7. Pro vlast

Přišlo jaro roku 1944.

Rudá armáda hnala Němce na západ. Anglické a americké bombardéry

zasypávaly Německo pumami. V ujařmených zemích vzrůstala sabotáž.

Hitlerovská nenasytná saň konečně dodělávala.

Slávek se už víc než rok skrýval před gestapem, které po něm ještě

občas slídilo. Bydlil většinou doma, ale hrozilo-li nebezpečí, byl

chvíli u Čechů, chvíli u Spěchalů. A bylo-li nejhůře, odcházel do

svého lesního úkrytu, který si zatím pěkné upravil.

V zimě pracoval v lese, v létě na jejich malém hospodářství. Pomáhal

i u Čechů a u Spěchalů, aby jim aspoň trochu splatil vše, co pro

něho stále konali.

Večer se scházíval s chlapci. Přicházeli za ním na Dolinu, k Čechům

i Spěchalům. Přinášeli zprávy o postupu Rudé armády i spojenců,

tlumočili vzkazy pana presidenta z Londýna, hořeli touhou po

činném zasáhnutí do bojů.

Když v květnu oznámil maršál Stalin, že Rudá armáda dosáhla

československých hranic v délce 400 kilometrů, nebylo už možno

chlapce udržet. Sešli se večer u Čechů. Třicet chlapců, třicet

mladých valašských Ondrášů si posedalo na lavice, na židle, na

postele i na zem.

»Tak co, Slávku, kdy začneme?« zeptal se Pavel Kovář.

»Jen co se ještě trochu přiblíží fronta. Zatím se musíme připravovat

každý sám.«

»Tak to vy budete partyzáni?« zeptala se tetička Čechová.

»Ano, teti. Partyzáni.«

»No ... ne, že bych proti tomu něco měla ... ale onehdy jsme o

tom partyzánství mluvily v dědině... «

»A -- --?« oživl Slávek.

»Některé ženské říkaly, že to nemá velké ceny.«

»Co?« vybuchlo několik chlapců rozhořčeně.

»To celé partyzánství.«

»To má zas někdo nápady!« zlobil se Slávkův bratr Jenda.

»Já vím, vy si řeknete, co ty staré ženské mohou vědět o vojně ... ale

jedno bys mi mohl, Slávku, přece vysvětlit... «

»Velice rád, teti.«

»Tož podívej se: partyzán zastřelí, řekněme, dva Němce. Přijde

jejich vojsko a zastřelí deset našich lidí. Tož jaký to má smysl?

Ženské se mě na to ptaly, ale věř, nedovedla jsem jím odpovědět.«

Slávek zvážněl.

»Tož až s nimi budete, teti, řekněte jim toto: partyzánská válka

se vede v zázemí...«

»Když tomu já stejně nerozumím,« přerušila ho tetička.

»Podívejte se, teti,« Slávek vzal tužku a kreslil malý náčrtek.

»Teď se bojuje ještě daleko od nás, řekněme -- zde,« ukázal na

Podkarpatskou Rus. »Německá fronta se táhne od severu k jihu,

takhle.«

»Ano, to vidím,« sledovala se zájmem jeho výklad tetička.

»Celé území, které je na západ od této fronty, je německé zázemí.

V něm musí být pořádek a kázeň. Auta, vlaky, letectvo, zkrátka

všechny dopravní prostředky musí fungovat naprosto nerušeně. Dovoz

potravin, střeliva, zbraní a vojska na frontu musí probíhat úplně

hladce. Sebemenší porucha v dopravě by mohla mít pro bojující

armádu nejtěžší následky.«

»To věřím.«

»A nejen dovoz na frontu, i odsun z fronty se musí dít nerušen.

Odvážet raněné, přeskupovat armády --«

»Zkrátka -- doprava v zázemí musí být v pořádku,« učinila závěr

tetička.

»Ano, především doprava. Ale v zázemí musí být také celkový klid.

Nesmějí tam být žádné nepokoje, žádné vzpoury. Voják, který je v

zázemí, musí mít pocit naprosté bezpečnosti. Musí vědět, že nebezpečí

na něho číhá jen a jen na frontě.«

»A bombardování?« namítla.

»To je něco jiného, teti. Já mám na mysli nebezpečí, které může

stihnout vojáka na zemi.«

»A tak -- pokračuj tedy!«

»Tak, jak jsem vám to vylíčil, to má vypadat v každé zemi bojujícího

národa. A teď si představte, jak to vypadá v zázemí německé fronty:

na jednom místě vyletí do povětří důležitý most. Na jiném je vyšinut

vlak. Tu zase je přepadena kolona automobilů, náklad určený pro

frontu je zapálen a zničen. Jinde je přepaden německý výcvikový

tábor, mnoho vojáků je pobito. Velitelství bojující armády dostává

hlášeni o těchto věcech. Je znepokojeno. Co se to děje v zázemí?«

»A to tedy dělají partyzáni?«

»Ano. Velitelství musí myslit na dvě fronty: na tu, kde se právě

bojuje tváří v tvář nepříteli -- a na tu, která není nijak ohraničena.

Která není nikde, a přece je všude. Proti silnějším skupinám partyzánů

musí vysílat početné oddíly vojska. Důležité objekty -- nádraží,

mosty, elektrárny a podobně -- musí být hlídány vojskem. A toto

vojsko by jinak bylo na frontě, pomáhalo by zničit protivníka.

