Příchodem ruských partyzánů se rozhořely plameny vzpoury a odboje
nad celým Valašskem.
Němci věděli, že válka je prohrána. Rusové vnikli hluboko do Německa.
Obsadili východní Slovensko a bojovali u Komárna. Lámali zoufalý
odpor v Budapešti.
Posledním útočištěm prchajících armád měly být české země. Proto
se narychlo budovala opevnění na Moravě i v Čechách. Všechny důležité
přechody, mosty, tunely, železnice a silnice byly ostražitě hlídány.
Slávkova skupina se scházela v bunkru, který si připravili již
na podzim v lese za Spěchalovou chalupou. Byla to malá rokle.
Strop si udělali tak, že tam dali několik osekaných kmenů, nahoru
naházeli silnou vrstvu hlíny a kamení a přikryli to listím a malými
hustými keři. Vchod zúžili, takže i když byl odmaskován, museli se
při jeho přecházení sklonit.
Skupina neměla sice bezdrátovou telegrafii, ale dovídala se o
všem skoro tak rychle, jako kdyby ji měla. Slávek totiž řekl vždycky
Milce, oč jde. Ta to vyřídila třem chlapcům, každý z nich dalším
třem a tak to šlo dále. Za čtvrt hodiny věděli všichni partyzáni,
co se má vykonat.
Po rozhovoru s majorem Murzinem svolal Slávek partyzány do bunkru.
Přišel tam i s Jendou. Čekali.
Za chvíli se začali trousit. První přišel Pavel Kovářů.
»Jste tu sami?« podivil se.
»Jak vidíš...«
Ale už se tu objevil Tonda Adámků. Byl prostřední postavy, ramenatý,
oči modré jako chrpy. Vynikal tělesnou silou. Měl-li se odklidit
skácený strom, nikdy při tom nechyběl Tonda. U jednoho konce těžkého
kmene stáli tři chlapci, u druhého Tonda. Sám. Plivl si do dlaní,
ze široka se rozkročil, uchopil kládu. Na čele mu naběhly žíly,
do tváře se hnala krev. Supěl jako lokomotiva. »Jen mě nechte!«
okřikl kamarády, když mu chtěli pomoci. »Starejte se sami o sebe!«
Chlapci mu říkali Herkules.
Potom přišel Jiří Válek, zubní technik. Bledý hoch uhlazeného
chování, vždycky pečlivě vyholený, učesaný, nažehlený. »Počkej,
Jiří,« škádlívali ho, »ty budeš mít v horách kříž, až se tam natrvalo
odstěhujeme!« -- »Proč?« -- »Chodíš jako panenka, ale tam?« -- »To
nevadí,« odpovídal jim rázně. »Břitvu si vezmu, štětku a mýdlo
také, hřeben mám, voda je v potůčcích...« Před dvěma lety mu
popravili bratra, který byl dopaden na útěku z koncentračního
tábora. Jiří uměl dosti dobře rusky.
Zakrátko tu byli i ostatní: Zdeněk Tichý, Petr Okoun, Tomáš Barčák,
Josef Malina, Karel Nevrla, Václav Blizňák, Štěpán Pala -- a jak
se všichni jmenovali.
Když byli pohromadě, Slávek jim vypravoval o své návštěvě u majora
Murzina. Objasnil jim úkol, který byl svěřen jejich skupině.
»Jde do tuhého, hoši,« řekl nakonec. »Nyní máme ukázat, co dovedeme.
Připomínám vám slib, který jsme si dali. Půjde o život každého z
nás. Němci nás budou honit. V horách na nás čeká zima, sníh, mráz,
bláto. Jistě budou i takové chvíle, kdy bude hlad. Nemá-li někdo
dosti síly a odvahy k takovému životu, ať to řekne otevřeně. Bude
to od něho čestné -- a já se pro to na něho zlobit nebudu. Může nám
prospívat jinak, i když zůstane v dědině.«
Rozhlédl se po své skupině. V mihotavých plamenech malého ohně, u
něhož se ohřívali, viděl jen jejich oči. Byly na něho upřeny pevně,
nikdo je nesklopil. Nikdo se nevyhnul jeho pátravému pohledu.
Konečně se ozval Pavel:
»Slávku, to snad nemyslíš vážně?«
Ostatní souhlasili.
»Tak je to v pořádku,« řekl spokojeně Slávek. »Teď se můžeme dát
do práce.«
»Však už se nemůžeme dočkat,« přerušil ho Tonda.
Slávek pokračoval:
»Naším prvním úkolem je -- opatřiti si zbraně. Vypátráme nějaký
menší vojenský oddíl, přepadneme jej a zmocníme se jeho zbraní.«
»Já si vezmu na tuto akci svou pistoli,« připomněl Zdeněk Tichý.
Partyzáni říkali každému svému podniku »akce«.
»Ovšem,« přikývl Slávek. »Vezmeme s sebou i mou pušku a pistoli
a také automat, který jsem dostal od Štěpánova. A ty, Jiří, si
vem svůj revolver. To už nám musí stačit.«
»I s holýma rukama bych se do nich pustil,« řekl Herkules-Tonda.
Porada trvala dlouho. Řešili všechny okolnosti, které by se jim
mohly při výpravě vyskytnout.
»Nyní se rozejdeme domů,« končil poradu Slávek. »Buďte každou
chvíli připraveni, že vás dám svolat.«
Již za dva dny ho vyhledal Pavel.
»V Kašavě jsou Maďaři,« hlásil. »Zdrží se tam několik dnů.«
Byla to jedna z těch jednotek, které Němci odstranili z fronty,
poněvadž jim nedůvěřovali.
