Kapitán-komisař Štěpánov byl pravou rukou majora Murzina, vrchního
velitele partyzánských oddílů na Valašsku.
Slávek se s ním stýkal téměř denně. Jednou se sešli na Šanhaji, po
druhé u Čermáků, jindy u Spěchalů, pak zase v bunkru hošťálkovské
skupiny. Čerpal od zkušeného bojovníka cenné rady a pokyny, jak se
má postupovat v partyzánském boji. A Štěpánov měl těch zkušeností
mnoho, neboť partyzánskou válku prováděl od Ukrajiny až po Moravu.
Učil Slávka, jak se má zacházet se samopalem, s ručním granátem,
s minou, jak se má partyzán krýt, jak má slídit po nepříteli.
Oblíbil si tohoto moravského chlapce, o jehož smutném osudu se
dověděl hned na pohraničí. Organisace »Pro vlast« podala velitelskému
štábu partyzánů přesné zprávy o poměrech na celém Valašsku. Seznámila
jej s nezlomným odhodláním všeho lidu bojovati proti Němcům. Popsala
vesnice a osamělé paseky, kam mohli přijít partyzáni s jistotou,
že budou přijati s otevřenou náručí. Dodala jim seznam lidí, před
nimiž se musí mít na pozoru, ale i těch, kteří už před příchodem
Rusů stáli v otevřeném boji proti cizím vetřelcům.
Mezi těmito zaujímal význačné místo Slávek. Kapitán Štěpánov se
zájmem vyslechl vypravování spojky o hrdinném chlapci, který se
už ve škole netajil odporem proti Němcům, který už jako mladý učeň
bojoval proti udavačům a spolu se svými rodiči zachraňoval české
lidi před uvězněním, který podporoval uprchlíky a četným bojovníkům
dopomohl k útěku na Slovensko, který organisoval místní skupinu
odboje ve své rodné obci. Už při těchto zprávách pocítil komisař
partyzánské brigády Jana Žižky náklonnost k Slávkovi. A což teprve,
když ho poznal osobně! Líbila se mu jeho prostota, klid a rozvážnost.
Líbilo se mu, že Slávek dovedl mluvit o věcech nejnebezpečnějších
s takovou samozřejmostí jako o věcech nejvšednějších.
Tak nebylo divu, že mezi oběma muži vzniklo opravdové, upřímné
přátelství. Jistě k tomu přispěla i ta okolnost, že kapitán Štěpánov
byl jenom o něco málo starší než Slávek.
Domlouvali se řečí, která byla směsí ruštiny i češtiny. Slávek se
ledačemu naučil od starého Spěchala, který teď i doma hovoříval více
rusky než česky. Štěpánov znal dosti českých slov už ze Slovenska,
kde se stýkal se slovenskými i českými partyzány od srpna 1944.
Když se mu Slávek přišel pochlubit s bohatým úlovkem zbraní z
Kašavy, Štěpánov byl velmi potěšen.
»Jsi opravdu chlapík, Slávku,« řekl. »Nevím, mám-li mít větší
radost z těch zbraní či z tvé odvahy.«
Hned mu podrobně vysvětlil, jak se zachází s pancéřovou pěstí.
»Ty si ovšem necháte v záloze,« poučoval ho. »Použili byste jich
jenom při nějaké větší akci, hlavně kdyby šlo o tanky.«
Major Murzin měl vrchní velení nad mnoha takovými skupinami, jako
byla Slávkova. Za sídlo svého štábu zvolil lesy nad Hošťálkovou.
Odtud se rozjížděly spojky na všechny strany. Odevzdávaly majorovy
rozkazy jednotlivým velitelům. Ti mu zase hlásili, jak ta nebo ona
akce dopadla, kde jsou Němci, v jakém počtu, jaké pohyby provádějí.
Tak měl major stále jasný a přehledný obraz o všem, co se děje v
širém kraji.
Brzy po výpravě do Kašavy obdržel Slávek nový úkol: přerušit telefonní
spojení mezi Vsetínem a Bystřicí pod Hostýnem.
Vzal si k tomu celou skupinu. Ti, kdo dosud neměli zbraně, odskočili
do dědiny pro pilky a zahradnické nebo klempířské nůžky.