Prostě: partyzánský boj oslabuje frontu. Při tom nezáleží tak ani

na tom, kolik vojáků partyzáni zničí, nýbrž na tom, oč je ochuzena

a zeslabena fronta.«

»Tož tak to je,« pokyvovala hlavou tetička.

»Ano, tak je to,« pokračoval rozohněný Slávek. »Ale to ještě není

všechno.«

»Co ještě?«

»Tím, že je celé zázemí zneklidňováno, že je jako v pohybu, podkopává

se bojový duch nepřítele.«

»Jak -- bojový duch?«

»Ano. Ti vojáci už nebojují s takovou chutí a nadšením. Voják na

frontě musí mít jistotu, že má bezpečná aspoň záda. Nemá-li této

jistoty, ztrácí odvahu. A je právě úkolem partyzánů, aby mu tuto

jistotu vzali.«

»Ty mluvíš jako kniha, synku,« řekla uznale tetička.

»I nám se zase ledacos objasnilo,« připojil se Tonda Adámek.

Slávek se obrátil ke všem posluchačům a pokračoval:

»Partyzánský boj je těžký. Vyžaduje obětí i od civilního obyvatelstva,

protože Němci musí nahánět hrůzu celému zázemí. Ale tyto oběti

jsou nutné. Vždyť až to přijde k nám, to nebude bojovat jen hrstka

partyzánů. Celý národ se postaví na jejich stranu. Bude je podporovat,

umožňovat jim zásobování potravinami, dávat jim šatstvo a obuv,

ukrývat je -- nu, tak jak to děláme u nás již delší dobu. Rozdíl

bude v tom, že pak to bude v daleko větším měřítku.«

»Tož tak je to,« říkala si znovu tetička Čechová. »Musím já to

těm ženským povědět, až se zase sejdeme.«

»Jenom jim to povězte, teti,« souhlasil Slávek. »Budeme potřebovat

jejich pomoci.«

»A co děvčata? Také je vezmete mezi sebe?« zeptala se Milka.

»Samozřejmě. Však my už děvčata máme.«

»Která?« vyhrkla Milka překvapeně a trochu závistivě.

»Přece tebe, Miladu Spěchalovou a naši Olinku. Copak jste se málo

nanosily zpráv?«

»Hm ... to nic není,« usmála se Milka a vzrušeně pokračovala:

»Víte, já bych chtěla taky něco dělat. Když si vzpomenu na tetičku

Čermákovou, Nevrlovou, na ubohé studenty, na Lidice, zatínám pěsti

a říkám si: i my ženy musíme povstat! I my ženy musíme ničit tu

germánskou bezcitnou sběř!«

»Výborně, Milko! Ať žije partyzánka Milka!« volali chlapci.

»Jenom ne tak nahlas,« krotila je tetička. »Nevím, kam bych vás

všechny schovala, kdyby se nějaký gestapák objevil pod okny.«

»Vidíte, měli jsme postavit hlídku,« zarazil se Slávek.

»Hlídka je,« řekla stručně tetička.

»Jak to?« nechápali chlapci.

»Sotva jste se začali scházet, přiběhla Olinka a povídá: »Teti,

já budu běhat okolo vašeho, a kdyby se někde něco šustlo, zaťukám

třikrát na okno.«

Slávek s Jendou na sebe pohlédli a usmáli se. Byl to úsměv plný

pýchy, ale i smutku. Budou moci někdy oplatit opuštěné, statečné

sestřičce její lásku?

»Půjdu se za ní podívat,« řekla Milka a vyšla z jizby.

Chlapci pokračovali v poradě. Budou se scházet daleko v lese po

malých skupinkách a připravovat se na boj, který je čeká. Každý

se musí naučit plížit, krýt se, rychle vykopat úkryt malou lopatkou,

určovat světové strany. Čekalo je mnoho úkolů, neboť to byli

většinou mladí hoši, kteří ještě nebyli na vojně. Neuměli mířit,

ani střílet. Někteří nedrželi ještě pušku v ruce. Ale nebáli se

ničeho a chtěli se všemu naučiti. Místo granátů budou zatím vrhat

kamenem a střílet budou z opravdové pušky v roklině za Zadními

kotáry.

»Ono se řekne -- střílet. Ale z čeho? Vždyť nic nemáte,« připomínala

tetička Čechová.

»Já mám revolver,« řekl Jiří Válek.

»Já loveckou pušku,« hlásil se Tomáš Barčák.

»Já pistoli,« připojil se Zdeněk Tichý.

A to bylo všechno. Před válkou byly v dědině nějaké zbraně. Když

se měly po příchodu Němců odevzdávat, lidé je zakopali do země.

Některé z nich rozdali uprchlíkům. Jiné v zemi zrezivěly a nebyly

k potřebě. A o mnohých chlapci zatím nevěděli.

»Tož to je trochu málo na válku, chlapci,« řekla tetička.

»Nevadí, teti. Zbraní je dost. Zatím jsou u Němců. Ale brzy budou

u nás,« řekl rozhodně Slávek.

»Jak to?« nechápala tetička.

»Vezmeme jim je. Já taky nemám zbraň. Ale budu ji mít, a brzy.

