Budeme vzpomínat, Olinko!
Bratři se loučí s hrobem a otáčejí se k vesnici.
Leží před nimi zalita sluncem. Není již tichá a zakřiknutá. Ruce,
které ještě před chvílí držely zbraň, chápou se pluhu. Ten, kdo
uměl pro republiku trpět, bojovat a umírat, umí pro ni i žít.
»Co teď, Slávku?« ptá se Jenda.
»Půjdu na vojnu. Odsloužím si presenční službu. Ty zatím budeš
hospodařit s babičkou.«
»Už se těším. Zahřeji se, než to uvedu do pořádku.«
Podali si ruce.
Pak vykročili k Dolině.
Šli pevným, rázným krokem.