Smrt zrádce Klinovského a výbuch ve škole poučily Němce, že jde
do tuhého.
Vyhlásili nad osadou výjimečný stav. Po setmění se nikdo nesměl
ukázat na ulici. Kdo šel po návsi, musel míti ruce hezky od těla,
aby bylo zdaleka vidět, že nedrží nějakou zbraň.
Na toho, kdo se nezastavil při prvním zvoláni, se okamžitě střílelo.
Několik lidí bylo zraněno. I malý chlapec, který lyžoval...
Němci doufali, že těmito opatřeními zastraší lid i partyzány.
Zmýlili se však. Lidé sice chodili s rukama od těla, ale ty ruce
byly zaťaté a připravené na poslední ránu. V očích ležela nenávist,
která se už nemohla stupňovat.
A partyzáni?
Nové a těžké údery zasazovali Němcům.
Provedli náhlý, neočekávaný přepad dlouhé kolony německých pěšáků,
kteří pochodovali směrem na Bystřici. Němci si byli tak jisti svou
přesilou, že zapomněli na všechnu opatrnost. Stačí přece jediná
salva z několika set jejich pušek a partyzánské hordy budou rozprášeny.
Cesta se mírně svažovala. Pochodující vojsko si zpívalo do kroku.
Dohasínal slunný březnový den.
Pojednou zahořely křoviny po levé straně cesty ohnivými plameny.
Do rachocení několika samopalů se mísily třaskavé rány pušek.
Vojsko se přilepilo ke stráním. Na silnici zůstali ležet mrtví a
ranění.
Celý přepad netrval déle než dvacet vteřin. Sotva chlapci vychrlili
vražednou dávku, stáhli se rychlostí blesku do lesů. Bez jediné
ztráty. Bez jediného zranění.
Když se Němci vzpamatovali a začali pálit, zasahovali už jen křoviny,
z nichž vyšlehla ničivá palba...
Jindy provedli smělý noční přepad četnické stanice, kde bylo
ubytováno gestapo. Zastřelili gestapáka, který byl v celé vsi
pověstný svou krutostí...
Znovu a znovu ničili telefonní linky. Sotva byly opraveny na jednom
místě, už byly poškozeny na jiném...
Vnikli i do Jablůnky a přepadli silnou německou hlídku, která měla
za úkol střežiti trať...
Prudce a oslnivě šlehaly blesky nad Beskydami.
Jednou si zavolal kapitán Štěpánov Slávka do bunkru pod Šanhají.
»Mám pro tebe dvě zprávy, Slávku,« řekl. »První tě jistě potěší.«
Štěpánov se odmlčel a usmál se. Slávek na něho tázavě pohlédl.
»Naše skupiny za Vsetínem se zmocnily několika důležitých dokumentů.
Mezi nimi byl i tento,« podával mu lístek s českým překladem německé
zprávy.
Slávek četl:
»Lesní cestu mezi Vsetínem a Bystřicí je nutno považovat za ohrožený
úsek. Jednotlivým oddílům se nařizuje, aby této cesty -- vyjma
nutné případy -- napříště nepoužívaly. Jezděte objížďkou na Vizovice
a Zlín!«
»O tento rozkaz má hlavní zásluhu tvá skupina,« pokračoval Štěpánov.
»Vyřiď svým chlapcům, že jim blahopřeji.«
»Děkuji,« usmál se Slávek. »A druhá zpráva?«
»Zítra nám pošlou zásilku potravin.«
»Letadly?«
»Ano. A vy jste určeni, abyste ji převzali. Musím tě ovšem trochu
do toho zasvětit.«
»To se opravdu těším,« řekl Slávek.
A kapitán Štěpánov mu podrobně vysvětlil, jak si mají zítra
počínat...
V horách za Trojákem vyhledali rozsáhlou louku. Rozdělili se na
dvě skupiny. Každá se postavila na jeden konec.
Přesně ve stanovenou dobu -- bylo jedenáct hodin v noci -- zaslechli
hukot motoru.
V té chvíli rozsvítily obě skupiny elektrické svítilny, obrácené
směrem k obloze. Několikrát za sebou opakovali partyzáni smluvená
znamení.
Letadlo nad nimi chvíli kroužilo.
Pak ztichlo. Jako by pilot vypjal motor.
A již se ozvaly čtyři temné nárazy:
Žuch! Žuch! Žuch! Žuch!
Motor zase zahučel a letadlo zmizelo.
