Kráčeli vedle sebe. Mlčeli. Jen občas vyměnili několik slov.
Slávek ho zavedl do bunkru.
»Vedu vám hosta,« vysvětloval svým druhům. »Nese poselství majoru
Murzinovi a přijíždí z daleka.«
»Ze Slovenska,« dodal sebevědomě zrádce. »Od Štefánikovy brigády.«
»V té jsem bojoval,« ozval se živě Václav Šuránek. Přistoupil ke
Klinovskému a se zájmem si ho prohlížel. »U které jsi skupiny? Já
to tam trochu znám.«
»U které skupiny?« zrozpačitěl. »Já ... totiž já nejsem u skupiny.
Já pracuji přímo u štábu.«
»Ano, on pracuje přímo u štábu,« pronášel pomalu Slávek. »A jmenuje
se Klinovský.«
Zrádce zbledl. Zmateně breptal:
»To ne, to je omyl... Já se přece jmenuji Horák!«
Hleděl na Slávka vyděšenýma očima. Ten klidně pokračoval:
»Horák nebo Klinovský, na tom nezáleží. Hlavní věc je přece tvůj
úkol: zničit štáb naší partyzánské --«
Nedomluvil.
Zrádce vytáhl rychlým pohybem pistoli.
Ale Slávek byl rychlejší.
Pádným úderem na předloktí mu vyrazil zbraň z ruky.
Chlapci se na něho vrhli a spoutali ho.
»Tož jak je to s tebou: Horák nebo Klinovský?«
Dopadený ničema mlčel.
»Prohledejte ho!« rozkázal Slávek.
Měl u sebe legitimaci: Jan Klinovský. V peněžence bylo několik
tisíc korun. Mezi doklady našli tři přípisy od gestapa. Byla to
vesměs oznámení, že mu vyplácejí prémie za »mimořádné výkony«.
»Dnešní tvůj zločin známe,« pokračoval Slávek. »Teď nám jenom
povíš. jak jsi to provedl.«
Zrádce zarytě mlčel. Ale pak -- jako by si řekl, že upřímností
může ještě něco získat -- se rozpovídal.
Partyzáni se chvěli odporem.
»Soud nad ním vykonáme zítra,« rozhodl Slávek. »Rád bych ho přece
jen dovedl k majoru Murzinovi.«
Ale na úsvitě doběhla do bunkru udýchaná spojka z vesnice.
»Slávku, máte zmizet, vojsko podnikne velikou prohlídku lesů,«
hlásila.
»Odkud to víš?«
»Z četnické stanice.«
»Dobře, děkuji.«
»A to se s ním budeme tahat po horách?« zeptal se Tonda.
»Ne. Za ,Pasinkem' si to s ním vyřídíme,« odpověděl Slávek.
Soud byl krátký.
Tolik zločinů mohlo být potrestáno jen smrtí...
»Co s ním?« zeptal se Pavel.
»Necháme ho zde,« rozhodl Slávek. »Němci ho najdou. Aspoň budou
vědět, jak jsou na tom -- s naším štábem.«
Skupina prchla do hlubokých lesů kašavských. Do bunkru se vrátila
až za dva dny.
Po návratu Slávek vyhledal štáb a hlásil, co se stalo.
»Tak to nenecháme,« prohlásil major, »když vyslechl zprávu o
nelidském týrání Hrabalových žen. »Štěpánove, vezmi si ten případ
na starost.«
Na poradě velitelů bylo rozhodnuto, že vyhodí do povětří školu,
která byla plná Němců. Starostovi poslali výstrahu. V ní bylo
uvedeno, kdy škola vyletí. Měl varovat občany, kteří bydlí v její
blízkosti. Toho večera se sešlo několik partyzánů u Čechů.
Kapitán Štěpánov přinesl v aktovce výbušninu s hodinovým strojem.
Byl nařízen tak, že výbuch měl nastat před půlnocí.
Radili se, kdo má zanést nálož do školy.
