»A co dál?« ptal se zpocený tlumočník.
»Ten černý vysázel na stůl peníze, dal mi potvrzení i s razítkem --«
»Bylo kulaté?«
»Ano.«
»Je to on!« tlumočník bouchl pěstí do stolu. »Je to Murzin!A co
zatím venku?«
»Tam jsem nebyla, tož nevím.«
»Slyšela jste je?«
»To ano! Pobíhali sem a tam. Otevřeli si krmník, vyvedli mašíka,
ťukli ho --«
»Moc jich bylo?«
»Moc! Velice moc -- však už jsem vám jednou řekla, že jich bylo
velice moc!«
»Kdy odešli?«
»Jak to venku ztichlo, ten černý cosi řekl --«
»Rusky?«
»Myslím, že rusky. Česky to nebylo. -- No, a potom odešli.«
»Tak vás vylekali?« přenášel svůj strach na ni tlumočník.
»Vylekali,« zase už se chvěla na celém těle, »hrozně mě vylekali ...i
Milku. Když si já vzpomenu na ty jejich automaty, granáty,
revolvery -- to vy jste proti nim jako docela slušní lidé, každý
máte jen jednu zbraň, pušku nebo pistoli ... ale ti tam... Řekněte
sami,« obrátila se k pobledlým posluchačům, »hodí se to na slušného
vojáka, aby chodil tak ověšený zbraněmi jako nějaký bandita?«
»Správně jste to řekla, panímámo!« zvolal živě tlumočník. »Bandité
jsou to! Bandité!«
»Já to také říkám -- bandité!« pronášela s opovržením tetička.
Ale to už v duchu viděla majora Murzina, jak se otřásá smíchem a
volá: »Výborně, maminko! Výborně jste jim to řekla! Znamenitě!
Výborně!«
»Nu, teď už můžete jít,« řekl znaveně červenolící tlumočník. »A
nemějte strach, panímámo -- my vás těch banditů brzy zbavíme!«
»Také si to říkám -- však dal by Pán Bůh, aby tu byl zase klid!
Jakživ tu nebylo banditů, ale teď, v této válce je to hrozné!«
Zahrála jste jim, tetičko Čechová! Neměla jste ani pancéřovou pěst,
ani karabinu, ani revolver, ani granát. Použila jste proti nim
zbraně, která byla jejich vynálezem: propagandy. A mířila jste
jako starý voják. Trefila jste přímo do středu terče!
Neboť -- hle! Už nechodí do lesů jednotlivě. Jen ve skupinách,
větších či menších, ale vždycky nejméně tři! Běhají po horách jako
diví. Hledají majora Murzina, jehož přízrak je děsí už tolik měsíců!
Hledají jeho partyzány, kteří jsou samý automat, »samý ruční granát,
samý revolver, samá pistole«.
Hledají...
A děsí je každý zvuk zrádného lesa. V křoví něco šustne -- bum!
Střílí se bez vyzvání -- je tam beztoho partyzán. Jdou lesem,
předjarní sluníčko nabývá síly, v koruně stromu se ulomí kousek
ztvrdlého sněhu -- bum! I tam může být partyzán! Jsou vylekaní,
přestrašení, vyděšení. Vrhnout se na vesnici s bezbranným obyvatelstvem,
vyvést je k připravenému společnému hrobu, pustit do něho salvu ze
samopalů a těžkých kulometů a přitom si klidně kouřit cigaretu,
jako by stříleli na střelnici do papírových terčů -- to dovedou.
A čím více nevinných lidi takto zavraždí, tím jsou pyšnější a
spokojenější. Ale zde, v lese, kde číhá opravdové nebezpečí, kde
mají příležitost ukázat, co opravdu dovedou?
Hledají...
A běsní bezmocným vztekem, když poznávají, že bojují proti stínům.
Ano, lesy jsou plné stínů. Mihne se okolo tebe stín -- a už mlčíš
na věky. Mihne se stín před tebou, vystřelíš, běžíš do křoviny -- nic.
Stíny. Samé stíny. Tajemné, záludné, usmrcující.
Ach, moci si tak na někom vybít utajený vztek!
Ale jak? Na kom?
Vždyť i ve vesnici jsou to vlastně jen stíny. Zdá se ti, že výrostek
za tebou dělá posměšné posuňky. Rychle se ohlédneš -- kluk jde
klidně a nevšímavě.
Mluvíš s venkovanem -- dívá se ti do očí. Cosi v jeho zraku hoří.
Jako by tam poskakoval plamének. Jsi jist, že ten plamének tě
spaluje. Chceš zakročit -- ale ohýnek pohasl, občan ti slušně
odpovídá na všechny otázky...
Půda ti hoří pod nohama.
Není tu obrovských bitev, jaké jsi vídal na východě. Jsou tu jen
ojedinělé blesky, které rázem, znenadání vyšlehnou.
A spálí.
Ah, moci se vybouřit! Ukázat i této pohorské vesničce, jak silná
je tvá pěst a drtivý tvůj úder!
Pak by zmizely i strašidelné stíny!
Pak by dohořely plaménky ve zrádných očích!
Pak by pohasly i blesky nad Beskydami!
Chápeš se každé příležitosti, ale marně. A když ti všechno uniká,
pomůže ti zbraň nejohavnější.
Pomůže ti zrada.