Slávek dostal nápad.
Práce bude snadnější, bude-li vystupovat ve stejnokroji maďarského
důstojníka.
Vzal důstojníkovi čepici i plášť.
Na chodbě si to rychle oblékl.
V třetím domě to šlo zase hladce. Počet ukořistěných zbraní utěšeně
vzrůstal.
Prošli ještě několik domků. Nenarazili na žádný odpor.
»To je opravdu strašná armáda!« zašeptal Slávek Pavlovi, který
si zavěsil za opasek dva ruční granáty.
»Je,« souhlasil Pavel. »Ale nám to může jenom prospět.«
Přicházeli k domku, v němž měl býti vůz s municí.
»Připrav si granáty!« řekl Slávek Pavlovi. »Automat odevzdám Tondovi.
Já si vezmu jen pistoli. Půjdu nejprve sám, vy pár kroků za mnou.
Kdyby se něco nepovedlo, začneme střílet.«
Slávek vešel rázně dovnitř. Vůz stál hned pod kůlnou!
Stráž blikla elektrickou svítilnou. Když viděla důstojníka, rychle
zhasla.
Slávek mířil na oko do kuchyně.
Náhle se otočil, přiskočil ke strážnému a tlumeně zvolal:
»Ruce vzhůru!«
Jaký byl jeho úžas, když voják vzkřikl -- slovensky:
»Něstrilajte! Robte si čo chcete, len něstrilajte!«
»Nekřič!« rozkázal tiše Slávek. »Ty jsi Slovák?«
»Nie, já som z Podkarpatskej Rusi, ale slovensky viem hovoriť...«
Pavel s Tondou a Jenda s Jiřím stáli již za Slávkem.
»Pavle, vyjdi před kůlnu a hlídej! My si to tu zatím prohlédneme.«
Voják nadzdvihl plachtu.
»Len si naberte, čo chcete,« vybízel je. »Tu sú granáty, tu náboje
do karabin, tu do pistolí --«
»Pancéřové pěsti jsou tu také?« otázal se Slávek.
»Tuná!« odpovídal ochotně voják.
Sundal další plachtu. V podlouhlé bedně ležely urovnány nebezpečné
zbraně.
Slávek vyndával bedničky s náboji a chlapci mu je odbírali. Nakonec
jim podal i tři pancéřové pěsti.
»Slávku, už to neuneseme!« smál se Tonda. »Už dost!«
Jako na zavolanou vrátil se od hřbitova Zdeněk s dvěma kamarády
a nabrali si také plné náruče.
Vtom zaslechli ostré zapísknutí. Bylo to znamení, že se blíží
nebezpečí.
»Tondo, dej mi automat!« rozkázal Slávek. »Tu máš pistoli!«
Vyběhli ven.
Z vedlejší ulice k nim běžela ozbrojená tříčlenná hlídka. Byla
to německá kontrola, o níž se zmínil sedlák u prvního domku.
Slávek rázem poznal, že boj je nevyhnutelný.
»Utíkejte!« zavelel obtíženým druhům. »Cestou střílejte, ale pozor!
Já se tu trochu zdržím.«
Vtom zazněl pronikavý německý rozkaz:
»Stát!«
Slávek se ohlédl za svými partyzány. Běželi jako o závod.
A zase:
»Stát!«
Hned nato několik ran. Zasvištěly Slávkovi okolo uší. Pleskly na
zeď, bouchly do vrat.