Gestapáci a esesmani mlčeli. Zamračeně a zlostně pohlíželi na
venkovskou ženu, která jim sdělovala tak nepříjemné novinky.
»A jiné zbraně neměli?«
»Jakpak by neměli!« spráskla ruce. »Každý byl samý granát, samý
revolver, samá pistole -- byli ozbrojeni až po zuby! Šla z nich
hrůza, povídám vám, úplná hrůza!«
Mladí gestapáci znatelně pobledli.
»Tak počkejte...,« vzpomínal tlumočník a utřel si kapesníkem
zpocené čelo. »Kde jsme to přestali? Ano, už vím ... namířili na
vás -- a co dál?«
»Namířili -- a prý: Ani krok! Jinak budeme střílet! -- Tož jsme
ležely jako pěny, já s dcerou...«
»Poznala byste je?«
»Koho?«
»Nu -- ty partyzány?«
»Moc světlo tam nebylo -- svítili naší petrolejkou. Třásla jsem
se strachy a vím jen tolik, že to byli mladí lidé, mohli mít tak
dvacet a něco přes dvacet --«
»Známý mezi nimi nebyl nikdo? Myslím odtud, z Hošťálkové.«
»Kdepak, to byli úplně cizí lidé! Ten jeden mluvil na mne česky,
ale oni mezi sebou hovořili jinak, myslím, že to byli Rusové ... ale
počkejte, jednoho bych přece poznala!«
»Jak jste si na to tak vzpomněla?«
»On tam totiž přišel až za chvíli. Když uviděl ty chlapy, co na
mne mířili, pleskl je po automatech, aby jako přestali na nás mířit,
sedl si ke stolu a začal se smát... Lidičky, ten se vám smál...!«
»Jak vypadal?«
»Vlasy měl černé jak uhel, celou tvář měl zarostlou plnovousem --«
»Také černým?«
»Také, také, jak povídám ... celý byl černý, hrozný.«
Tlumočník se zase obrátil k ostatním:
»Murzin!«
Opět zakývali hlavami. Murzin, postrach těchto hor! Bili se s ním na
Slovensku, na hranicích, nyní ho mají zase v patách. Padali jako
mouchy. Každé střetnutí s Murzinem znamenalo smrt. Germán? -- Germán!
Rrrrrr! Jeho automat byl pověstný. Nikdy nekosil trávu či křoví.
Vždycky jen Němce.
Na Javornících přepadli jeho skupinu. Od té doby ho nebylo vidět.
Už se radovali, že padl.