Obě skupiny chvíli naslouchaly. Když byl všude klid, začali pátrat.
Brzy našli čtyři objemné plechové bedny.
Tři zůstaly u štábu, jednu dostala Slávkova skupina. V bedně bylo
všechno možné: salám, slanina, cukr, čokoláda, zápalky -- ba ani
na cigarety se nezapomnělo.
»Takových pozdravů s nebe by mohlo být více,« libovali si partyzáni.
Pro jednoho člověka by stačila ta bedna na několik měsíců. Ale
pro třicet partyzánů...
Zásobování jim teď, kdy už ve vesnici nebylo mašíků na povinnou
dodávku, dělalo veliké potíže. Více než kdy jindy byli odkázáni
na podporu místního obyvatelstva. Nezaleknou se lidé zostřených
opatření? Nezastraší je nařízení, že celá rodina, která podporuje
partyzány, bude zastřelena?
Nic je nezastrašilo. Chodili dále do lesa za svou prací a brávali
si vydatné přesnídávky a obědy. Až příliš vydatné. A když je Němci
zastavovali, kroutili hlavami, kolik ten chudý venkovský lid sní...
Ti nejodvážnější nosili obědy až do bunkrů. Milka Čechová, Milada
Spěchalová a ještě několik jiných.
Ale nejčastěji nosila jídlo Olinka.
Olinka...!
Partyzáni ji přímo zbožňovali. Drsný a tvrdý život je neučil zrovna
nejjemnějším způsobům. Jakmile se však v bunkru objevila Olinka,
všechny hrubší výrazy jim zamrzly na rtech.
Vnášela cosi jemného a něžného do jejich divokého a neklidného
prostředí. Svým úsměvem, který jí věčně pohrával na tváři, jako
by připomínala, že nejsou jen pušky a granáty a výbuchy.
»Je jako anděl,« říkali Slávkovi.
Však i pro něho byla Olinka po smrti rodičů celým domovem. Babička
věčně jen plakala. Nemluvný Jenda, který raději vypálil sto ran než
utrousil jednu větu, sdílel se Slávkem partyzánský život v bunkru.
Nebylo divu, že představa domova mu splynula s obrazem Olinky.
A také pro její odvahu ji měli partyzáni rádi. Vždyť kolikrát se
vydala na nebezpečnou cestu do bunkru i v noci! Kolikrát musela
stát ukryta za houštinami a čekat, než přejde německá hlídka!
Nikdy o tom nemluvila jako o nějakém hrdinství. Když ji babička
někdy přemlouvala, aby aspoň dnes zůstala doma, že viděla jít do
lesa vojáky, Olinka ji odbyla s úsměvem: »Ale, babičko, když těm
chlapcům se chce i dnes jíst!« Ne, neviděla ve svém počínání nic
zvláštního. Bylo to přece tak samozřejmé!
Když na konci března začaly polní práce, německý teror trochu
ustal. Lidé se už volněji pohybovali po návsi a také večer se
zdržovali venku déle. Protože však vojáci každou chvíli zastavovali
muže a žádali legitimace, partyzáni se ve vesnici raději neukazovali.
Jednou -- to už bylo na začátku dubna -- šla Olinka opět s obědem
do bunkru.
Když přecházela kopec před »Lúčkou«, zahlédla vlevo nad vesnicí
početnou skupinu Němců. Obcházeli ves velikým obloukem a mířili
přímo k těm místům, kde byl Slávkův bunkr.
Olinka se zarazila.
Má se vrátit? Či má je jít varovat před nebezpečím, o němž jistě
nemají tušení? Mají sice hlídky, pravda. Ale budou mít dosti času,
aby upozornily na blížící se nebezpečí?
Němci byli dosti vzdáleni a šli krokem. Dá-li se do běhu, bude
u partyzánů jistě mnohem dříve než vojáci.
Rychle rozhodnuta začala utíkat. Nohy jí ujížděly na klouzavé,
rozmoklé půdě. Několikrát upadla, takže polévka se jí vylila.
Jindy by ji to mrzelo, ale co dnes záleželo na polévce!
Přiběhla do bunkru jako bez duše.
»Jdou sem Němci!« zvolala udýchaně.
»Kde jsou?« zeptal se Slávek a uchopil samopal.
»Jdou od vesnice, zde po tom kopci!« ukázala směr.
»A proč ses nevrátila?« obořil se na ni dosti zhurta.
»Chtěla jsem vás varovat,« řekla prostě.
