Nakonec řekla spojka jen tak mimochodem, že ve vesnici stojí před
zámkem dva tanky. Jejich posádka se v hospodě opila a ztropila
několik výtržností. Zpití vojáci vykřikovali, že jedou k Brnu,
tam že to Rusům teprve ukáží. Vysmívali se partyzánům. Měli prý
rozkaz objíždět hory, ale je to ani nenapadlo. Nebudou si přece
prodlužovat cestu -- beztoho už příliš dlouhou -- kvůli nějakým
neukázněným hordám. Auta ať objíždějí, pěšáci ať obcházejí. Ale
oni, tankisté, pojedou přímo. Nemůže se jim nic stát, prodělali
už jiné věci...
Při této zprávě Slávek ožil.
Náhle se zastyděl za těch několik ztracených dnů, kdy neznal nic
než svou vlastní bolest. Rázem byl z něho zase ten klidný a rozvážný
velitel, který věděl, co chce a jak toho dosáhnout.
Chlapci měli radost z této náhlé změny. Několikadenní nečinnost
je unavovala. Dychtili po nějaké akci. Chtěli Slávkovi ukázat,
jak se dovedou mstít.
Ach -- ano!
Mstít se za všechno, čím byl poskvrněn tento kraj!
Mstít se za Olinku!
Tankisté jsou troufalí. Cítí se bezpečnými za horou železa, od
níž se odrážejí koule jako hrách od stěny. Vpředu mají dělo a
několik kulometů. Dovedou pálit na všechny strany. Co by jim mohli
udělat ubozí partyzáni?
Slávek vyhledal ostrou zatáčku v zalesněném úseku. Zde musí tanky
zpomalit jízdu. Zde --
Skáceli několik silných stromů a dopravili je na cestu. Utvořili
tak záseku, u níž se musí tanky zastavit.
Před zatáčkou zahrabali pod povrch silnice několik min. Budou-li
mít tanky štěstí a nenajedou na miny, partyzáni provedou přepad
až u barikády.
»Jendo,« řekl Slávek bratrovi, »ty budeš čekat s pancéřovou pěstí
zde u těch min. Já půjdu ještě kousek dozadu. Vybuchnou-li miny
pod prvním tankem, druhý by měl třeba ještě čas zastavit. A ten
by nás mohl zle pocuchat.«
Konečně bylo všechno připraveno.
Začínalo se šeřit, když zaslechli hukot vzdálených motorů. Tanky
se rozjížděly. Stoupaly do táhlého kopce.
»Už jsou nad Jaroňovou!« řekl Slávek, když zesláblý hrkot tankových
pásů zase zesílil. Nyní sjížděly s prudkého kopce.
Řítily se závratnou rychlostí, jako by chtěly uniknout zkáze, které
se tankisté včera tak vysmívali.
Partyzáni byli vzrušeni jako nikdy předtím. Se vším už měli jisté
zkušenosti: s ničením telefonních linek, s ostřelováním kolony, s
bojem v lese. Ale boj proti tankům byl pro ně novinkou.
Jak dopadne?
A už byly zde!
První tank míjel Slávkovo stanoviště. Ve věži viděl vojáka s kulometem
připraveným k palbě. Tak vida, přece jen nejsou tak bezstarostní!
Už se blíží k minám.
Projede?
Prásk!
Tank dostal prudký smyk a zastavil se. Druhá strašlivá rána! To
Jenda přiskočil s pancéřovou pěstí.
Z tanku se ozvalo několik kulometných ran. Hned však ztichly. Se
stráně se začal sypat příval ocelového deště...
Ale už tu byl druhý tank. Při prvním výbuchu zabrzdil tak prudce,
že za sebou zanechal hlubokou rýhu. Skřípající pásy vydávaly
ohlušující rachot.
Muž ve věži stiskl spoušť u těžkého kulometu...
Ta -- ta -- ta -- ta -- ta!
Téměř současně zazněl druhý kulomet.
Ta -- ta -- ta -- ta -- ta!
Slávek zbledl. Nejsou-li chlapci dobře ukryti, kulometná palba
je bude zle kosit!
Nerozmýšlel se.
Uchopil pancéřovou pěst a svezl se po hrázi na cestu. Zpozorují-li
ho, bude po všem.
Ale kulometčíci pálili jen do křoví před barikádou. Neměli času
ohlížet se dozadu.
Slávek pádil k tanku. Přiběhl tam ve chvíli, kdy jeden tankista
ho zahlídl a otáčel kulomet...
Teď!
Vší silou mrštil pancéřovou pěst k tanku. Současně se vrhl na zem.
Hromová rána.
Slávek byl zasypán přívalem kamení a hlíny. Hlava jako by hrozila
prasknutím. V uších mu hučela ozvěna strašlivého výbuchu.
Otevřel oči.
Mrak dýmu, hlíny a prachu.
A převrácený, tichý tank.
Se stráně běželi partyzáni a mávali puškami. Z jejich rozjásaných
tváří Slávek poznal, že jsou všichni...
Prohledali tanky a zmocnili se všeho, co se dalo odnést.