»Kolik je jich?« otázal se Slávek.
»Několik set. Jsou ubytováni po domech.«
Večer byla v bunkru porada.
Slávek rozhodl, že výpravu na zbraně podnikne on s desíti partyzány.
Hlásili se všichni. Vybral si Pavla, Tondu, Jendu, Zdeňka, Jiřího
a ještě pět dalších.
Tondovi dal pistoli, Pavlovi pušku.
Před desátou hodinou přišli ke Kašavě. Jindy v tuto dobu vesnice
již spala. Dnes tu bylo rušno. Ze stájí se ozýval dusot koní. Po
dvorech přecházeli vojáci. Místy se ozývaly maďarské písně.
U kašavského hřbitova se zastavili. Slávek je rozdělil na dvě
skupiny. Pět jich zůstane zde, ti pomohou nést uloupené zbraně.
Ostatní půjdou se Slávkem.
Byla hluboká tma.
Před prvním domkem stála nějaká postava. Slávek zamířil přímo k
ní. I přes hustou tmu rozeznal, že je to sedlák, který si vyšel
před spaním zakouřit.
»Strýčku, jsou u vás Maďaři?« otázal se.
»Jsou,« řekl překvapený rolník.
»Kolik?«
»Tři.«
»Kde jsou?«
»V kuchyni. Umývají se. A proč to chcete vědět?«
»Jsme partyzáni.«
»Par -- partyzáni?«
»Ano, partyzáni!« řekl Slávek. »Tož se ani nehněte a mlčte!«
Sevřel samopal, s nímž se naučil v posledních dnech dobře zacházet.
Tonda a Pavel šli s ním, Jenda se Zdeňkem a Jiřím hlídkovali.
Před kuchyní se zastavili. Zatemňovací papír byl poodhrnut, takže
viděli všechno, co se uvnitř dálo. Jeden Maďar seděl na stoličce
a umýval si nohy. Druhý si leštil boty a třetí seděl za stolem a
psal dopis. Karabiny měli postaveny v koutě u dveří.
Slávek otevřel dveře a vkročil dovnitř. Tonda s Pavlem zůstali
na chodbě.
»Dobrý večer!« pozdravil klidným hlasem Slávek.
Maďaři vytřeštili oči. Zůstali hledět na příchozího jako na zjevení.
Tomu, který leštil boty, vypadl kartáč z ruky.
První se vzpamatoval voják, který psal dopis. Viděl před sebou
mladého, asi dvacetiletého hocha. A on, starý voják --
Jeho pohled se svezl do kouta. Tam stály tři karabiny. Byly nabity.
Maďar hbitě povstal, odstrčil stůl a chtěl přiskočit ke zbraním.
Ale Slávek byl rychlejší:
»Ruce vzhůru!« zasykl.
Snad Maďaři neporozuměli jeho slovům. Ale pochopili, co znamená
výhružný pohled mladého partyzána, co znamená jeho samopal připravený
k palbě a pistole s puškou, které se náhle objevily ve dveřích.
Tři páry rukou vyletěly nahoru.
»Pavle, posbírej to!« zavelel Slávek.
Pavel uchopil karabiny.
»Kde jsou náboje?« tázal se Slávek.
Maďaři se na sebe zmateně a ustrašeně podívali. Nerozuměli.
»Patrony!« opakoval svou výzvu.
Maďaři pokynuli k věšáku u dveří. Tam visely opasky se sumkami.
Tonda hbitě přiskočil a naházel je do chlebníku.
»Tu je moc partyzánů,« řekl ještě Slávek k Maďarům a naznačil
rukou, jako by v celém okolí byli samí partyzáni. Dal prst na
ústa a dodal: »Vy budete mlčet, nebo --!«
Při těchto slovech pohladil svůj samopal.
Maďaři živě přikývli, že chápou. Bylo vidět, jakou mají radost,
že z toho vyvázli se zdravou kůží.
Malá skupina vyšla ven. Odevzdali zbraně svým druhům a chystali
se vejít do druhého domku.
»Slávku,« řekl Pavel, tady strýček nám poradil, že v jednom domku
na konci této ulice je vůz s municí. Jsou prý tam i pancéřové pěsti.«
»Viděl jsem to sám,« dotvrzoval strýček, který se už zatím vzpamatoval
ze svého leknutí. »Ale musíte si dát pozor, je u něho hlídka.«
»Pojďte nám ten dům ukázat!« vyzval ho Slávek.
»To po mně, chlapci, nechtějte!« začal se třást vesničan. »Chodí
tu kontrola a kdyby mě s vámi dopadla --«
»Jaká kontrola?« otázal se Slávek.
»Německý důstojník s dvěma vojáky. Povídá se, že Němci už Maďarům
nevěří.«
»A který je to domek?«
»Půjdete touto uličkou až na konec. Vůz s municí je v předposledním
domku,« vysvětloval ochotně sedlák.
»Strýcu, jestli nás klamete, přijdeme si to s vámi vyřídit,« řekl
výhružně Slávek.
»Ale, Bože, chlapci, proč bych vás balamutil? Jste přece naši lidé,
ne? Tož jenom buďte opatrní!«
»Dobře. Teď můžete odejít. Ale běda vám, řeknete-li něco!«
»Chraň Bůh!« volal už za vraty šťastný strýček. »Já už do rána
radši ani nevylezu!«
Slávek odeslal Zdeňka se zbraněmi ke hřbitovu. Nechá zbraně u
skupinky a vezme s sebou dva další partyzány.
»Tu munici si necháme až na konec. Teď půjdeme dům od domu,« rozhodl
Slávek.