porada. Několik úsečných rozkazů. Dvě roty československých
vojáků se ženou k Šanhaji. Místní organisace se přidává k nim. Jenda
ukazuje armádě nejkratší cestu k místům, kde zůstali jeho druhové.
Tam je prudký boj. K ránu podnikli Němci poslední útok. Vynaložili
všechno úsilí, aby zdolali tvrdošíjný odpor těch, jimž v své pýše
říkali posměšně »bandité«.
Partyzáni se statečné bránili. Žádnou ránu nevypálili nadarmo.
Pojednou palba Němců začala slábnout. Co to má znamenat? Křoviny
oživuji, hýbají se, tu a tam je vidět vzpřímeného vojáka, který
někam utíká a vůbec nedbá na opatrnost -- --
A kdesi vzadu, za zády útočníků, praskají pušky a vybuchuji ruční
granáty.
»Utíkají!« volá nadšeně Slávek.
»Utíkají!« opakuje po něm celá skupina.
Partyzáni se zvedají s míst, která se měla stát jejich hrobem.
Vidí už československé vojsko, které sevřelo Němce a pálí do jejich
řad. I partyzáni ženou útočníky a pronásledují je ničivou palbou.
Dobyvatelé Evropy se snaží zachránit zoufalým útěkem. Padají.
Klesají k zemi, která se jim i v poslední chvíli strašlivě mstí.
Jenom ti nejrychlejší unikají.
Unikají.
Prchají k západu, kde ještě očekávají spásu. Před lety odtamtud
vyrazili s bojovým nadšením, s převahou zbraní i krutosti, s pevnou
vírou, že pokořený svět klesne k jejich nohám. Nyní, po letech,
se vracejí zase k západu. Už nejdou s vítězným úsměvem dobyvatelů.
V očích mají hrůzu a děs. Strach o život. Nesou do své rozbité
země zoufalství z porážky, jaké dosud nikdy nepoznaly jejich
dějiny.
Ano, na západ! To je jediná cesta, která je ještě volná.
Volná?
Co znamená ten břeskný hlas polnice, která zazněla nad Prahou?
Milion lidí v hlavním městě Čech zvedá hlavu. Chápe se zbraní a
pouští se do nerovného boje s nenáviděnými utlačovateli. Bojuje
puškou proti pancéřové pěsti. Kamenem z dlažby proti nestvůrnému
tanku. Lehkým kulometem proti bombardovacím letadlům.
Je ohrožena, smrtelně ohrožena matička Praha. Ale už se blíží
pomoc. Ze severu se žene Rudá armáda. Je vzdálena sto kilometrů.
Přijde včas?
Jak by nepřišla! Vždyť v Praze bijí tatáž slovanská srdce jako
v Moskvě! Vždyť v Praze se narodili mnozí z těch, jejichž těla
odpočívají v širé Rusi!
A už krouží nad celou Moravou ruská letadla. Shazují letáky s
rozkazem maršála Malinovského německým armádám.
Vzdejte se!
Němečtí vojáci čtou. Před očima se jim dělají mžitky.
Je konec?
Vždyť byli u Leningradu, u Moskvy, u Stalingradu, na Kavkaze!
Byli u břehů Anglie a v Středozemním moři. Ovládli severní Afriku.
Pronikli až za severní polární kruh.
Je konec?
Ano, je konec.
»Nepřemožitelná armáda« leží na lopatkách.