Noc byla neobyčejně jasná, což bylo značnou překážkou. Má-li se
akce podařit, musí být provedena co nejrychleji. Telegrafní sloupy
se táhly podél hlavní silnice, po níž každou chvíli jezdila německá
auta.
Třicet mlčících partyzánů kráčelo lesními pěšinkami. Šli k horám
za Šanhají, kde bylo nejvíce naděje na nerušenou práci.
Když přišli na místo, Slávek udělil stručné rozkazy. Utvořil osm
skupinek po třech mužích. Každá trojice si vezme na starost jeden
telegrafní sloup. Podřežou jej, svalí přes cestu, dráty přestříhají,
stočí a odnesou. Zbývající partyzáni budou hlídat. Skryjí se na
pokraji lesa. Objeví-li se osamělá německá hlídka, zastřelí ji.
Ojedinělé auto také napadnou, ale pracovat se bude dál. Jen kdyby
se tudy hnala celá nepřátelská kolona tanků nebo aut anebo velký
oddíl pěchoty, musí být práce přerušena. V tom případě se vypálí
na nepřítele co nejprudší salva, ale okamžitě se ustoupí do lesa
bez dalšího boje.
Slávek hlídal silnici ve směru od Bystřice.
Ticho lednové noci bylo přehlušováno jen skřípavým zvukem pil.
Minuty se vlekly s protivnou nekonečností. Chlapci jistě pracovali
co nejrychleji, ale jejich veliteli se zdálo, že to trvá příliš
dlouho. Už kdyby to bylo! Každou chvíli se tu mohou objevit Němci...
Konečně!
Prásk! -- zarachotil nočním tichem první podřezaný sloup.
Slávek očekával, že se vzápětí ozve temná rána, to jak sloup dopadne
na silnici. Ale kromě silného zadrnčení drátů se neozvalo už nic.
Sloup zůstal viset nízko nad zemí, protože jej zadržely napjaté
dráty.
A zase -- prásk!
Druhý sloup!
Hned nato dva temné údery:
Bummm! Bummm!
Les zahučel táhlou ozvěnou.
Pak již to šlo ráz naráz:
Prásk! -- Bummm! -- Prásk! Bummm! Osmkrát se ozvalo táhlé zadunění.
Osm telegrafních sloupů leželo na silnici.
Teď ještě dráty!
Nebylo třeba někoho pobízet. Cvakání nůžek, řinčení drátů, rozbíjení
porcelánových kalíšků.
A již tu byla první trojice s hlášením:
»Hotovo!«
»Dobře! Skryjte se v lese!« vyzval je Slávek.
Za chvíli byli všichni pohromadě. Když opouštěli místo své akce,
vrhli ještě poslední pohled na ležící sloupy...
Teď jdou »domů«. Mráz je štípe do tváří. Místo vyhřátého pokoje
a teplé postele je přivítá vymrzlý bunkr a dřevěná pryčna. A to
ještě napřed musí vykopat v lese hlubokou díru, naházet tam kola
drátů, zaházet to zamrzlými hroudami a zamaskovat větvemi.
A přece je cosi hřeje. Je to vědomí, že zase zlomili jedno kolečko
v tom nestvůrném stroji, který chtěl rozdrtit Evropu a celý svět.
Jen kolečko, pravda. Dokonce velmi malé kolečko. Ale i to znamená
poruchu!
A ještě více je hřeje představa, co se nyní děje na obou konečných
stanicích, jež byly těmi dráty spojeny. Jako by slyšeli ten vřískavý
a zlostí přeskakující hlas německého důstojníka, který křičí do
sluchátka: »Haló! Halóóó! Halóóóó! Proklatě! Co se tam neozýváte?
Halóóóó! Dám vás zavřít -- slyšíte, zavřít! Zde je důležitá depeše
od samého státního tajemníka obergruppenführera SS Karl Herrmanna
Franka -- okamžitě to má být odevzdáno do Bystřice -- halóóóó!
Slyšíte?! Zavřít! Zavřít vás dám --!«
Přistupuje k němu telegrafista, který již dva roky ustupuje s
německou armádou. Ten ví, kolik uhodilo.
»Pane poručíku, křičíte zbytečně,« říká tiše a bez zájmu.