»Teď rychle pryč!« zavelel Slávek. »Druzí tu budou jako na koni.«
Dva partyzáni to přece odnesli zraněním. Byly to lehčí průstřely,
bez poranění kostí. Dopravili je do hlavního bunkru, kde sídlil
štáb. Tam se jim dostalo důkladného ošetření. Jenda měl několik
šrámů na tváři.
Tato akce vrátila Slávka životu.
Pak následoval přepad za přepadem. Už to ani nevypadalo jako
partyzánství, nýbrž jako pravidelný boj.
Zmatek Němců rostl den ze dne. Celé Valašsko se měnilo v jedinou
výheň. Nic jim nepomáhalo, že se v posledním zoufalém běsnění
měnili v nejničemnější žháře, kteří zapalovali jednotlivé paseky
i skupiny chalup, jen aby zastrašili valašský lid.
A kdyby jen zapalovali...!
Zlínské gestapo a vojenská posádka v síle asi pěti set mužů přepadly
pasekářskou osadu Ploštinu. Někdo vyzradil, že obyvatelé Ploštiny
ukrývají partyzány. Pomáhají jim v jejich těžkém boji. Dodávají
jim potravu. Zabíjejí vepře i jalovice.
Muži byli pochytáni.
»Kde jsou partyzáni?«
Pasekáři mlčí.
»Co víte o partyzánech?«
V otázce se třese až nelidská zloba. Namířené samopaly, spousta
granátů a pistolí nevěští nic dobrého. Padesát cvičených psů hlídá
každý pohyb. Zde je jen jedna naděje na záchranu: povědět všechno,
co víš.
Vyzradit!
Co uděláte, pasekáři z Ploštiny?
Vaše hrdé mlčení je jedinou odpovědí...
Vyhánějí vaše ženy. Střílejí vaši drůbež. Kradou váš majetek.
Zapalují vaše domy.
Mlčíte.
Plameny šlehají vysoko k nebi. Celá Ploština hoří. Berou vás jednoho
za druhým a házejí do ohně. Je ještě někdo, kdo nevěří v německý
středověk dvacátého století? Ať se jde podívat na hořící pasekářskou
osadu Ploštinu! Ať si jde poslechnout ty vaše bolestné výkřiky,
jimiž se loučíte s rodnými horami a s životem za praskotu bortících
se trámů!
Staletí se převalí přes valašské hory. Mnoho radosti se tu zrodí
i mnoho bolesti. Všechno pohltí nemilosrdný čas. Všechno upadne
v zapomenutí.
Ale vaše hrdinství, stateční pasekáři z Ploštiny, bude žít věčně.
Generace za generací bude přicházet a odcházet. A každá bude s
úctou a obdivem vyslovovat vaše jména, Václave Běloni, Josefe
Častulíku, Františku Raško, Anastazie Zichová -- a jak se všichni
jmenujete, vy mučedníci za svobodu českého národa!
A s úctou budou vyslovována i jména nešťastníků z valašského Prlova,
ať už to byli manželé Turýnovi, Žákovi, ať Antonín Růsek se svou
sestrou Marií či Tomáš Ondrášek s dětmi Jaroslavem a Anežkou a
mnoho jiných, kteří byli mučeni, upáleni, pověšeni nebo zastřeleni.
Ne pouze bojujícím armádám, ne pouze nadlidskému zápasu partyzánů,
ale i vám, kteří jste je podporovali, bude patřit vděčnost národa.
Národ na vás nikdy nezapomene, protože jste -- nezradili!
Ale nezapomene ani na ty, kteří se ukázali v rozhodující chvíli
slabochy...
Smyčka se stahuje kol hrdla těch, kdo uvrhli svět do největší
zkázy. Němci už vědí, že je konec.
»Všechno je ztraceno!« říkají ti, kdo by se rádi ještě v poslední
chvíli nějak zachránili.
Ale drtivou většinou jsou to lidé otrlí, kteří již napáchali příliš
mnoho zla, aby mohli couvnout. Jejich stopu najdeš snadno podle
vypálených a vyvražděných osad. Od Moskvy a Stalingradu až do
srdce Evropy. Až k nám. Až do valašských hor.
Tito už necouvají. Jsou si dobře vědomi, že míra jejich zločinů
je naplněna. V neklidných nocích je pronásleduje obraz pomsty,
která se nad nimi vznáší. Bude strašná.
Bude spravedlivá!
Německá fronta se všude zhroutila. Všechno je ztraceno! A přece ničí
a mučí a pálí a boří a vraždí! Všechno je ztraceno! A přece vyhazují
do povětří mosty, železnice, nádraží, veřejné budovy, továrny.
Všechno je ztraceno! A přece berou na svém ústupu rukojmí -- nevinné
chlapce a muže i starce -- a provrtávají je dávkami ze svých
samopalů, nechávají je ležet v blátě u cest, na polích, těžce
zraněné je házejí do Moravy a smějí se jejich smrtelnému zápasu... Je
to smích šílenců. Šílenců, kteří mají zdravý rozum.
Český národ bude věčně žít v zemi, kde žije od věků. Až přijdou
nová pokolení a budou listovat v knize dějin, až budou číst o
hrůzách, jimiž prošel náš lid v letech 1938 až 1945, budou se chvět
rozhořčením a odporem a musí si říkat tak jako dnes my:
Nikdy nezapomeneme!