Sotva se setmělo, blížili se k Šanhaji se všech stran ozbrojení
partyzáni. Kráčeli tiše, bez hluku. Obstoupili letovisko kol
dokola. To major Murzin dal narychlo svolat několik skupin.
Jednotliví velitelé mu podali hlášení o stavu přítomných.
»Celkem sto dvacet mužů,« řekl uspokojeně. »To stačí.«
Potom obešel i s ostatními veliteli všechny skupiny. Přezkoumal
jejich umístění a každé přesně určil její úkol.
Slávek se svými chlapci střežil hlavní příchod od Hošťálkové.
Protože všichni velitelé měli jít s majorem na Šanhaj, velel
skupině Pavel.
Cestou k hotelu zaslechli štěkot kulometů.
»Fronta se blíží,« řekl Štěpánov. »Můžeme je tu čekat co nevidět.«
»Spojka mi hlásila, že Němci již ustoupili za Vsetín,« sděloval
Murzin.
Přišli do hotelu.
»Rozesadíme se tak, že budeme v místnosti před nálevnou a v kuchyni,«
rozhodl major. »Podobně rozdělíme i své hosty. Většinu jich dáme
před nálevnu, zbytek do kuchyně.«
S majorem zůstal komisař Štěpánov, Slávek a tři další velitelé.
Čtyři šli do kuchyně.
Přesně ve stanovenou hodinu přišli noví partyzáni. Přiváděli dva
spoutané německé vojáky.
»Chytli jsme je před večerem v lese,« vysvětloval Vasil, Rus
obrovské postavy, zřejmě velitel příchozích. »Šli na obhlídku,
psi! Počíhali jsme si na ně v křoví. Nechtěli mluvit, tak je
vyslechneme až zde.«
Major si všiml, že vojáci mají kapsy u plášťů nějak napěchovány.
»Prohledali jste je?«
»Ano.«
»Myslím, abychom je prohlédli ještě jednou. V lese jste na to
jistě neměli dost času...«
Po těchto slovech pokročil k vojákům.
Vasil hbitě povstal a chvatně vysvětloval:
»Jen seď, bratře majore! Neobtěžuj se! Prohledali jsme je opravdu
důkladně. Sebrali jsme jim všechno -- podívejte se!«
Sáhl do kapsy a položil na stůl svazek listin. Byly to různé
dopisy, doklady, opisy hlášení.
Major si to prohlížel se zdánlivým zájmem. Přitom však po očku
pozoroval celou skupinu. Jeho podezření bylo značně zesíleno,
když Vasil mu tak nedoporučoval prohlídku Němců.
»Máte pěkné automaty,« řekl Štěpánov a se zalíbením pohladil
moderní zbraně. »Jsou jako nové. To je máte ještě ze Slovenska?«
»Ne, sebrali jsme je těmto Němcům,« odpověděl Saša, malý a pohyblivý
Rus.
»Můžete si je pověsit sem,« Slávek ukázal na věšák za sebou.
»Odpusť, bratře,« vymlouval se Vasil. »Mám už takový zvyk, že
mívám automat vždycky na dosah ruky.«
»To je správné,« souhlasil s ním major. »Partyzán nikdy neví, co
se může stát v nejbližší chvíli.«
Vasil na něho podezřívavě pohlédl.
Major se však tvářil docela přátelsky.
To ho uklidnilo.
»Můžeme začít s výslechem,« řekl. »Hej, Fric, předstup!«
»Fric« popošel kupředu. Jeho nasupená tvář nesvědčila, že by byl
ochoten odpovídat.
Vasil mu dal několik otázek. Němec mlčel.
»Tak ty nebudeš mluvit?« dorážel ostře Vasil. »Uvidíme!«
Přiskočil k vojákovi a dal mu několik políčků.
»Tak co: kdy máte ustoupit? Řekneš -- či neřekneš?«
Mlčení.
Saša přiskočil a uhodil vojáka pažbou.
»Budeš mluvit?«
Zase nic.
»Ještě si pohovoříme!« zasykl Vasil. »Pojď sem ty!« zavolal na
druhého.
Výstup se opakoval.
Voják mlčel.
Vasil i Saša ho začali tlouci pažbami.
Major postřehl hned na začátku, že políčky a rány jsou sehranou
komedií. Tak nebije ten, kdo chce bít doopravdy!
Dal znamení Slávkovi, aby nespouštěl zajatce s očí. Štěpánov využil
okamžiku, kdy celá společnost obstoupila Němce, a vyměnil zásobníky
u obou samopalů.
»Rozmyslete si to!« hrozil Vasil zajatcům. »Máte hodinu na rozmyšlenou.
Neumoudříte-li se do té doby, budete viset.«
Odstoupil a nechal vězně stát v rohu chodby.
»Tak vy byste chtěli pracovat s námi?« zeptal se Murzin.