Uvidíte!«

»A číst z mapy bychom asi měli také umět,« vzpomněl si Joža Růžek.

»Ano. Právě jsem chtěl o tom mluvit,« souhlasil Slávek.

»Číst z mapy? Nač to?« divil se Petr Okoun.

»Vždyť tu známe celý kraj, od Vsetína až po Bystřici,« přidával

se k Petrovi Václav Tuček. »Obejdeme se docela dobře i bez mapy.«

»Ano, v našem kraji vystačíme se svými znalostmi,« odpovídal Slávek.

»My však nemůžeme počítat s tím, že budeme bojovat jen v okolí

Vsetína. Nikdo z nás neví, jak půjde fronta. Možná, že k nám vtrhnou

ze Slovenska a budou ustupovat na západ. Pak bychom šli před nimi

a snad se dostaneme až na Českomoravskou vysočinu, snad i dále.

A tam budeme odkázáni jen na mapy.«

»Tož, Slávku, máš to dobře promyšlené,« řekla uznale tetička. »Kdes

k takovým vědomostem přišel?«

»Když přicházely zprávy o ruských partyzánech, často jsme o tom

s tatínkem mluvili.«

»Což tvůj tatínek!« povzdychla tetička.

Tak se chlapci radili skoro do jedenácti hodin. Schůzku ukončil

Slávek:

»Chlapci, ode dneška jsme spojeni na život a na smrt. Náš boj

nebude lehký. Lépe vyzbrojení a početnější Němci nám budou stále

v patách. Často bude proti nám i příroda, neboť později se musíme

stáhnout do hor. Ale budeme-li odvážní, obětaví, nesobečtí a

stateční, nemusíme se ničeho bát. A proto si slibme, že v boji

budeme stát při sobě jako rodní bratři. Raněného druha nikdy

neopustíme. Bude-li někdo z nás chycen, nevyzradí nic, i kdyby

byl za živa pálen. Slibujete?«

»Slibujeme!« odpověděli sborem.

»A slibme si také,« pokračoval Slávek, »že nikdo nebude myslit

na osobní prospěch a pohodlí. Odvrhneme sobectví a budeme se řídit

heslem: Jeden za všechny, všichni za jednoho. Naše činy budou směřovat

k jedinému cíli: všechno pro národ! Všechno pro vlast! -- Slibujete?«

»Slibujeme!«

»A konečně si slibme, že ve svém boji proti německým utlačovatelům

neustaneme, dokud nebude úplně osvobozen náš rodný kraj a celá

Československá republika. Slibujete?«

»Slibujeme!«

Prostě, a přece tak vznešeně znělo temné zadunění mužských hlasů

v malé valašské chaloupce. V tom jediném slově: »Slibujeme!« bylo

odhodlání, pevnost, tvrdost, víra v budoucnost, láska i nenávist.

Bylo to bez slavnostních obřadů, ale chlapci cítili, že je to více

než slib. Že je to přísaha, kterou nikdo nezradí.

Po slibu už nikdo nepromluvil. Úplně tiše se vytratili do temné

noci. Poslední šel Slávek s Jendou.

Před chalupou čekala Milka s Olinkou.

»Olinko!« zavolali zároveň oba bratři a vzali sestru mezi sebe.

»Nebylo ti venku zima?« zeptal se Jenda.

»Nebylo. Mám vlňák.«

»A co tě to napadlo?«

»Někdo přece musí dávat pozor, ne?« usmála se.

»Jsi hodná, velice hodná,« pohladil ji Slávek a znovu si uvědomil,

jak je mu blízká a drahá.

Od tohoto večera Slávek myslil jen na to, jak by si opatřil zbraň.

Příležitost se mu naskytla až na začátku července.

Byl překrásný den, na obloze nebylo ani mráčku. Poněvadž neměl

práce na poli, šel se podívat k Trojáku. Chlapci ho upozornili,

že je tam ve skále prostranná jeskyně, která by se dobře hodila

pro společný kryt.

Pojednou se zastavil jako přimražen.

Na pokraji lesa ležel německý voják!

Slávek rychle uskočil za strom a začal ustupovat. Zpozoroval ho

nepřítel? Nehýbe se! To už by jistě střílel!

Zastavil se a naslouchal. Do zpěvu ptáků se mísilo hlasité chrápání.

Voják byl asi na obchůzce po horách, chvilku si chtěl odpočinout

a příjemné teplo ho uspalo.

Slávek se jako duch plížil po lesním mechu k spícímu. Ani větvička

nezapraskala.

Náhle se vítězoslavně usmál.

Voják si udělal dokonalé pohodlí. Sundal si pušku i opasek a položil

je do trávy vedle sebe.

Slávek se rozhlédl. V celém okolí nebylo ani živé duše.

Jediný pohyb -- rychlý a mrštný -- a puška byla jeho. Byl připraven,

že okamžitě vystřelí, bude-li se voják bránit. S puškou uměl dobře

zacházet. Tatínek ho naučil všemu, čeho by jednou jako partyzán mohl

potřebovat.

Ale chrápání neustalo.

Slávek se zase potichu odplížil. Zastavil se, až byl v bezpečné

vzdálenosti. Prohlížel pušku. Byla čistá, krásná, jako nová. Otevřel

závěr. Byl tam zásobník s pěti náboji.

