»Máte slivovici?« ptal se hostinského.
»Ano.«
Němec vyšel před hospodu a pokynul svým druhům, kteří seděli v
autě.
»Má?« ptali se.
»Ano.«
Se smíchem se hrnuli do nálevny. Chvíli popíjeli. Mezi jiným se
vyptávali pana Kubiše, jaká je cesta do Zlína.
»Teď pojedete trochu do kopce,« vysvětloval, »pak zase dolů a po
rovině až do Kašavy. Nad Kašavou je příkrý kopec, ale není dlouhý.
A potom už stále s kopce až do Zlína...«
Tonik se nenápadně vytratil.
Nejprve kráčel k dědině, pak zahnul doprava, přehoupl se přes
kopec a už pelášil k »Lúčce«, kde byl domek starého Spěchala.
»Co nám neseš, Toníku?« vítala ho Milada.
»Je tu Slávek?«
»Není. A co ho chceš?«
»U nás jsou Němci.«
»Prohlídka?«
»Ne, jenom se zastavili. Jedou do Zlína. Jsou tam samí důstojníci.«
»No a --?«
»Ty se ještě ptáš? Slávek -- ten by se neptal!« řekl Toník pohrdlivě.
»Ty mudrlante!« zasmála se Milada. »Ale když myslíš, já mu to
ihned vyřídím.«
Počkala, až Toník zmizel za okrajem lesa. Pak běžela k bunkru.
Slávek jí vyšel vstříc.
Rychle mu řekla, oč jde.
Nerozmýšlel se ani vteřinu. Udělil rozkazy a za několik minut byla
skupina na cestě. Bylo jich jenom deset, ostatní byli rozesláni
už ráno za rozličnými úkoly.
Přijdou včas? Naslouchali, neozve-li se rachot motoru. Nic.
Od hostince »U partyzánů« vedla cesta do kopce. Asi dva kilometry
před Šanhají končila křižovatkou. Jedno rameno silnice vedlo na
Šanhaj, druhé do Držkové, Kašavy a Zlína.
U tohoto ramena rozestavil Slávek svou skupinu. Auto zde musí
zpomalit jízdu. Toho využijí a začnou pálit.
Mrzlo, jen to praštělo. Už tak leželi na kraji lesa přes půl hodiny.
Nespletl si to Toník? Či neujelo jim auto, než došli na své stanoviště?
Ne!
Dole zaburácel motor. Velké osobní auto se šinulo do kopce jako
hlemýžď. Aspoň se jim tak zdálo, když vteřiny byly nabity napjatým
očekáváním a srdce bušila až kdesi v hrdle.
Už bylo na křižovatce!
Už zatáčí doleva!
Slávek je přikrčen ke kmeni stromu. Chvěje se? Je vzrušen jako
jeho kamarádi, jejichž srdce buší tak hlasitě, že je slyší i on?
Ne, stojí nehnutě, ani sval se mu ve tváři nepohne. Je otupělý?
Lhostejný k tomu, co se má právě stát?
Není ani otupělý, ani lhostejný. V této vážné chvíli vzpomíná. Jen
letmo, jen na několik vteřin. Už není mrazivý leden. Je září, slunce
vesele svítí nad Dolinou. Sedí doma u oběda. A naráz -- gestapo!
Zatýkají tatínka. Bledá maminka podráží gestapákovi nohu a křičí:
»Uteč, Slávku!« Ach, slyší ta slova tak zřetelně jako by je volala
teď, v této chvíli! A věčně je bude slyšet, po celý svůj život!
A jiný obraz mu letí myšlenkami. Obraz neviděný, jen tušený, obraz,
který vyrostl z mučivých představ. Kalné listopadové dopoledne.
Mlhy se válejí nad Brnem, vnikají i na dvůr Kounicových kolejí.
Vychází popravčí, několik lidí v uniformě, a pak...
Tatínek jde k šibenici statečně, nebojácně. Se vzdorem pohlíží
na kus dřeva, který má ukončit jeho život. Kat se na něho dívá
netečně, nevidí v něm člověka. Kolik takových tvorů již prošlo
jeho rukama!
Otec se rozhlíží, jako by chtěl ještě zahlédnout trochu slunka.
Trochu jasných paprsků po dvou a půlměsíční temnotě. Trochu vlídnosti
po nesčetných ranách.
Ale podzimní ráno je šedé a slunce zataženo hustým závojem mlhy.
Ani jediný paprsek. Ani jediné slovíčko útěchy. Jen ledově studený
pohled popravčího a surově bezcitný chechtot lidí v uniformách.
Tatínek sklání hlavu. Aspoň ten odchod mohl být jasný.
Ale už je to zase on -- statečný bojovník z valašských hor.
Hrdě zvedá hlavu a volá jasným hlasem:
»Ať žije Československá republika!«
Kat zatahuje smyčku...
A vidí osvětimský tábor. Tábor smrti. Ta stará šedivá žena, vyzáblá,
kost a kůže, s tváří plnou vrásek -- to že je jeho maminka? Vždyť
při zatýkání byla statná, zdravá, vlasy černé jako havraní peří,
plná života...
Ženou ji s ostatními trpitelkami do jakési ponuré místnosti,
přiskakují dva tyrani, každý má v rukou hadici a pouštějí na zkřehlé
ženy záplavu vody. Prudký proud div oko nevyrazí, div čelist
nevykloubí. Nic nepomáhá nelidský křik a zoufalý pláč, proudy
vody se valí nepřetržitě, ženy klesají, topí se v ledové lázni...
Ale už je tu esesman s obuškem v ruce, křičí a bije, křičí a bije,
ženy vstávají, nové proudy vod...
Pak jdou na světnici, uléhají v mokrých šatech, jektají zuby,
odmítají i tu trochu nepředstavitelně odporného jídla, nespí, ráno
jdou na nástupiště, oči vytřeštěné hrůzou, tělo spalované plamenem
vysoké horečky, klesají, hynou...
Hynou po desítkách, po stovkách, po tisících.
Umírá i Slávkova maminka. Posledním zábleskem jasného vědomí spěchá
do Doliny. Ráda by naposled pohladila Slávka, Jeníka, Olinku...
A kdo to udělal?
Kdo to zavinil?
Kdo ještě dnes páše tyto zločiny na milionech a milionech lidí?
»Palte!« zavelel.
Ohlušující salva zahřměla lesem.
Auto zastavilo.
Několik důstojníků vyskočilo na silnici. Běželi k příkopu a odjišťovali
pistole. Dva zůstali ležet v autě.
»Palte!« zavelel Slávek po druhé.