Když uviděli kořist, zapomněli na všechnu opatrnost a bujně zavýskli.
U vchodu se objevila hlídka.
»Mějte rozum!« napomínala je. »Vždyť vás musí být slyšet až v
Hošťálkové!«
»Ať nás slyší!« volali rozjaření partyzáni. »Naši by měli radost -- a
Němci? Ať přijdou!«
»Jen ať přijdou!«
»Teď už mohou přijít!«
»Jen co s tou pancéřovou pěstí?« dumal Tonda. »Karabině rozumím,
pistoli také, i s granátem si poradím -- ale pancéřová pěst?«
»S tím si nelam hlavu, Tondo!« uklidňoval ho Slávek. »Teď se vyspíme
a ráno nám komisař Štěpánov ukáže, jak se s ní zachází.
Teď se vyspíme? Údy jsou jako zpřelámány, chodidla pálí, záda a
ramena jsou odřena a plna otlaků, celé tělo je jako v ohni -- ale
jak by bylo možno spát?
Otázky těch, kdo byli doma, nemají konce. A odpovědi jsou jako
zápalné jiskry. Vzněcují obrazotvornost, hřejí uspokojením, burcují
touhu po činech.
V dohasínajícím ohníčku se lesknou ukořistěné zbraně: dvacet karabin,
čtyři pistole, dvě bedny ručních granátů, pět beden s náboji do
karabin, tři pancéřové pěsti.
»Můžeme být spokojeni, hoši,« řekl Slávek. »Ale teď vám radím
dobře -- spěte! Kdož ví, co na nás čeká zítra.«
Převrátil se na bok a za chvíli už bylo slyšet jeho pravidelné
oddychování.
»Je to kliďas,« zašeptal kdosi.
»A kdybyste ho viděli v Kašavě!« řekl Pavel. »Bzučelo to okolo
něho jako včely -- ale on si zůstal klidně vzadu a řezal to svým
automatem jako na nějakém cvičení.
»Major Murzin věděl, proč ho jmenoval naším velitelem,« řekl uznale
Tonda.
»Ostatně, my jsme to věděli také,« ozval se i Jiří. »Vždyť on byl
za našeho velitele už jaksi předurčen: svým utrpením i odvahou.«
Již se začínalo šeřit, když bunkr ztichl.
Les byl jako bez života.
Jen v houštině stála partyzánská hlídka a bystře pozorovala celé
okolí.