Nikdy! -- -- --

Brzy po akci na zničení tanků kácel starý Spěchal stromy za »Pasinkem«.

Znenadání zaslechl hlasité zvolání:

»Zdravstvuj, tovaryš!«

Před ním stálo pět mužů. Jejich oblek byl pestrou směsicí vojenských

stejnokrojů a civilních součástek.

»Da zdravstvujtě, tovaryši!« vítal je se širokým úsměvem.

»My partyzáni!« řekl jeden z příchozích.

»To mi nemusíte ani povídat!« smál se. »Takových jsem tu už měl!«

Byli to Rusové. Vypravovali mu, že bojovali jako partyzáni u

Štefánikovy brigády na Slovensku. Jejich skupina byla zničena,

jen oni se zachránili. Nyní by se rádi přidali k partyzánům na

Moravě. Nemohl by jim poradit, kde je tu nějaká skupina?

Ale mohl, proč by nemohl! Kolik takových zbloudilců již zapojil

na zdejší brigádu! Nic není snazšího. Půjdou s ním, večer zavolá

Slávka...

»Komisař Štěpánov bude mít radost, že má zas nové partyzány z

ruských řad,« řekl jim večer Slávek. »Ne snad, že by s námi nerad

pracoval, ale to víte -- vy Rusové máte přece jen dokonalejší

výcvik a bohatší zkušenosti.«

»Jak se jmenuje?« otázal se jeden Rus.

»Kapitán-komisař Štěpánov. Je u štábu. Pozítří máme schůzku, tož

vás tam zavedu.«

Partyzáni s tím byli srozuměni. Dávali najevo velkou radost, že

konečně nalezli spojení. Přespali u Spěchalů.

Druhého dne si vyšli do lesa. Vrátili se až v noci.

Slávek je už očekával. Chtěl se s nimi domluvit, kde se zítra

večer sejdou.

»Mluvil jsem s komisařem Štěpánovem,« řekl. »Těší se na vás a

máte přijít na Šanhaj.«

»Kam?«

»Na Šanhaj. To je takové letovisko zde v horách.«

Načrtl jim na kousek papíru, kde je místo zítřejší schůzky. Pak

se obrátil k Spěchalovi:

»O něco vás musím poprosit, strýčku. Dnes se k nám přidali zase

tři chlapci ze »Zadních kotárů« a v bunkru už nemáme dost místa.

Mohli by přespat u vás?«

»To půjde těžko, Slávku. Těchto je pět --«

»Tak to nevadí. Zavedu je jinam.«

»Kdyby snad chtěli přespat ve stodole, tak by mohli přijít. Však

teď by tam už nezmrzli,« svoloval.

»To víte, že by chtěli.«

Partyzáni pozorně naslouchali.

Když jim Spěchal řekl, oč jde, prohlásili ochotně, že do stodoly

půjdou oni.

Slávek to nechtěl připustit. Když však Rusové trvali na svém,

svolil. Dva stejně mohou zůstat u Spěchalů ve světnici.

Tři ruští partyzáni odešli do stodoly. Zabalili se do těžkých

přikrývek, které jim půjčil Spěchal, zahrabali se do sena -- ale

nespali.

Leželi asi hodinu. Když se v celém domě nic nehnulo, vyšel jeden

ze stodoly, neslyšně zmizel v lese a zamířil k vesnici.

Vrátil se až k ránu.

U snídaně byli noví partyzáni samý žert a smích. Děkovali Slávkovi

za jeho ochotu a ujišťovali ho, že se na dnešní večer velmi těší.

Jejich radost dostoupila vrcholu, když jim řekl, že na schůzku

přijde několik velitelů od štábu, dokonce sám major Murzin.

»Tak večer na shledanou!« loučil se s nimi. »Ve dne mám ještě

nějaké pochůzky.«

»Do svidania!« objímali ho. »Do svidania!«

Slávek navštívil babičku.

»Já to tu, synku, nevydržím,« stěžovala si mu. »Všechno na mne

padá. Všude vidím Olinku. Všude ji vidím -- a všude mi chybí.«

»Už to nebude dlouho trvat, babičko,« těšil ji. »Ruská armáda

je blízko, velmi blízko.«

»Jenom buď na sebe opatrný, aby ti ten konec nepřišel draho! A

dej pozor i na Jendu!«

Zesmutněl. I na Olinku chtěl dávat pozor...

Do ticha v jejich chalupě se zařízl jásavý výkřik Milky Čechové:

»Konečně tě mám, Slávo!« volala a tváře jí jen hořely.

»No, copak se stalo?«

»Byl u nás šafář ze zámku...«

»A co chtěl?«

»Abych tě našla, ale ihned. Tož jsem běhala po celých pasekách -- a

ty nikde! Vrátila jsem se domů s nepořízenou. Šafář na tebe u nás

čekal.«

»Byl jsem na Horním konci.«

»Když jsem tě nepřivedla, odevzdal mi pro tebe vzkaz.«

»Jaký?«

»V zámku byl nějaký Rus.«

»Zajatec?«

»Ne -- tak, docela volně.«

»Rus?« podivil se Slávek.

»Ano. Šafář nemohl spát, bolely ho zuby. Seděl u okna a díval

se ven. Tak ho zahlédl, když šel dovnitř.«

»Kolik bylo hodin?«

»Už bylo po půlnoci.«

»A potom?«

»Rus tam byl velice dlouho. Němci mají kancelář přímo nad šafářovou

ložnicí. Asi prý tak za dvě hodiny zaslechl nějaké kroky. Zastavily

se na chodbě. Dva muži spolu rozmlouvali. Rusky.«

»Němci tu mají několik lidí, kteří znají rusky.«

»Šafář byl přikrčen za dveřmi a naslouchal. Nerozuměl ničemu, ale

asi dvakrát prý zaslechl slovo Šanhaj.«

»Hm..., to je divné,« zamyslil se Slávek. »Vzkázal mi ještě něco?«

»Ne. Jenom abyste si dali pozor. Mohl by to prý být vlasovec.«

Slávek zneklidněl. Vlasovec? Příslušník zrádcovské ruské skupiny,

která se přidala k Němcům? A mluvil o Šanhaji?

Náhle vykročil, jako kdyby ho bodl. Rychle se rozloučil s babičkou

i Milkou. Běžel k Spěchalům.

»Strýčku, spali ti Rusové opravdu ve stodole?«

»Ano, tři.«

»A byli tam celou noc?«

»Ovšem. Však když jsi k nám ráno přišel, viděl jsi je.«

»Ano, ale ... chtěl bych vědět, jestli některý ze stodoly na

chvíli neodešel.«

»To nevím, synku, spal jsem jako dřevo. A co -- stalo se něco?«

Slávek se mu svěřil se svým podezřením.

»To by se mělo hlásit,« řekl Spěchal.

»Hned vyhledám Štěpánova,« rozhodl se Slávek. »Nerad bych jim

ublížil, ale --«

»Opatrnosti nezbývá,« dodal Spěchal.

Když pověděl Štěpánovi, jaké má podezření, komisař pravil:

»Je to možné. Byli jsme před nimi varováni ze dvou stran. Nu,

jen ať přijdou. O přivítání se už postaráme.«

Řekl Slávkovi, aby ještě před večerem přivedl svou skupinu k

Šanhaji.

Sám šel oznámit majoru Murzinovi, co se na ně chystá.