Podíval se na ni. Měl to být pohled káravý a vyčítavý, ale změnil
se v pohled uznání, pochvaly, obdivu. Olinka, čtrnáctileté děvče...
Jak je hrdý na svou sestru! Oh, tatínek i maminka by měli radost,
kdyby ji teď viděli!
Ale to mu jenom tak blesklo myšlenkami. Teď nebylo času na dlouhé
úvahy.
»Rychle na Jaroňovou a za Šanhaj!« vydal rozkaz. »A ty, Olinko,
co nejrychleji k Spěchalům!«
»A co s tím masem?« ukázala na tašku.
»O to neměj strach!« usmál se. »Sníme je večer! Teď jenom rychle -- a
dej na sebe pozor!«
To se už obrátil i se skupinou k Jaroňové. Ustupovali do bezpečí.
Olinka se rozběhla k Spěchalům. Dolů se to běželo!
Sotva však uběhla několik kroků, zarachotil výstřel. Zpozorovali
je!
Vzápětí se rozpoutala prudká přestřelka. Ustupující partyzáni
zadržovali postup Němců silnou palbou.
Přišla jsem pozdě! -- pomyslila si. Ale horší by bylo, kdybych
vůbec nebyla přišla!
Vyběhla z lesa. Teď ještě několik kroků přes louku a bude u Spěchalů.
Však strýček už stojí na předsíni a kývá na ni, aby si pospíšila.
Vtom ucítila prudké bodnutí v břiše. Co to má být?
Zpomalila chůzi. Bolest neustávala.
Náhle se jí zatmělo v očích a spadla na trávník.
Starý Spěchal se k ní rozběhl.
Vzal ji do náručí a nesl ji domů.
»Co je ti, Olinko? Co se ti stalo?«
Statečné děvče neodpovídalo. Široko rozevřenýma očima hledělo ke
stropu.
»Tati, ona je raněná!« vykřikla Milada a ukázala na několik kapek
krve, které se objevily na šatech.
Pak spatřili ránu...
»Milado, skoč rychle pro doktora!« rozkázal Spěchal.
Milada vyběhla ven. Nic nedbala, že kdesi nad jejich chalupou
dohasíná ještě urputný boj.
Její otec potřel Olinčiny spánky vodou. Děvče zhluboka vydechlo.
»Jak je ti, Olinko?« zeptal se. »Bolí tě to?«
»Nic mě nebolí, strýčku,« řekla tiše a pokusila se o úsměv. »Už
jsou pryč?«
»Kdo?«
»No, Slávek -- a ti jeho chlapci...«
»Ano, už jsou pryč. Podařilo se jim uprchnout. Všem.«
Říkal to tak přesvědčivě, jako by je viděl.
»To jsem ráda!« smála se. »Měla jsem strach...«
Strýc rázem všechno pochopil. Vztek jím zalomcoval. A lítost.
Sám nevěděl, jak dlouho tak stál nad raněnou Olinkou. Když potom
vyhlédl oknem, spatřil vracející se Miladu. Šla i s lékařem.
»Dobrý den, pane doktore!« vítal ho. »Jste tu brzy.«
»Jeli jsme autem až ke Kubišově hospodě,« vysvětlovala Milada.
Lékař už zatím prohlížel raněnou.
»Je to vážné,« řekl Spěchalovi. »Musíte ji dopravit do nemocnice.
Bez operace to nepůjde.«
»Jenom s autem to bude zlé,« řekl starostlivě Spěchal.
»Auto stojí u Kubišovy hospody. Je tam i šofér.«
»Pane doktore -- vy byste -- chtěl -- --?«
»To je přece samozřejmé. Sám se vrátím do vesnice pěšky. Ale jak
ji dopravíte k hospodě?«
»Uděláme nosítka,« řekl pohotově Spěchal.
Vzal dva kůly, na nichž v létě nosili kupy sena s louky do stodoly,
a na ně připevnil ložní plachtu. Opatrně na ni položili Olinku a
zvolna kráčeli ke Kubišově hospodě.
Auto upravili tak, aby Olinka mohla ležet. Starý Spěchal jel s
ní do nemocnice...
Večer vyhledala Milada Slávka. Byl v hlavním bunkru za Šanhají.
Zůstal, jako by do něho střelil. Nemohl ze sebe vypravit slova.
»A je už operovaná?« zeptal se konečně s námahou.
»Nevím, Slávku.«
Té noci nezamhouřil oka. Ráno si vypůjčil kolo a ujížděl do nemocnice.
