Pestré bylo putování Jana Klinovského v posledním údobí války.
Bylo mu dvaadvacet let, když se vrátil z nucených prací v Německu
na krátkou dovolenou do pohorského kraje na Českomoravské vysočině.
Jan Klinovský byl samotář. Ani za nejtěžších náletů v Hamburku,
kde již dva roky pracoval, nedovedl se spřátelit s českými hochy.
A to již bylo co říci -- neboť společné nebezpečí a společná nenávist
je sbližovala v cizím prostředí tak, že tam vznikala přátelství
na celý život.
Byl prostřední postavy, měl plavé vlasy a bleděmodré oči. Jeho
pohled byl těkavý, nesoustředěný. Nedovedl se podívat přímo do
očí. Když s někým mluvil, díval se mu přes rameno kamsi do dálky.
Dostal-li některý hoch balík z domova, byl na světnici svátek.
Každý byl podělen, byť i jen jediným koláčem. Do večera byl balík
rozebrán. Ale jeho příjemce nelitoval. Věděl, že zítra nebo pozítří
obdrží balík zase někdo jiný a také jej rozdá.
Jenom Jan Klinovský se vylučoval z tohoto družného života. Nerozdával,
proto také nepřijímal. Když mu došel balík, vyčkal, až ostatní
hoši usnuli. Potom jej opatrně, potichu otevřel a přehraboval se
v jeho obsahu. Něco snědl hned, něco si dal do kapsy na příští
den. To dělal tak dlouho, až celou bedýnku vyprázdnil...
Jeho kamarádi to pozorovali nejprve s úsměvem, pak s mrazivým
chladem. Nedovedli pochopit, kde se vzalo tolik sobectví v jediném
srdci.
Sám se vylučoval z jejich společnosti.
Ani doma to nebylo lepší. Když ho uviděli chlapci z rodné vsi po
dlouhé době, chtěli zapomenout na jeho uzavřenost z dřívějších
let. Snad se změnil.
»Jak ses měl, Jendo?« ptali se účastně.
»Dobře,« odpověděl chladně a jeho roztěkaný pohled se zase upřel
přes rameno do dálky. Slovo působilo jako ledová sprcha. Všechny
dobré úmysly chlapců byly ty tam. Rázem ožily vzpomínky na všechno,
čím je kdy zraňoval a odpuzoval. Pokrčili rameny a šli po svých.
Vůbec se nezměnil, jen ještě více zchladl a uzavřel se do sebe.
Když se chýlila jeho dovolená ke konci, vypuklo na Slovensku národní
povstání. Jan se rozhodl, že půjde k partyzánům. Ne z lásky k
vlasti. Ne s úmyslem pomoci porobenému národu. To se v něm ozvala
jen touha po dobrodružství.
Otec mu nebránil. Nemohl mu bránit, protože Jan ho stejně neposlouchal
a v posledních letech provedl vždycky svou. Vzal synovo rozhodnutí
na vědomí, dal mu jídlo a značnou část svých úspor. Rozešli se
chladně, jako by to ani nebyli otec a syn. Jako by nebyli na světě
z celé rodiny už jenom sami dva.
Přijel do Rožnova pod Radhoštěm a zamířil k Bečvám. Za Prostřední
Bečvou byl dopaden německou hlídkou.
Ta ho předala gestapu.
»Zapírání nemá smyslu,« řekli mu u výslechu. »Chtěl jste překročit
hranice!«
»Ano.«
»Chtěl jste jít na Slovensko k partyzánům!«
»Ano.«
»A víte, že za to je trest smrti?«
Jan Klinovský sebou trhl. Věděl to -- jak by to nevěděl? -- Ale
přece řekl chvatně:
»Ne!«
»Ano, za to je trest smrti,« pokračoval gestapák. »Ale tento trest
může býti za určitých okolností prominut.«
»Za kterých?« zeptal se téměř obchodním hlasem Klinovský.
»Prokáže-li nám dopadená osoba nějaké služby.«
Roztěkaný pohled Jana Klinovského se náhle soustředil. Bylo to
po prvé, co pohlédl někomu přímo do očí.
A pevným, rozhodným hlasem řekl osudnou větu:
»Jsem ochoten takové služby vám prokázat.«
Věděl, jaké to budou služby? Věděl to až příliš dobře. Bylo mu
dvaadvacet let. Znal gestapo z jeho řádění v rodné vsi i v Hamburku.