»Ano, bratře majore...,« řekl Saša. »Velmi rádi bychom sloužili
u tvé brigády.«
»Nu, jste nám vítáni. Každý nový partyzán je nám vítán. A připijeme
si, bratři. Na naše vítězství!«
»Na vítězství!« zvolal nadšeně Vasil a pohlédl na své druhy. Smáli
se, až slzeli. Předtuchou vítězství.
Rozproudila se hlučná zábava.
Saša se po chvíli zvedl a šel na dvůr. Slávkovi neušlo, že se
cestou pozdržel u zajatých Němců. Dvojí krátké trhnutí -- a vojáci
byli zbaveni pout. Zůstali stát bez hnutí.
Slávek nenápadně hlídal každý jejich pohyb. Měl svůj samopal pod
stolem na kolenou. Mířil přímo na vojáky. Stačilo stisknout spoušť.
Nikdo nezasvěcený by nepostřehl, že v místnostech, které hlaholily
smíchem, vládne tajené a dusné napětí. Každá skupina myslila jen
na vhodný okamžik, v němž překvapí své soupeře.
Vasil se podíval na hodinky.
»Kolik už je?« otázal se Saša.
»Půl deváté.«
»Člověk by neřekl, jak ten čas letí,« řekl Murzin.
»Opravdu ... _půl deváté_,« opakoval hlasitě Vasil. »Vždyť se mi
zdá, že jsme teprve přišli.«
Řekl to nějak nápadně! Už to asi začne -- pomyslil si major.
Vasil pohlédl na Sašu. Dlouze a významně. Pak se otázal Murzina:
»Mluvil jsi o zbraních, bratře majore. A jak u vás ... dosti zbraní?«
»Více než dost!« smál se Murzin.
»A dobrých?«
»Výborných!«
Vasil se zadíval na svůj samopal.
»Kolik Němců jsem již odpravil tímto automatem! Podívej se na
tyto zářezy na řemeni!«
Vzal nebezpečnou zbraň do ruky.
»To každý vroubek znamená jednoho Němce?« zeptal se Štěpánov.
»Ano.«
»Pak jsi toho vykonal už dost,« řekl uznale major. »To já si vroubky
nedělám. Hleď, bratře Vasile, můj automat je také docela slušný.
Ale řemen mám hladký, třebaže jsem už také nějakého toho germánce
zastřelil.«
Chtěl uchopit svůj samopal, ale v té chvíli Vasil vyskočil, namířil
na něho a smáčkl spoušť.
Rána nevyšla.
Zato praví partyzáni proměnili místnost před nálevnou i kuchyni
v učiněné peklo.
Když se dým rozptýlil, na zemi leželi »zajatí« vojáci i Vasilova
skupina. Jen jeden nebyl raněn. Chtěl uprchnout, ale ve dveřích
ho zadržela hlídka, která šla právě ke štábu s nějakým hlášením.
Zadržený muž klesl na kolena a zvedl ruce.
»Nestřílejte!« zvolal. »Všechno vám prozradím!«
Nechali ho mluvit. Tak se štáb dověděl, že skupina Rusů byla složena
opravdu ze samých vlasovců. Němci jich použili, když partyzáni
prohlédli jejich úskoky s českými zrádci. Na důkaz, že mluví pravdu,
rozřízl vlasovec cíp svého pláště. Tam bylo potvrzení od gestapa,
že majitel tohoto lístku je v německých službách.
U zabitých Němců našli pistole a ruční granáty. Nemohli jich použít
jenom proto, že pohotový Slávek stiskl v rozhodné chvíli spoušť
svého samopalu.
Soud nad posledním vlasovcem byl krátký. Zrádce byl okamžitě pověšen.
Sotva zasedli ke stolům, aby teprve nyní zahájili skutečnou poradu,
zaslechli blízkou palbu. A vtom už přišla hlídka s novým hlášením:
Němci útočí! Jdou od Hošťálkové a zdá se, že je jich velká síla.
»To jsem očekával,« řekl klidně major Murzin. »Dostali už patrně
rozkaz k ústupu a rádi by zabili jednou ranou dvě mouchy: ustoupit
a zničit přitom náš štáb. Mohli bychom se stáhnout do hor. Ale
konec války je na obzoru, proto také přispějeme k jeho urychlení.
Velitelé k svým skupinám! Ukažte jim, co dovedou partyzáni!«
Temnou nocí šlehaly blesky rachotících pušek, samopalů a ručních
granátů.
Němci útočili, s několika stran. Měli sice převahu palby, ale
zásahů málo. Partyzáni zaujali výhodná postavení a dobře se kryli,
neboť tu znali každý kámen, každou jamku, každý pařez.
Útok byl snadno odražen.
Partyzáni si oddychli. Palba, kterou zaslechli večer někde u
Vsetína, mohutněla každým okamžikem. Fronta se blížila k nim.
Vydrží?
Zanedlouho nastal druhý útok. Byl ještě silnější než první.
Partyzáni pálili ze svých úkrytů s podivuhodnou jistotou. Němci
vypouštěli světelné rakety. V jejich záři bylo vidět, že je jich
obrovská přesila.