Jel po veřejných cestách. Nezáleželo mu na tom, střetne-li se s
Němci. Měl s sebou granáty a pistoli, ale to vzal jen tak, ze
zvyku. Nemyslil na to. Všecky jeho myšlenky patřily Olince. Žije?
Jak dopadla operace? Jak se jí daří? Není vyslýchána? Netýrají ji?
Zastihl ji ještě při jasném vědomí.
Přivítala ho s úsměvem.
»Slávečku, to jsi hodný, žes přišel...,« řekla.
»Bolí tě něco, Olinko?«
»Trochu mě to pálí v břiše. Ale moc ne. Dali mi injekci.«
»A co říkali doktoři?«
»Bude to prý dobré. Těšili mě -- ten pan primář je ti tak hodný!«
»To budou mít doma všichni radost! Vzkázali tě pozdravovat -- babička,
Jenda, Kubišovi, Spěchalovi -- a všichni moji hoši...«
»Nestalo se vám nic?«
»Pavel byl zasažen do nohy, ale je to jen taková odřenina. Jinak
jsme z toho vyvázli bez pohromy. Kdybys nebyla přišla ty, mohlo
to dopadnout špatně...«
»To jsem ráda, že jsem vám trochu pomohla,« usmála se.
»Moc jsi nám pomohla, Olinko ... a ne jenom včera -- vždycky!
Hoši říkali, že se ti musí po válce složit na nějaký vzácný dárek,
abys měla památku na tyto doby...«
»Památku...,« řekla tiše. »Myslím teď na tatínka a na maminku.
Oba zemřeli za naši svobodu. Tak si říkám, že svoboda bude ta
nejkrásnější památka...«
»Bude, Olinko! A už je blízko, na dosah ruky! Rusi se valí k
Berlínu jako povodeň. I k nám.«
Do světnice přiváželi dvě nové pacientky. Slávek musel odejít.
»Tož se brzy uzdrav, Olinko! Mám radost, že tak dobře vypadáš.«
»Sbohem, Slávečku,« loučila se. »A přijď se zas brzy podívat!«
»Přijdu, Olinko. To víš, že přijdu.«
Pohladil ji a vyšel na chodbu.
Vyhledal primáře nemocnice.
»Jsem bratr Olgy Čermákové,« představil se. »Pane primáři, mohl
byste mi říci, jak to s ní vypadá?
»Je to velmi vážné, pane Čermáku,« řekl primář.
Slávkovi jako by nohy podrazil.
»Ale vždyť se mnou -- mluvila -- docela pěkně...,« zajíkal se.
»Jste muž, pane Čermáku. Nemohu vám nic nalhávat. S vaší
sestrou ... konečně, uvidíme. Ale připraveni musíme být na všechno.«
Vypotácel se ven jako bez ducha.
»Pane Čermáku!« ozvalo se za ním.
Ohlédl se. Přicházela ošetřovatelka.
»Pospěšte si!« řekla mu. »Byl tu vrátný a nějak nápadně se po vás
sháněl. Musela jsem mu říci, kde jste. Hned potom spěchal do
vrátnice a telefonoval. Myslím, že volal kriminální policii...«
Vrátný, kriminální policie... Jak to bylo jedno a vzdáleno proti
tomu, co právě slyšel z úst primáře!
»Myslím, že má nějaké tušení...,« snažila se ho vrátit skutečnosti.
Tušení... Co je to tušení? Zde je jistota, drtivá předpověď zkušeného
muže, jehož rukama projdou tisíce a tisíce pacientů. Takový člověk
se na tebe jen podívá a hned ví, co a jak...
»Tušení?« řekl bezmyšlenkovitě. »Jaké tušení, sestřičko?«
»No...,« rozhlédla se po chodbě a řekla tiše: »Že jste partyzán!«
Slovo zapůsobilo jako blesk. Slávkovi bylo, jako by se před jeho
očima roztrhl mlhavý závoj.
Partyzán!
Pohlédl na sestřičku zkoumavým pohledem.
»Vy jste snad...?«
»Ano.«
»Děkuji vám!« řekl chvatně a rozběhl se k východu. Sestřička šla
za ním.
Chce ho někdo zadržet? Oh, po všech těch ranách, které mu zasadila
válka, má ještě někdo tolik odvahy, aby ho dorazil?
Stiskl granát.
Musí se vyrovnat! Hned! Za všechny, které ztratil! Za tatínka,
za maminku a -- za Olinku!
