»Toto se vám povedlo, Klinovský,« řekl hlasitě jeden gestapák.
»Dostanete za to zvláštní odměnu.«
»I dovolenou,« přitakával druhý.
»To budu rád,« usmíval se civilista. »Už jsem neměl dovolenou přes
tři měsíce.«
»Musíte být skromný,« řekl zase první. »Já jsem neměl dovolenou
už tři roky.«
»Ale než odjedu, rád bych se ještě o něco pokusil,« nabízel se
Klinovský.
»O co?«
»V těchto lesích se skrývá partyzánský štáb.«
»To víme...«
»Chcete-li, vypátrám ho.«
Gestapáci se zastavili.
»Vy byste chtěl?«
»Chci!«
Stáli přímo naproti krytu. Slávek mohl nechat oči na zrádci. Modré
oči, vyhublá tvář, zpod čepice bylo vidět plavé vlasy --
»Jste tedy chlapík, Klinovský,« řekl první gestapák. »A kdy se
do toho dáte?«
»Hned. Ještě dnes.«
»Máte nějaký plán?«
»Ano. Tu se může člověk obrátit na kteroukoliv chalupu, všude se
doví něco o partyzánech.«
»To by bylo ovšem ... velkolepé!« usmál se gestapák. »Chytit celý
štáb -- jak říkám: jste skvělý člověk, Klinovský!«
Zase vykročili.
Slávek sevřel pistoli.
Stačí jediná rána... Ale ne, vojáci by se vrátili. Neunikl by
jim. Půjde raději varovat majora Murzina.
Opatrně odhrnul křoví.
Les byl už zase tichý.
Běžel co nejrychleji mohl do bunkru. A za chvíli spěchaly spojky
na všechny strany. Pozor, štáb je ohrožen! Potuluje se tu český
zrádce. Jmenuje se Klinovský, má modré oči, plavé vlasy, krátký
kožený kabát s »dragounem«, šedou čepici s klapkami -- -- --
Slávek obcházel paseky. Kéž by se mu podařilo dopadnout ničemu,
který zradil svou krev, spojil se s nepřítelem a za jidášský peníz
vydává české lidi do rukou katanů!
Obešel všechny kotáry, ale po Klinovském nebylo ani stopy. Snad
si to rozmyslil. Třeba půjde zkusit své štěstí až zítra.
Unaven celodenní chůzí po horách sestupoval s kopce k vesnici.
Chvilku si odpočine u Čechů. Stejně tam už nebyl několik dní.
»Slávku, chlapče milý, co se to na nás valí?!« vítala ho tetička.
»Proč, teti?«
»Copak jsi neslyšel o Hrabalových?« spráskla ruce.
»Slyšel, teti. Dům jim vypálili...«
»Což o dům!« mávla rukou. »Ale co dělali s nimi! O tom ještě nevíš?«
»Ne -- co?«
»Tak si to představ, Slávečku -- a sedni si,« utřela zástěrou
lavici u sporáku. »Zavedli je do školy a tam je vyslýchali. Každého
zvlášť...«
»To oni tak dělávají.«
»Ano, ale bili je! Tloukli je strašně. Obě nešťastné ženy prý
křičely, že to bylo slyšet po celé návsi...«
»Tyrani!«
»Ale ta největší hrůza teprve přišla,« v hlase staré ženy se chvěl
zadržovaný pláč. »Když nechtěli nic prozradit, pustili na ně dva
obrovské psy...«
»Nepovídejte!« zbledl Slávek.
»Ano, lidé to slyšeli! Němci tam přivedli psy a vzkřikli: Partyzán! -- a
ti už je trhali... Hrůza, Slávečku, já nevím, jak to s námi dopadne!«
»A co bylo dál?«
»Po poledni to ztichlo. Josef prý se přiznal. Vzal všechno na sebe.«
»A co je s nimi?«
»Josefa odvezli a matku s dcerou propustili. Snad proto, aby nám
mohly povědět, co na nás čeká.«
»Viděl je někdo?«
»Vždyť se zastavily i u nás!«
»Kdy?«
»Asi před hodinou.«
»A kam šly?«
»Do Vsetína. Prohlédly si vypálenou chalupu, a když viděly, že se
už nic nedá zachránit, vrátily se zpátky. Pojedou na Slovácko,
mají tam nějaké příbuzné.«
»I tady bychom jim pomohli,« řekl stísněně Slávek. Něco ho dusilo.