»Je k tomu třeba nejen odvahy,« řekl Štěpánov, »ale i lsti. Však
víte, jak to ve škole vypadá.«
Před školou byla zahrádka, obehnaná drátěným plotem. Do zahrádky
se šlo se silnice brankou, u níž stála stráž. Kdo chtěl jít do
školy, každý musel přejít okolo vojáka.
»A co se s tím má udělat?«
»Všechno je připraveno. Stačí jen položit aktovku a zmizet.«
»Tož jak bychom to udělali?«
»Nejlépe by bylo, kdybychom se některý přestrojili za ženu. Ta by
nevzbudila zdaleka tolik podezření jako muž,« navrhl Slávek.
»Kdyby tu byla Nataša, měli bychom po starosti,« vzpomněl si
Štěpánov.
Partyzáni seděli ve světnici. Tetička ležela na posteli v kuchyni.
Bylo jí nějak nevolno. Milka stála u sporáku a pootevřenými dveřmi
slyšela každé slovo.
Právě uvažovala, jak by pomohla přestrojit partyzána za ženu. Vtom
zaslechla kapitánovu zmínku o Nataši.
Něco ji bodlo až u srdce.
Nataša by to dovedla! Jistě by to dovedla... Kdo se nebojí skočit
v noci z letadla do neznámého kraje, ten dovede i jiné věci.
»Což, Nataša!« zvolal jiný partyzán s nadšením. »Ruské partyzánky
jsou všechny statečné a odvážné!«
»To jsou,« řekl uznale Štěpánov.
Milce bylo do pláče. Kolikrát jí jako spojce hrozilo nebezpečí,
že bude prozrazena! Kolikrát nesla vzkaz i několik hodin daleko,
lesem, v noci, když se tam střílelo! Je zbabělá? Je málo statečná
žena? Patrně ano. Vždyť o českých partyzánkách tu nepadlo ani
slovo! Jako by jich vůbec nebylo!
Polkla hořkou slzu, nenápadně si utřela oči a nesla do světnice
jídlo.
»Tu máte večeři!« řekla již zvesela.
»Ach, brambory a mléko! To mám nejraději, Milko,« smál se Štěpánov.
»Tak ať vám chutná!«
Vrátila se do kuchyně.
»Mami, zaskočím k Polehňům. Fanka mi chce ukázat nějaké vyšívání,«
řekla matce.
»Dobrá, jdi si! Ale vrať se brzy! A vem si vlňák, je tam zima,«
připomínala matka.
»Budu tu ráz dva!«
Hodila na sebe těžký vlňák. Uchopila aktovku a skryla ji pod ním.
Partyzáni ani nezpozorovali, že odešla.
Běžela k vesnici, jako by jí hořela střecha nad hlavou. Jsou i
české partyzánky! To uvidíte!
U vchodu do školní zahrádky stál voják. Posvítil si na ni.
»Prosím vás, kde tu bydlí pan ředitel?« zeptala se.
»Běžte rovno, pak zahněte vpravo. Za rohem je vchod. Ale myslím,
že není doma,« odpověděl jí špatnou češtinou.
»Nu, já se podívám,« nedala se odbýt.
Voják jí ustoupil.
Zvolna kráčela temnou zahrádkou. Kam to položit? Na schody? Tam
by to jistě hned objevili! Před školu? Výbuch by nenadělal žádné
škody! Kam tedy? Kam?
Šla okolo sklepního okénka. Bylo otevřeno!
Šup! -- aktovka zmizela ve školním sklepě.
Zašla za roh. Chvilku tam postála a vracela se zpět.
»Nu?« ptal se voják.
»Měl jste pravdu -- nejsou doma. Chvíli jsem zvonila, ale nikdo
se neozval.«
»Vždyť jsem to říkal,« zabručel voják.
Milka se vznášela jako pírko. Bylo jí tak nevýslovně lehko a volno!
Nejraději by jásavě vykřikla svou radost do celého světa. Hrabalovi
budou pomstěni! A nikdo už nesmí přejít české partyzánky mlčením!
Vpadla do kuchyně rozehřátá, rozradostněná.