Ale před východem z nemocniční budovy se zastavil. Oknem zahlédl
houf lidí, kteří se u brány dohadovali s vrátným. Marně jim dokazoval,
že doba návštěv už minula.
To ho vzpamatovalo. S vrátným by si to vyřídil. Ale kolik nevinných
lidí by bylo při tom zraněno!
A pak -- v horách ho bude ještě třeba. Zde by zničil jednoho. Tam
jich zahubí mnohem, mnohem víc...
Rychle uvažoval, co podniknout.
Jeho pohled padl na nemocniční telefon, který byl na chodbě.
»Sestřičko, které číslo má vrátnice?«
»437.«
»A jak se jmenuje vrátný?«
»Weis.«
Vytočil číslo 437.
»Vrátnice? Pane Weisi, dostavte se ihned do operačního sálu!«
»Hned to bude, jen několik minut strpení!«
»Nemožno! Musí to být ihned! Při operaci se stalo neštěstí, musíte
něco zařídit. Je to rozkaz pana primáře.«
»Dobře, už letím!«
»Pospěšte si, pan primář je velmi netrpělivý!«
Do operačního sálu musel jít vrátný chodbou, v níž byl Slávek.
Kam se schovat?
Sestřička mu pokynula, aby skočil do protější místnosti.
Přivřel dveře. Pacientky se na něho zvědavé podívaly.
»Prosím vás,« zeptal se duchapřítomně, »leží tu Olga Čermáková?«
»Ne, ta je na sedmadvacítce,« odpovídalo starší děvče.
»Ale vždyť na bráně mi řekli, že leží zde,« oddaloval svůj odchod.
»Tam to mají všechno popletené!« řekla babička s ovázanou hlavou.
»Ale člověk se jim nesmí divit. Když těch pacientů se tu tolik
vystřídá!«
Na chodbě se ozvaly rychlé kroky.
Vrátný!
Sotva dozněly, Slávek pokračoval:
»Tak půjdu na tu sedmadvacítku. Sbohem!«
»Spánembohem!« volaly pacientky.
Rozběhl se k bráně.
Brána však byla zamčena...
Přeskočit plot nemohl, neboť kolem nemocnice stále přecházeli
lidé...
Vtom vyšel z přijímací kanceláře, která byla hned vedle vrátnice,
muž v bílém plášti a zamířil rovnou k Slávkovi.
Ten stiskl po druhé granát. Ne, nedá se chytnout!
Hned se však uklidnil, neboť muž vytáhl z kapsy klíč, odemkl bránu
a jen tak, jakoby mimochodem, řekl: »Rychle se ztraťte! Sestřička
mi telefonovala.«
Zřízenec pustil Slávka branou a šel na protější chodník k budce,
v níž se prodávala sodovka.
Překvapený Slávek tiše poděkoval, sedl na kolo, které měl postaveno
nedaleko vchodu, a už ujížděl.
Když zatáčel k městu, spatřil velké nákladní auto. Bylo plně
obsazeno německými vojáky. Řítilo se k nemocnici.
Slávek přišlápl. V několika minutách projel městem. Pak sjel na
polní cestu a pustil se k lesu.
Do Hošťálkové přijel až večer.
Dveře rodného domku byly otevřeny. Tak jako tehdy, když tam šel
po tatínkově smrti. A jako tehdy, i dnes na něho již čekali -- ale
bez Olinky.
»Jak je s ní?« otázal se Jenda.
Slávek pokrčil rameny. Nemohl promluvit.
»Můj Bože, čeho já jsem se musela na tomto světě dožít!« zaplakala
babička.
Nikdo ji netišil. Nikdo ji netěšil. Na Dolinu se valila nová vlna
bolesti. Těžká, přetěžká.
Seděli mlčky, každý se svými myšlenkami.
Bylo už skoro jedenáct, když se Slávek zvedl.
»Půjdeme, Jendo!«
»A já tu ... sama...!« znovu zaplakala babička.
»Že bych zůstal...?« zaváhal Jenda.
Slávek souhlasil, ale babička nechtěla.
»Jen běžte, chlapci, oba!« řekla. »Po poledni tu byli gestapáci
vyšetřovat, jak se jí to stalo.«
»Co jste jim řekla, babičko?« otázal se Jenda.