»Co? Co to povídáte?« žasne nad jeho troufalostí mladý důstojník,
který si ještě před rokem hrával s dětmi jako velitel oddílu
Hitlerovy mládeže.
»Nikdo vás tam neslyší,« pokračuje bezbarvě telegrafista.
»Protože spí!« sípe bojovný mladík.
»Ale co by spal! To zase partyzáni přeřízli linky.«
»Jak -- jakže? Partyzáni? Kde jsou partyzáni?«
Důstojník bledne a bezděky sevře pistoli. Slyšel toho o partyzánech
už tolik, že stačí pouhá zmínka o nich, aby byl strachem bez sebe.
Ostřílený telegrafista se na něho dívá. V jeho pohledu leží hluboké
pohrdání:
»Kde jsou? Pane poručíku -- to kdybychom věděli! Jsou všude a
nikde! Jsou vždycky tam, kde se jich nejméně nadáme!«
A jistě se jich nenadáli ani oné noci, kdy Slávek s pěti členy
své skupiny přepadl trať mezi Vsetínem a Jablůnkou! Štěpánov mu
dal miny a poučil ho, jak je možno vyšinout vlak.
Organisace »Pro vlast« zjistila, jaké jsou stráže na trati, kde
se zdržují, kdy se střídají, kdy je klidno a bezpečno v jednotlivých
úsecích.
Protože všude ležel čerstvě napadlý sníh, Štěpánov jim půjčil
sněhové obleky.
Jakmile překročili most za Ratiboří, zahnuli doprava. V neveliké
vzdálenosti před železniční tratí si lehli na zem. Čekali, až
spatří německou hlídku.
Trvalo to dosti dlouho, než se objevila. Šla pomalým krokem a
podupávala si. Zřejmě ji záblo v nohy.
Sotva přešla, partyzáni se zvedli. Tiše se připlížili k trati a
začali podkopávat kolejnice a klást miny.
»Pozor!« zašeptal pojednou Tonda. »Slyším supění vlaku!«
»Však už jsme hotovi,« řekl Pavel.
Slávek dal povel k odchodu.
Když doběhli do poloviny vzdálenosti k ratibořskému mostu, najel
vlak na podminovaný úsek. Ozvalo se několik prudkých výbuchů.
»Co myslíte? Převrátil se?« zeptal se Jenda v běhu.
Slávek se rychle ohlédl.
»Vyšinul se, ale stojí.«
»Škoda,« zalitoval Zdeněk. »Je plný aut a tanků, mohlo to být
veselé.«
»I tak je to dobré,« byl spokojen Slávek. »Nejméně dvě hodiny
se budou potit, než dají trať do pořádku. A víš, co znamená takové
dvouhodinové zpoždění v celkovém provozu? Je to --«
Nedořekl.
U mostu se zablýsklo. Nad hlavami jim zafičela kulka.
»K zemi!« zavelel Slávek.
Nová rána.
»Most je obsazen. Musíme jej obejít!«
Ozvalo se ještě několik ran.
Pak všechno ztichlo.
Zvedli se a co nejrychleji utíkali k řece. Voda sahala jen nad
kolena, ale dno bylo pokryto hladkými a kluzkými balvany.
Pojednou Zdeněk uklouzl a upadl do vody. Přitom přidušeně vykřikl.
Od mostu se zase začalo blýskat.
Pomohli Zdeňkovi na nohy a rychle se brodili k břehu.
»Slávku, podívej se!« zvolal Tonda.
Po břehu se hnali přímo k nim tři velicí psi.
Slávek se zastavil, sevřel samopal a stiskl spoušť.
Psi zůstali ležet na břehu.
»A teď rychle!«
Vyskočili z vody a zmizeli v lese.
Protože byli celí promáčení a promrzlí, nešli do bunkru, ale k
Čechům. Milka hned zatopila a tetička navařila čaje. Ani nevěděli,
kdy usnuli.
Ráno je vyhledal kapitán Štěpánov. Nesl Slávkovi balík letáků od
majora Murzina. Má je rozdat Maďarům, kteří jsou ubytováni v okolních
vesnicích. Major je v letáku vyzývá, aby se vzdali, protože válka
je pro Německo už stejně prohrána.