Věděl, že používá nejsurovějších a nejúskočnějších způsobů, chce-li
se zmocnit lidí Německu nebezpečných.
A přece se rozhodl pro gestapo!
Či byl to jen úskok? Chtěl si snad jen zachránit život, aby se
později tím více mstil?
Ne, Jan Klinovský se rozhodl rychle a opravdově. Chtěl, ano, chtěl
pracovat spolu s gestapem.
»Přijímám vaši nabídku,« řekl gestapák. »Uvědomte si, že by jakýkoliv
pokus o zradu měl pro vás nejhorší následky.«
»Buďte bez obav,« řekl přesvědčivě zaprodanec.
»To já jen tak připomínám. V opačném případě dovedeme hodnotnou
práci slušně odměnit.«
»Udělám všechno, abyste byli se mnou spokojeni,« řekl rozhodně.
Tak se stal zrádcem českého národa.
Jeho práce byla opravdu »hodnotná«. Gestapo ho vysílalo tam, kam
si samo netroufalo, protože se bálo předčasného prozrazení.
Klinovský se loudil do českých rodin. Vydával se za partyzána.
Důvěřiví vlastenci ho podporovali a ochotně mu prozrazovali, kdo
poslouchá Londýn a Moskvu, kdo přechovává uprchlíky, kdo pomáhá
partyzánům, kdo ukrývá zbraně pro chvíli, až u nás vypukne národní
revoluce...
Gestapo pak chodilo najisto. Bylo spokojeno s činností svého nového
pomahače a nešetřilo uznáním a penězi.
Za půl roku se mohl Klinovský vykázat opravdu rekordními výsledky:
jeho zásluhou se dostalo do vězení několik desítek českých vlastenců,
z nichž mnozí byli popraveni nebo zahynuli v koncentračních
táborech -- -- --
Na jeho schopnosti si vzpomnělo gestapo i tehdy, když chtělo zastrašit
odbojnou vesnici v klínu valašských hor.
»Znáte hošťálkovské paseky?« zeptali se ho.
»Poněkud.«
»Nuže -- zajdete tam a budete se vydávat za partyzána. Až zjistíte
nějaký dům, kde vám poskytnou pomoc, oznámíte nám to.«
»K službám,« odpověděl s přemrštěnou ochotou. To bude zas výnosný
obchod!
Zrádce si zašel až na zadní paseky, daleko nad vesnicí. Vyhledal
Hrabalovu chalupu, která stála v lese o samotě, daleko od ostatních
domků. Vdova Hrabalová tam žila se svými dvěma dětmi, devatenáctiletým
Josefem a šestnáctiletou Hedvikou. Nedalo mu mnoho námahy získat
si důvěru ochotných lidí.
Pohostili ho ze svých skrovných zásob a svolili, aby se u nich
zdržel několik dní.
Klinovský zářil. Očekával sice, že pochodí dobře, ale přece jen
se nenadál, že se mu zdaří hned první pokus.
Večer, když už leželi, vyzvídal, jak to tu celkově vypadá. Zejména
chtěl zjistit, kde se zdržují velitelé partyzánských skupin.
Ale na tyto otázky mu nikdo neodpověděl. Neměli k němu sice nedůvěru,
ale byli opatrní. Až poznají nového partyzána dokonale, pak ho
zasvětí do tajů hošťálkovských lesů.
Před půlnocí se ozvalo jemné zaťukání na okno.
Josef šel otevřít. Za chvíli se vrátil -- s novým partyzánem.
A zase si nelenily matka i s dcerou. Vstaly, zatopily, navařily
promrzlému hostu čaje a ustlaly mu na lavici.
Příchozí řekl, že hned ráno půjde dále. Položil si na stůl pistoli
a brzy usnul.
Zanedlouho spala již zase celá chaloupka. Žádný z jejích obyvatel
nepocítil zvláštního vzrušení. Takové návštěvy byly u Hrabalů
všedním zjevem.
Jen jeden člověk nespal. Klinovský. Horečně přemýšlel. Svůj úkol
splnil -- našel dům, v němž jsou přechováváni partyzáni. To stačí
gestapu k provedení jeho plánu. Ale oč by to bylo dokonalejší,
kdyby zde mohli jeho chlebodárci partyzána přímo dopadnout! Zase
by byla nová pochvala, snad i dovolená, ale hlavně peníze, moc
peněz...
Pozorně naslouchal.
Všichni spali.
Klinovský se zvedl. Ležel na posteli u dveří. Ponožky měl na nohou,
boty vedle postele. Jinak byl oblečen -- partyzán si nesměl dovolit
přílišné pohodlí.