»Dlouho ses tam nezdržela,« vítala ji matka.
»Už to mám vyřízeno,« odpověděla.
Vešla do světnice.
»Tak co chutnalo vám?« tázala se.
»Výborné to bylo,« řekl Štěpánov nepřítomně. Bylo vidět, že myšlenkami
je jinde. V Milčině nepřítomnosti se rozhodl, že aktovku zanese do
školy sám. Nabízeli se sice skoro všichni partyzáni, ale uznal, že
je z nich nejzkušenější. »Tak už půjdu, chlapci,« řekl.
Vstal od stolu a oblekl si plášť.
»Mnoho zdaru, kapitáne!« loučili se s ním.
Vešel do kuchyně.
»Tak maminko, držte mi palec,« žertoval.
»Bože, synku,« zvedla se tetička na posteli. »Tož ať tě sám Pán
Bůh opatruje! A musí to být, chlapče?«
»Musí, maminko!« odpověděl vážně. »Germáni by myslili, že jejich
stromy rostou až do nebe.«
»Tož šťastné pořízení!« přála mu ještě jednou. »A přijď povědět,
jak ti to šlo!«
Štěpánovi tykala. Bylo to jeho výslovné přání.
»Přijdu, maminko, to víte, že přijdu.«
Popošel ke dveřím. Náhle se zastavil a ulekaně zvolal:
»Milko!«
»Co je?«
»Kde je aktovka?«
»Tady byla!« řekla stručně.
»Ano, byla! Ale kde je?«
»Tam, kde má být: ve škole!«
»Jak to --?« nová vlna úžasu přeletěla jeho tváří. »Jak to -- ve
škole?«
»Nu tak ... je ve škole! Však patřila do školy, ne?«
»A kdo ji tam zanesl?«
»Česká partyzánka!«
Pochopil.
Nějak pobledl a přejel si rukou oči.
»Milko, tys --?«
»Ano,« řekla prostě.
Matka začala naříkat:
»To je strašné děvčisko! Pane Bože, kde já bych se něčeho takového
nadála!«
Překvapení bylo dokonalé.
Pak čekali na výbuch. Štěpánov držel hodinky v ruce.
»Teď to vybuchne,« řekl. »Teď, každým okamžikem.«
Za čtvrt hodiny se znepokojil.
»To je mi divné. Bylo to nařízeno přesně na půl dvanáctou. Nemontovalas
něco na strojku?« tázal se Milky.
»Ne. Vzala jsem aktovku tak, jak ležela u dveří.«
»Pak tomu nerozumím.«
»V tom může vězet i něco jiného,« mínila tetička.
»Co myslíte maminko?«
»Třeba ji Němci našli.«
»Také pravda... Nu, uvidíme.«
Čekali až do rána, ale marně.
Nakonec se shodli na dvojí možnosti: buď vojáci aktovku objevili
nebo se strojek pádem do sklepa poškodil.
»Ať je tomu jakkoli, je to škoda,« loučil se kapitán Štěpánov.
»A já mám po radosti,« řekla plačtivě Milka.
Všichni byli trochu rozladěni.
Ráno šla Milka do dědiny. Našla-li se aktovka, bude tam jistě
rozruch.
Ale dědina byla tichá a klidná.
Odpoledne -- bylo asi půl druhé -- otřásla se celá náves ohlušujícím
výbuchem.
Stěny školní budovy se zachvěly až v základech. Okna praskala.
Sklo se sypalo s rachotem na zem. Vyražené cihly odletovaly do
zahrádky a na silnici. Omítka padala se stěn. Stropy se lámaly.
Ze sklepa se vyvalil mrak dýmu. Celé okolí školy bylo zahaleno
mračny prachu a kouře.
Rozbitými okny pronikal na náves křik raněných esesmanů.
»Kdo seje vítr, sklízí bouři,« zakýval rozvážně hlavou dědeček
Habartů. »Nedávno jsem slyšel ze školy úpěnlivý nářek žen Hrabalových.
Tož -- přece je tu jakási spravedlnost.«