Pušku tedy má... Ale čím je puška bez nábojů? S těmi pěti bude

hotov při první přestřelce. A vedle ležel opasek se sumkami! Jistě

jsou plny nábojů -- Němci jsou důkladně vyzbrojeni. Proč se nezmocnil

i opasku?

Dlouho se nerozmýšlel. Odjistil pušku a spěchal zpátky k okraji

lesa.

Pozdě!

Voják se právě probouzel. Protřel si oči, protáhl se, pohlédl vedle

sebe ... a prudce vyskočil!

»Ruce vzhůru!« vykřikl za ním Slávek.

Voják se ohlédl. Vytřeštil oči a ještě jednou si je protřel.

Pak se rychle sklonil pro opasek. Slávek teprve teď zpozoroval,

že kromě sumek je na něm i pistole.

»Ruce vzhůru!« zavolal po druhé a zarachotil závěrem.

Tomu již Němec porozuměl. Jeho ruce vyletěly do výše.

»Čelem vzad!«

Voják zase zůstal nechápavě hledět. Slávek naznačil rukou, že se

má obrátit.

Voják uposlechl.

»Pochodem vchod!«

Odzbrojený Němec stál jako socha.

»Marš!« vykřikl tedy Slávek.

Voják vykročil. A nebyl to »parádní« krok, jímž Němci budili pohrdavý

úsměv dětí a soucit dospělých. Byla to docela lidská chůze. Taková

přirozená, třesoucí se, pospíchavá. Nejprve jen pochod, pak klus

a nakonec šílený úprk.

Slávek se sklonil pro opasek. V očích se mu zajiskřilo. Sumky

byly opravdu plny nábojů! Pistole byla taky nabita a kromě toho

byly u ní dva zásobníky po desíti nábojích.

Horečně přemýšlel, kam ukrýt zbraně. Rozhodl se rychle. Odskočil

do hustého křoví a pečlivě tam ukryl pušku. Až se setmí, přijde

si pro ni a zanese ji k Čechům. Pistoli bude nosit u sebe. Neudělá

bez ní už ani krok!

To se mu teď šlo k Trojáku! Konečně má zbraň, s níž se může,

postavit proti nepříteli! Už nemusí jenom prchat a kličkovat jako

pronásledovaný zajíc! Už se může postavit na odpor, za ránu dát

ránu -- --

Kde jsou zbraně, tetičko Čechová?

Byl by nejraději zpíval.

Šel asi půl hodiny, když zaslechl jekot sirén. Zase letecký poplach!

Ti se zbytečně nahoukají -- pomyslil si. Už tolikrát byl poplach

a vždycky nadarmo. Ale ať, čím více poplachů, tím méně práce! Však

Angličané a Američané už vědí, že mají ochromit provoz v továrnách,

které pracují pro Němce.

Z dálky k němu dolehl temný hukot.

Podíval se k jihu a dech se v něm zatajil. Vidí dobře? Bílí ptáci,

stříbrní ptáci, kovoví ptáci! Tři -- šest -- devět -- a zase devět

a ještě devět --

Sedmadvacet letadel! Svaz!

Celý vzduch se chvěl rachotem motorů.

A tam -- sivá holubička! Ne sivá holubička, ale stíhačka, která

poletuje okolo svazu jako včelka okolo úlu! Vedle ní druhá, tamhle

třetí, čtvrtá, pátá -- jako by se honily, jako by si hrály!

A tamhle -- Pane Bože! -- nový svaz! Za ním druhý -- vlevo třetí!

Celé nebe se lesklo a třpytilo, celé nebe zářilo stříbrnými hvězdami,

které se po prvé ukázaly ve dne nad zmučeným národem, pozvedly

skleslá srdce a přesvědčily, že žhavé výzvy z Londýna a naděje

hlasatelů nejsou jen pěkná slova...

Jen leťte, orlové! Jen leťte a bijte! Spouštějte své pozdravy a

ničte ten nestvůrný průmysl, který měl sloužit Němcům k ovládnutí

světa!

Slávek stál na pasece a díval se k obloze. Oči se mu zamžily.

Myslil na rodiče. Proč se nedočkali tohoto krásného okamžiku?

Když letadla přeletěla, šel dále.

Brzy našel hledané místo. V lese za Trojákem byla v kopci veliká

díra, podobná jeskyni. Slávek si ji podrobně prohlédl. Stačilo

by urovnat dno, ztužit strop, dát tam několik lavic, zamaskovat

vchod -- a velká skrýš by byla hotova.

Zpáteční cestou si to namířil k Spěchalům. Musí jim ukázat dnešní

úlovek.

Pod lesem seděla Milada. Měla v ruce nějaké šití.

»Je tatínek doma?« zavolal na ni.

»Je!«

»Klid?«

Zasmála se.

»Co se směješ, Milado?«

»Však jdi dál, uvidíš!«

Již z ulice zaslechl živý rozhovor. Koho tam má starý Spěchal?

Na prahu se překvapeně zastavil. V jizbě byli čtyři neznámí muži.

»Dobrý den!« pozdravil zaraženě.

»Da zdrávstvuj, tovaryš!« přivítal ho Spěchal s širokým úsměvem.

Pak se obrátil k cizím mužům a rusky jim vysvětloval, kdo to přišel.