Bez hluku se obul. I čepici nahmatal.
Nejhorší to bude teď! Jak otočit klíčem, aby to příliš necvaklo?
Brzy se však uklidnil. Přidrží na zámku kapesník a tak se mu podaří
ztlumit rachot. A probudí-li se někdo? Nevadí! řekne, že jde jenom
na dvůr. V tom případě se ovšem zase hned vrátí, aby nevzbudil
podezření.
Otočil klíčem.
Ozvalo se jasné cvaknutí -- kapesník moc nepomohl.
Naslouchal.
Nic se nehnulo.
Otevřel dveře. Ani vrznutí.
Rychle proklouzl do předsíně a chvíli zase naslouchal.
Ticho...
Dále to šlo již snadno. Vyplížil se na dvůr, přehoupl se přes plot.
Psa umlčel kouskem salámu.
Pak se rozběhl k vesnici...
Když se rozednívalo, byla Hrabalova chalupa obklíčena skupinou
německých vojáků. Stáli na pokraji lesa, ukryti za stromy.
Tři kráčeli k domku.
Prudce zabušili na dveře.
Uvnitř se něco pohnulo.
Náhle se rozletěly dveře a v nich se objevil partyzán s pistolí
v ruce. Zahlédl oknem přicházející Němce. Nechtěl ohrozit palbou
své hostitele, proto se rozhodl pro boj venku. Nepřátelé byli sice
tři, ale což to bylo po prvé, že stál proti přesile?
Vojáci se na okamžik zarazili. Připravovali se na obvyklé zvolání
»Ruce vzhůru!« -- ale neměli na to času. Tři rány z partyzánovy
pistole vyšlehly jako tři blesky.
Dva vojáci zůstali ležet na dvoře bez hnutí. Jen jeden měl ještě
tolik sily, že vystřelil za prchajícím. Rána šla vedle.
Partyzán přeskočil plot a rozběhl se k lesu. Sotva se však dostal
na volné prostranství mezi chalupou a lesem, zachvěl se ranní
vzduch ohlušující salvou.
Klesl k zemi jako podťatý.
Někteří vojáci běželi k němu, jiní k chalupě.
»Hedviko, mami!« zvolal Josef. »Vy o ničem nevíte, rozumíte? Ať
s vámi dělají cokoliv, zapírejte! Vezmu to na sebe -- a já už se
z toho nějak dostanu.«
Jsou různé činy v životě, Jožko! Je možno přepadnout kolonu,
rozstřílet auto, postavit se sám proti stonásobné přesile... Každý
takový čin je hrdinstvím. Každý takový čin je slavný a památný.
O každém takovém činu se bude dlouho a dlouho vypravovat pod
střechami valašských pasekářů.
Ale je něco krásnějšího nežli čin, k němuž ses právě rozhodl ty?
Všechna obvinění vezmeš na sebe. Ano, vším budeš vinen jenom ty,
matka a sestra o ničem nevědí. Matka a sestra musí být zachráněny
tvou obětí.
Spoutané je vyvedli ven.
Stavení polili benzinem a zapálili. Čekali u hořícího domu tak
dlouho, až trámy prohořely.
Pak se dal průvod na cestu k vesnici.
Klinovský s dvěma gestapáky šel daleko vzadu. Nechtěl, aby ho jeho
oběti spatřily...
Třesknutí vražedné salvy rozezvučelo lesy táhlou ozvěnou. Proniklo
až do bunkru nad Spěchalovým.
Slávek vyskočil.
»Co to bylo?« zeptal se hlídky.
»Nějaká salva.«
»Kde?«
»Řekl bych, že někde v lesích nad Dolním koncem.«
Slávek zavrtěl hlavou. Na dnešní den nebyla hlášena žádná bojová
akce. Že by to byl nějaký náhlý přepad?
»Půjdu se tam podívat,« řekl po krátkém rozmýšlení.
Chtěli jít s ním.
»Ne, hoši,« odporoval. »Už je den, byli bychom nápadní. Nepodniknu
nic, jenom zjistím, co se stalo.«
Samopal nechal v bunkru. Vzal si jen pistoli a dva granáty.
Šel po silnici až k pěšince, jež odbočovala k Dolině. Právě když
chtěl zahnout, spatřil v lesích nad Dolním koncem chuchvalce dýmu.
Někde hoří, znepokojil se. Co se asi stalo?