»Prosím tě, kdo by se jim divil? Já prožít takovou hrůzu, nejsem
tu ani hodinu.«
»A byly hodně --?«
»Co ti budu vypravovat, chlapče,« slzy jí vytryskly proudem, »samá
modřina, udeřenina, kousnutí...«
Na předsíni se ozvaly kroky.
Byla to Milka.
»Jé, Slávku, to jsem ráda, že tě tu vidím!« vítala ho bouřlivě.
»Právě jsem chtěla jít za tebou do bunkru.«
»Máš něco důležitého?«
»Já ne, ale u Hřímalů je nějaký partyzán a má cosi doručit majoru
Murzinovi.«
»Cizí člověk?«
»Ještě jsem ho tu nikdy neviděla.«
»Jak vypadá?«
»Jak...? No -- jak chlapisko!« zasmála se.
»Milko, nežertuj!« řekl netrpělivě. »Popiš mi ho!«
»Tož, jak bych ti to řekla ... může být o něco starší než ty, má
modré oči -- a víc nevím.«
»Jaký má zimník?«
»Kožeňák.«
»Dlouhý?«
»Ne, krátký.«
»A jmenuje se Klinovský?« zvolal vzrušeně Slávek.
»Ne, to ne ... počkej...,« vzpomínala. »Horák nebo Horáček ... nebo
Horský ... já ti už nevím. Ale začínalo to na Hor --«
»To je vlastně lhostejné. Co záleží na jméně? A má něco pro majora?«
»Ano, vzkaz ze Slovenska. A hledá člověka, který by ho k majorovi
dovedl. Hned jsem si vzpomněla na tebe.«
»To jsi hodná, Milko,« řekl. »Zajdu tam.«
»Jestli chceš, já ho dovedu sem,« nabídla se.
Vyhlédl oknem. Stmívalo se. Má Klinovského téměř ve svých rukou.
A což kdyby se cestou střetl s nějakou hlídkou? Počká raději zde,
zrádce přece nemůže nic tušit.
»Dobře. Doveď ho!«
Milka odběhla.
Zakrátko byla nazpět. Klinovský šel s ní!
Slávek si oddychl. Bratře majore, kapitáne Štěpánove ... a vy
všichni ... celý štábe ... teprve teď můžete zase klidně procházet
našimi horami, protože zrádce je v mých rukou! Ráno jsem ho měl
pěkně na mušce -- a nestřelil jsem. Byl jsem příliš, příliš opatrný!
Však se mě ta opatrnost něco namrzela! Celý den jsem myslil na
tu nevystřelenou ránu. Celý den jsem naslouchal se strachem a
napětím, neozve-li se v horách nová salva ... nepodaří-li se už
ten mrzký a hanebný čin...
Bohudíky!
»Tak to je on!« představovala příchozího Milka.
Zrádce se pozorně zadíval na Slávka.
»Vy jste partyzán?« zeptal se.
»Ano, velitel zdejší bojové skupiny,« odpověděl Slávek.
Milka se překvapeně podívala na matku. Ale i ta byla zmatena. Co
se to se Slávkem děje? Je to po prvé, co slyší z jeho úst: jsem
velitel. Vždycky bývá takový skromný -- a teď --
Slávek si nevšiml, jakým dojmem zapůsobila jeho slova na obě ženy.
Zato tím pátravěji sledoval zrádcovu tvář.
Třebaže se již zešeřívalo, neušel mu záblesk radosti, který se
mihl v zaprodancových očích. To mu stačilo.
»Přicházím od štábu Štefánikovy brigády,« začal zase Klinovský.
»Mám důležitý vzkaz pro majora Murzina. Mohl byste mě k němu dovést?«
»Zajisté,« řekl živě Slávek.
»Ale vzkaz je pilný. Musí být doručen co nejdříve.«
»Půjdeme hned, jen jak se ještě více setmí. Máme tu gestapo a
esesmany, musíme být opatrní.«
Zrádce už mlčel.
Pak se rozpovídali o strastech partyzánského života.
»Je to těžký život, ale co by člověk neudělal pro vlast?« řekl
nadšeně Klinovský.
Slávek se musel přemáhat, aby ho na místě nezastřelil.