Tak šla jedna »akce« za druhou.
Jednou přišel za ním Štěpánov a řekl:
»Slávku, lidí nám neustále přibývá. Do brigády se hrnou dobrovolníci
z celého kraje, ale nemáme pro ně dosti zbraní. Musíme něco podniknout.«
Přepadli proto několikrát Maďary v sousedních obcích a po každé
přinesli plné náruče zbraní. Nic nepomáhalo, že Maďaři byli v
pohotovosti a stavěli hlídky. Jakmile zaslechli slovo, »partyzán«,
hned opouštěli svá místa a partyzáni se pohybovali úplně nerušeně.
Bylo zřejmé, že maďarská armáda byla vojny syta. Pokud se dovedli
domluvit s našimi lidmi, tvrdili, že oni válku stejně nechtěli,
že byli do ní vehnáni Německem a kdesi cosi. Naši jim však přesto
nedůvěřovali.
Do té doby prováděl Slávek všechny výpravy v noci.
Až jednou...
Toník Kubišů seděl v kuchyni a četl si knížku. Byl tak zabrán do
jejího dobrodružného obsahu, že ani nezpozoroval, jak před jejich
hospodou -- které se už veřejně říkalo »U partyzánů« -- zastavilo
auto. Teprve když z nálevny zaslechl hovor, přestal číst a naslouchal.