Mužové živě povstali, objali Slávka a představovali se:

»Timofej Alexandrovič.«

»Trofim Filipovič.«

»Michal Nikolajevič.«

»Ivan Petrovič.«

Slávek byl jako u vidění.

»To hledíš Slávku, viď?« smál se Spěchal. Za chvíli tu budu mít

celou ruskou rotu!

»A kdy přišli?«

»Dnes v noci.«

»Partyzáni?«

»Prozatím jen uprchlí zajatci. Ale to víš, do partyzánství nemají

daleko.«

Spěchal byl ve svém živlu. Jako legionář uměl dosti dobře rusky.

Aby to nezapomněl, koupil si kdysi ve Vsetíně ruský slabikář.

Občas do něho nahlédl.

»Co z toho máte, tati?« říkávala mu Milada. »Takové klikyháky!

Však do Ruska už nepojedete, tož nač?«

»Tomu ty, děvče, nerozumíš. Všechno je dobré, co člověk umí. Nikdy

nevíme, kdy toho budeme potřebovat.«

Za celá dlouhá léta se opravdu nesešel s člověkem, který by hovořil

rusky. Zdálo se, že Milada měla pravdu. Ale pak přišla válka,

Rusové si vykasali rukávy a teď se ženou...

V posledních dvou letech sedával starý Spěchal často nad bukvářem.

Četl si hlasitě, učil se zpaměti celému slovníku, který byl na

posledních listech tenké knížky, tvořil si věty. Věřil, že přijde

jeho den.

A dočkal se.

Slávek jim dosti rozuměl, ale přece ne tolik, aby pochopil všechny

podrobnosti.

»Chtějí jít na Slovensko,« vysvětloval mu Spěchal. »Ale musí se

tu zdržet nějakou dobu kvůli zdraví.«

»Jsou nemocni?«

»Michal má už delší dobu úplavici. A Timofej trpí na žaludek.«

»To je opravdu zlé.«

»Je, ale my už jim nějak pomůžeme.«

Teprve teď si Slávek všiml, že Michal je velmi vyhublý, oči má

zapadlé a celkem vypadá zuboženě. Timofej měl jen trochu zažloutlou

tvář, jinak na něm nebylo nemoc vidět.

»Jsem rád, Slávku, že jsi přišel. Chtěl jsem se s tebou o nich

domluvit. Tož podívej se: nejrozumnější bude, když se o ně

rozdělíme -- třeba já, ty a Čechovi.«

»Já bych si tedy vzal Michala a Timofeje,« nabídl se Slávek.

»Oba pacienty? Proč?«

»K nám bude mít lékař nejpohodlnější cestu.«

»Ty chceš zavolat lékaře?«

»Ovšem! Snad je nenecháme zemřít!«

»To ne, ale já jsem myslil, že koupíme jenom léky. Však lékárník

by nám dobře poradil. Ale myslíš-li -- bude to tak lepší.«

»A co jste říkal těm svazům?« zeptal se Slávek.

»Promenáda, Slávku, hotová promenáda! Čekal jsem, kdy se ukáží

Němci, ale ti se vyznamenali! Naši lidé aspoň vidí, jak to vypadá

s tou nacistickou nadvládou ve vzduchu! Kde jsi byl, když to letělo?«

»V lese nad Kubišovým. Šel jsem se podívat za Troják.«

»Co tomu krytu říkáš?«

»Bude dobrý. Dá to sice trochu práce, ale zato se tam vejde -- no,

snad sto mužů.«

»I víc. Mně se to také zamlouvá.«

»A jak se vám líbí tohle?« Slávek položil na stůl pistoli i s

naplněnými zásobníky.

»Kdes to vzal?« užasl Spěchal.

Slávek vypravoval. Spěchal to hned překládal Rusům.

»Charašó, moloděc, charašó!« smáli se a poklepávali mu po zádech.

Spěchal se také usmíval.

»Jsi opravdu moloděc, Slávku, všechna čest!«

K večeru zašel Slávek do lesa pro pušku. Za tmy ji zanesl k Čechům

a hned jim oznámil, že jim přivede ruského zajatce.

»Jenom přiveď. Však my ho nějak uživíme,« souhlasila tetička.

Druhého dne zašel do vesnice pro lékaře.

»Co se stalo, Slávku?« vítal ho starší, usměvavý pán.

»Ale, pane doktore, k našim přijeli dva ... jsou to moji bratranci --«

»Bratranci, povídáš...,« řekl lékař a pokýval hlavou.

»Ano, bratranci -- a jsou nemocni. Jeden má úplavici a druhý něco

se žaludkem.«

»Je to dnes převrácený svět! Bratranci s úplavicí a se zkaženým

žaludkem si jezdí po návštěvách! No to nic, Slávku, za chvilku

jsem u vás.«

»Děkuji vám, pane doktore!«

Asi za hodinu byl lékař na Dolině.

»Tak kde máte ty své ... bratrance?«

»Tu jsou, pane doktore!«

Lékař prohlédl Michala a nařídil klid v posteli s přísnou dietou.

Michal při přehlídce mlčel jako ryba.

Horší to bylo s Timofejem.

Lékař mu stiskl žaludek.

»Bolí?«

»Ničevó!« zářil Timofej.

»Hm ... vy mluvíte, jako by byli Rusové u Vsetína!«

»Da, da!« neporozuměl Timofej.