»Že šla na besedu k Spěchalům a cestou ji to trefilo. Stále se
jim cosi nezdálo. Nebyla-li prý u partyzánů? Povídám: Co by tam
dělala? -- A že prý jsme všichni stejní rebelové, že by nás měli
všechny postřílet a že si i na mne dají pozor. Můj Bože! Co by se
ještě mohlo stát?! Nezažila jsem toho už dost?« zabědovala.
Chlapci se rozloučili a tiše odešli.
Po půlnoci dorazili do bunkru.
Pavel měl nohu ovázánu a spal. Ostatní podřimovali. Hlídky obcházely
kryt v širokém kruhu. I zde jako by ležela na všech předzvěst
něčeho tragického.
Ráno je vyhledala Milka. Její oči, jindy plné veselých ohníčků,
byly zardělé pláčem.
Slávek s Jendou se na ni jen podívali a už věděli: Olinka zemřela!
»Kdy?« vydralo se těžce ze Slávkových úst.
»Hned večer. Ale dověděli jsme se to až teď ráno.«
»A už je doma?«
»Není. Přivezou ji odpoledne.«
»Musím jít domů,« rozhodl se Slávek. »Bude třeba zařídit mnoho
věcí.«
»Nechoď!« varovala ho. »Gestapo už od rána slídí po Dolině. A o
pohřeb se nestarejte! To všechno už zařídíme.«
Bratři jí mlčky stiskli ruku.
Milka odběhla.
A v bunkru bylo ticho, těžké, bolestné ticho. Dnes nešli na žádnou
akci. Seděli nečinně nebo přecházeli okolo bunkru. Všichni myslili
na Olinku.
Ta se zatím vracela z nemocnice domů, na Dolinu. Černé auto a bílá
rakev.
Když projížděla návsí, muži smekali a ženy plakaly. Děti už čekaly
s kytičkami fialek a šly za autem k Dolině. Chtěly se ještě jednou
podívat na Olinku.
Když se setmělo, trousily se k Dolině ženy. I ony se šly rozloučit
se statečným děvčátkem.
Za chvíli jich byla plná světnice. Uprostřed spočívala na podstavci
rakev. Mihotavé světlo čtyř voskovic dopadalo na bílou Olinčinu
tvář. Jinak bylo ve světnici šero. Ženy se modlily. A plakaly.
Zdálo se, že celá jizba se zachvívá mrazivým neklidem. Všichni
cítili hrůzu této chvíle. Všichni měli pocit, jako by se mělo stát
něco neočekávaného.
Snad podvědomě tušili, že okolní vrchy jsou plny ozbrojených
partyzánů, kteří šli vyprovodit Slávka a Jendu na jejich poslední
návštěvu k Olince. Snad jim někdo našeptával, že hlídky jsou nejen
na kopcích, ale že obsadily i celou Dolinu a cestu k vesnici...
Bylo jedenáct hodin.
Náhle se otevřely dveře a plápolavý plamen svic padl na tvář dvou
partyzánů. Slávek a Jenda, ozbrojeni samopaly, pistolemi a ručními
granáty, vešli do světnice.
Mlčky přistoupili k rakvi a tiše se modlili. Po tvářích jim stékaly
proudy slz.
Nikdo z přítomných ani nedýchal. Bylo to všechno jako tajemné
zjevení.
Teprve potom se oba bratři se všemi přivítali. Příbuzní jim radili,
aby se zítra při pohřbu ani neukazovali -- Němci jsou na stráži a
mohlo by dojít k něčemu ještě horšímu. Celá Hošťálková se chystá
na pohřeb. Všichni tak chtějí dát najevo, co cítí k těžce postižené
rodině.
Slávek se násilím ovládl.
»Děkuji vám, přátelé,« řekl nakonec. »Děkuji vám za všechno, co
jste pro Olinku vykonali.«
Světnice se dusila křečovitým pláčem.
Pak oba bratři zase odešli...
Dubnové slunce vyskočilo nad hory. Zastihlo celou Hošťálkovou v
Dolině. Rakev s Olinkou byla vynesena před chalupu, aby se na ni
mohli všichni ještě jednou podívat.
Po církevních obřadech se dal průvod na pochod.
A zase se všech zmocnil podivný neklid.
Náhle to průvodem zašumělo.
Na svahu, který lemuje pravou stranu Doliny, stál Slávek. Jenda
byl na druhé straně.
A jak kráčel průvod z Doliny, tak šli oba bratři po svazích zároveň
s ním.
Před cestou se zastavili.
Mávali poslední pozdrav Olince tak dlouho, dokud jim průvod nezmizel
s očí.