Po Olinčině pohřbu chodil Slávek horami jako stín. Nemohl se smířit
s myšlenkou, že je to všechno pravda. Že už ji nikdy nespatří. Že
už nikdy nepřijde za nimi do bunkru, aby vnesla trochu jasu do
jejich života.
A tehdy se ukázalo, jak si získal srdce všech svých chlapců. Aniž
se domluvili, chovali se k němu s nápadnou šetrností. Když přišel
večer do bunkru, jeho »postel« už byla připravena. Jeho nádobí
umyl vždycky některý partyzán, třebaže jindy si to dělával Slávek
sám. Vyšel-li do lesa, vždycky šli nejméně dva chlapci s ním. S
ním nebo za ním. Bděli nad ním jako nad malým dítětem. Cítili tu
strašnou bolest, která ho srážela k zemi.
Stejně šetrně se chovali i k Jendovi, který se stal ještě zamlklejším.
Tak uplynulo několik dní.
Jednou v noci přišla spojka. Donesla jídlo a nové zprávy. Bylo
jich dost. Německo dostávalo poslední smrtelné rány ze západu i z
východu. Padl Norimberk, zpupné středisko nacistů. Rusové obsadili
Vídeň a brzy budou v Berlíně. Ze Slovenska vnikli na Moravu.
Hodonín je v jejich rukou a nyní se ženou na Brno.
Chlapcům zářily oči.