»Ukažte mi jazyk!« vyzval ho lékař s úsměvem.

Timofej ochotně uposlechl.

»Nu ano, žaludek! Ti vás, chudáku, kdesi špatně krmili! Ale to

nic! My z vás zas uděláme chlapíka,« bručel si lékař. Pak otevřel

brašnu a vyndal dvě lahvičky a dva balíčky prášků.

»Vy jste vzal zrovna i léky, pane doktore?« žasl Slávek.

»Proč bych tě honil do lékárny? Vím, že se lidem raději vyhneš...«

»Jen některým, pane doktore.«

»S tou úplavicí pozor! Úzkostlivou čistotu! A když bude něčeho

třeba, tak pro mne zaskoč, Slávku! Tak -- na shledanou, mládenci!«

Slávek poděkoval a oba pacienti zavolali současně:

»Do svidania!«

Lékař se jen usmíval.

Uprchlíci se rychle zotavovali. Timofej byl do týdne zdráv a

Michalovi se také brzy ulevilo.

Slávek se v těchto dnech naběhal až až. Od Čechů do Doliny, z

Doliny k Spěchalům, od Spěchalů k Čechům. Vyptával se Rusů na

všechno možné: na život v kolchoze, v továrnách, na způsob ruského

boje, na hrdinné partyzány.

A Rusové vypravovali rádi a ochotně.

Když jednou přišel k Čechům, oznámila mu Milka:

»Slávku, mluvila jsem s Havelou.«

»Vzkázal mi něco?«

»Ano. Máš přijít do jeho bytu.«

»Kdy?«

»Zítra večer.«

Havela byl Slávkův přítel. Bydlil na »Nivě«, na kopci nad Hošťálkovou.

Druhého dne k němu Slávek zašel. Vzal s sebou i Timofeje a Ivana.

Havela je už očekával.

»Jsou tu ještě tři muži,« řekl Slávkovi. »Nemusíš se před nimi

nijak ohlížet, jsou to našinci. Jeden je z Jasenné, druhý z

Prostějova, třetí z Bystřice pod Hostýnem.«

»Dobře,« řekl Slávek a vešli dovnitř.

»Přátelé,« vítal všechny Havela. »Je čas, abychom se sjednotili. Dosud

každá skupina pracuje na svou pěst. Máme organisaci v Hošťálkové,

v Ratiboři, na Vsetíně, v Bystřici, v Jasenné, v Prostějově, ve

Zlíně -- zkrátka jsme roztroušeni po celém Valašsku a po celé Moravě.

Nyní musíme všechny místní skupiny zapojit do jedné mohutné organisace,

kterou právě zakládám. Proto jsem vás svolal. Budete mi pomáhat

jako důvěrníci. Budete jezdit do rozličných moravských a později i

českých měst. Budete odevzdávat naše zprávy a rozkazy. Zúčastníte

se místních schůzí a budete mě o nich informovat -- zkrátka, práce

budete mít nad hlavu.«

»Ale budeme ji konat rádi,« poznamenal Prostějovák.

»A jak se jmenuje ta organisace?« otázal se muž z Jasenné.

»Pro vlast,« řekl stručně Havela.

Pro vlast!

Dvě krátká slova, ale co se mělo pod nimi skrývat v příštích měsících!

Kolik hrdinství, odvahy, námahy, nebezpečí, nepohodlí, sebezapření!

Schůzka, na níž bylo projednáno mnoho podrobností, trvala téměř do

rána.

Tím dnem nastal pro Slávka nový život. Chodíval na schůze místních

skupin, podával jim zprávy, odevzdával tiskopisy a letáky, přenášel

důležité pokyny -- jak to bylo ujednáno v památné schůzce na »Nivě«.

Organisace »Pro vlast« brzy sjednotila všechny podzemní bojovníky na

Moravě, ba sahala i do Čech. Střediskem celého hnutí bylo Vsetínsko.

A již tu byl konec srpna.

Nad Tatrami se začalo blýskat. Vypuklo národní povstání. Slovenský

národ ukázal světu své pravé smýšlení. Na Slovensko spěchali

dobrovolníci z Moravy i Čech.

I místní skupina v Hošťálkové měla poradu, co podniknout. Jedni

navrhovali, aby přešli na Slovensko hromadně, všichni. K těmto se

přiklonil i Slávek. Druzí však namítali, že fronta se může převalit

na Moravu co nevidět -- a pro ten případ musí zůstat v Hošťálkové

nějaký počet lidí, kteří by prováděli partyzánskou válku. A protože

poměry na pasekách i v dědině znal nejlépe Slávek, měl zůstat se

skupinou doma.

Konečně se dohodli. Dvanáct mladých partyzánů odešlo pomáhat

slovenským bratřím. S nimi odešli i čtyři ruští uprchlíci. Po

mnohých útrapách se dostali až k Liptovskému sv. Mikuláši. Zúčastnili

se tamějších bojů a nakonec -- když bylo povstání potlačeno -- se

vrátili na Moravu.

Tam zatím vzrůstal neklid. Nikoho nezmátlo, že slovenské povstání

nemělo očekávaný úspěch. V omezeném prostoru mohli ještě Němci ukázat

svou převahu. Ale tam, kde se střetli s Rudou armádou, ustupovali

na celé čáře. Říkali, že »zaujali nové, výhodnější posice, aby

zkrátili frontu«. A lidé se tomu srdečně smáli.

Ostatně odboj na Slovensku již neustal. Tisíce bojovníků se stáhlo

do hor a tam pokračovalo ve vedení partyzánské války.

Poněvadž mnozí partyzáni se vraceli na Moravu, byly lesy kolem

Hošťálkové plny německých hlídek. Slávek zase spával někdy u Čechů,

někdy u Spěchalů.

Jednou večer seděl u Čechů a bavil se s Milkou a její matkou.

Uprostřed rozhovoru Milka náhle zmlkla.

»Slyšíte?« zvedla prst a naslouchala.

Nad horami se ozval hukot.

»Letadla!«

»Jen jedno,« řekl Slávek.

Za chvíli se ozval rachot znovu. Vyšli ven.

»Jako by nad námi kroužilo,« podivila se tetička. »Snad nás nechce

bombardovat?«

»Bombardovat -- to jistě ne,« zamyslil se Slávek. »Spíše bych řekl

něco jiného.«

»A co by to mohlo být?« zvídala tetička.

»Parašutisté.«

»Ty myslíš?«

Ukázalo se, že Slávkův dohad byl správný. Před půlnocí -- to už

všichni spali -- někdo zaklepal na okno.

Slávek vyskočil a vyhlédl oknem. Pistoli měl v ruce.

Ale ať se namáhal jakkoliv, nerozeznal nic.

»Půjdu se tam podívat,« zašeptala tetička. »A ty jdi pro jistotu

do krytu. Kdyby to byl germánec...«

Slávek zmizel ve sklepě. Přivalil kládu, sevřel pistoli a naslouchal.

Tetička šla otevřít.

»Je tam někdo?« otázala se zhurta.

»Ano. Pustíte mě dovnitř?« ozval se zvenku ženský hlas. Návštěvnice

mluvila česky s ruským přízvukem.

Tetička byla poněkud zmatena. Očekávala, že zaslechne tvrdou

germánskou řeč.

Slávek ihned vytušil, oč jde. Rychle vylezl z úkrytu.

»Teti, otevřte!« řekl. »To je jistě ruská parašutistka.«

Tetička otevřela a vedla neznámou ženu do kuchyně. Slávek šel s

nimi.

Milka zatím rozsvítila.

V záři lampy spatřili mladou dívku v ruské uniformě. Na zádech

měla tlumok, na řemeni samopal, u pasu pistoli. Celá byla od

bláta. Na rukou měla velké odřeniny. I její tvář byla od krve.

»Probůh, slečno, jak to vypadáte!« zhrozila se tetička. »Kdo vás

tak zřídil?«

Dívka se usmála.

»Já sama.«

»A co jste dělala?«

»Skočila jsem z letadla,« řekla vesele.

»To bylo to letadlo, mami!« vpadla jí do řeči Milka.

»Hned jsem si to myslil,« poznamenal Slávek.

»A byla bych tu bývala už dávno,« pokračovala. »Ale cestou jsem

zapadla do nějaké rokliny a trochu jsem se odřela.«

»Já jsem myslila, že jste si to udělala při seskoku,« řekla Milka.

»Ale ne, s tím jsem dnes měla hodně štěstí. Seskok se mi podařil

bezvadně.«

»Božínku!« zarazila se tetička. »My vás tu obhlížíme a já vám

ani nic nepodám.«

»Děkuji. Stejně nemám čas.«

»Kam chcete ještě jít?«

»Jenom k vám na půdu.«

»Na půdu?«

»Musím si tam postavit vysílačku.«

Všichni pohlédli na statečnou dívku s obdivem. Potlučená, zakrvácená,

unavená, jistě i hladová -- a první myslí na vysílačku!

»Tož aspoň kousek chleba s máslem,« nedala se odbýt tetička.

»Když dovolíte, trochu bych se umyla,« poprosila dívka.

Milka byla samá ochota. Snesla by jí modré z nebe.

Radiotelefonistka si sundala těžký batoh a umyla se. A už tu byla

tetička s krajícem chleba a hrudkou másla.

Milka přinesla mléko.

»A kde jste se naučila tak pěkně česky?« zeptal se Slávek.

»Už před válkou jsem se učila soukromě. A za války jsem se hodně

stýkala s vašimi vojáky a partyzány. Jsou to dobří bojovníci.«

Rychle pojedla.

»A teď se nenechte rušit a pokračujte ve spaní,« zasmála se. »Já

si zatím postavím svou stanici.«

»Můžeme vám nějak pomoci, slečno?« nabídla se Milka.

»Říkejte mi Natašo. Nezní to tak cize.«

»Oh, jak ráda!« rozzářila se Milka.

Na spaní už nepomyslila. Vzala lampu, Slávek Natašin batoh a

všichni tři vylezli na půdu. Nataša se hned dala do práce. Milka

svítila a Slávek pomáhal utahovat šrouby a spojovat dráty. Tetička

byla dole na stráži.

Pracovali mlčky.

Teprve za chvíli zašeptala Nataša:

»Při každém seskoku mám strach, jestli se mi to nerozsype. To

víte, součástky jsou jemné a při tom dopadu...«

Když byla stanice sestavena, řekla Nataša:

»A teď to hlavní -- funguje-li.«

Otočila knoflíkem. Něco zabzučelo.

»Dobré je to!« zasmála se spokojeně.

»A my zas půjdeme,« pokynul Slávek Milce.

»Děkuji vám za pomoc, přátelé. A dobrou noc -- nebo už ráno?«

Nikdo si už nelehl, ačkoliv venku bylo ještě úplně tma.

»Tak už to začíná,« usmíval se šťastně Slávek.

»Jen ať to s vámi, děti, dobře dopadne,« strachovala se tetička.

»Nic se nebojte, mami,« chlácholila ji Milka. »Jde-li s námi národ,

který má takové ženy, jako je Nataša -- čeho bychom se báli?«

»Opravdu, je to hrdinka!« řekla s obdivem tetička. »Takhle se

pustit do tmy, do neznámého kraje...«

Ráno přišla Nataša do kuchyně.

»Už jsem navázala spojení,« zářila. »A mám pro zdejší partyzány

nějaký rozkaz.«

»Rozkaz? Pro nás? Od koho?« Slávek myslil, že radostí vyskočí.

»Od majora Murzina.«

»Major Murzin? To je ten --«

»Velitel první partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova.«

»Jak zní jeho rozkaz?« Slávek se chvěl nedočkavostí.

»Máte co nejrychleji připravit bunkr nad Hošťálkovou.«

»Dobře. Máme velký za Trojákem. Hned se dáme do práce.«

»Major je ještě na Slovensku, ale může tu být se svým štábem každý

den. Až bude bunkr připraven, řekněte mi to. Já mu to oznámím.«

Nataša nemohla tušit, že příchod majora Murzina se zdrží trochu

déle.

Bunkr byl již několik dní hotov. Radiotelefonistka po splnění

svého úkolu v Hošťálkové odešla dále na Bystřicko -- a skupina

majorova stále nepřicházela. Když se konečně objevila v Hošťálkové,

major Murzin v ní nebyl. Cestou ho stihla nehoda.

Když přecházel se svým štábem pohraniční Javorníky, byli v noci

zrádně přepadeni velkou přesilou Němců. V boji byli zabiti dva

partyzáni. Několik jich bylo zraněno. Mezi raněnými byl i major

Murzin. Dostal ránu do ruky a do nohy.

Chtěli ho vzít s sebou.

Protože viděl, že by tím ohrozil celou skupinu, rozkázal stručně:

»Dál půjdete sami. Na shledanou!«

Rádi by mu byli odporovali, ale neodvážili se. Major byl tvrdý

k sobě, ale také k svým partyzánům.

Odcházeli a loučili se s ním aspoň několika pohledy. Spatřili

ještě, jak se dopotácel k můstku, jenž vedl přes horský potůček.

Vlezl pod něj.

Zatím se rozednilo.

Němečtí vojáci prohlíželi keř za keřem. Chodili po můstku, pod

nímž ležel major Murzin téměř v bezvědomí...

Měl život tuhý jako kočka. Když už ho v duchu pochovali, objevil

se v bunkru nad Hošťálkovou. Byl bledý, zesláblý, třásla jím horečka.

Ale přišel a žil.

Poležel si mnoho týdnů.

A tehdy ho poznal Slávek. Bylo to před vánocemi.

Major si ho dal předvolat. Ležel na dřevěné pryčně, ruku i nohu

měl ovázánu. Bledá tvář se ztrácela v černém plnovousu.

Upřel na Slávka svůj pohled. Jaké to byly oči! Jenom ses do nich

podíval a hned jsi věděl, že máš před sebou žulovou skálu.

»Jsi moloděc,« přivítal Slávka. »Slyšel jsem o tobě. Budeš velitelem

partyzánské skupiny ,Hošťálková'.«

Se Slávkem se zatočil svět.

»Opatříte si zbraně a hned začnete. Váš úkol: rušit německý provoz

v prostoru Vsetín--Bystřice pod Hostýnem.«

»Rozkaz, bratře majore!«

Slávek se vypjal jako starý voják.

Major pokynul hlavou a řekl:

»Do svidania!«

A zase -- jako vždycky v pohnutých chvílích -- Slávkovy první

myšlenky patřily umučeným rodičům.

Tatínku, tatínku, co jsi mi to udělal! Jakou bys měl radost, kdybych

se dnes rozběhl do Doliny, vpadl do světnice, objal tě a zvolal:

»Tati, ruský major mě jmenoval velitelem bojové skupiny partyzánů!«

A ty, maminko? Snad se na mne odněkud díváš a říkáš si: »Dobře

to ten chlapec dělá. Plní můj odkaz tak, jak jsem si to přála.«

Někdo mu poklepal na rameno.

Slávek se otočil.

Před ním stál vysoký, usměvavý muž v ruské uniformě.

»Pojď ještě se mnou, tovaryš! Musím ti to jmenování dát černé na

bílém. Jsem komisař Štěpánov.«

Odvedl ho ke stolu, který byl pokryt mapami a papíry. Vystavil

mu legitimaci, na níž měl potvrzeno, že byl jmenován velitelem

bojové partyzánské skupiny »Hošťálková«.

»A toto máš ode mne na památku.« Komisař Štěpánov se sklonil a

vytáhl zpod stolu samopal. »Jistě ti vykoná dobré služby.«

Slávek byl tak překvapen a dojat, že nemohl ani promluvit.