Slávek nedbal, že ho může někdo vidět. Co na tom, že ještě dnes v
noci tu řádily hordy těch, pro něž nemá jména! Jsou snad skryti za
stromem, za drvárkou, ve stodole? Jen ať se ukáží! Slávek se nebojí,
ode dneška se nebojí těch krvelačných netvorů -- -- a mstít se jim
bude, mstít, tak nemilosrdně mstít!
Dopotácel se k domku. Dveře byly odemčeny. Vstoupil do světnice,
jako by byl z ní před chvilkou odešel.
Nevítaly ho jásavé výkřiky Olinčiny. Nevítala ho babička káravými
či varovnými slovy. Nevítal ho ani bratr Jan, s nímž se teď uviděl
po prvé za několik měsíců.
Nevítali ho, ba ani se nepodivili, že přišel. Bylo to přece tak
samozřejmé, že přijde. Čekali na něho od rána. A když se tu nyní
tak znenadání objevil, ztichl i jejich pláč.
Slávkův pohled padl na otcovu knihovnu. Přelétl očima úhledné
svazky, které měl tatínek tak rád, které opatroval s takovou
něžností a láskou! Přistoupil ke knihovně a vzpomínal...
Pak teprve se objal s Jendou, Olinkou a babičkou.
Tu noc přespal doma. Dnes ho babička nevyzývala k opatrnosti.
Všechno bylo tak zoufalé, tak bezútěšné!
Teprve druhého dne se jakž takž uklidnil.
Vrátil se zase k Čechům, ale domů chodil již denně.
Zpráva o otcově smrti ho změnila k nepoznání. Rázem ztratil zájem
o vlastní bezpečnost. Tatínek je mrtev -- co záleží na Slávkově
životě?
»To nesmíš tak dělat, chlapče,« napomínala ho jednou tetička Čechová.
»Tatínek už je tam, budiž mu země lehká. Ale ty jsi tu a máš před
sebou život. A máš také ještě něco vykonat. Pamatuješ přece, že ti
maminka po Olince cosi vzkázala. A takový vzkaz, synku, ten se musí
vyplnit...«
Zkušená žena věděla, jak má vzpružit raněného jinocha.
Neřekl jí na to nic, ale od té doby byl již mnohem klidnější.
Jednoho večera pozvala Milka Pavla. Besedovali všichni dlouho do
noci. Pavel vypravoval Slávkovi o všem, co se v posledních týdnech
událo v Hošťálkové a jejím okolí.
Mimo Slávkova otce byli oběšeni i ti mužové, kteří byli zároveň
s ním zatčeni. Ženy jsou zatím vězněny, ale nikdo neví, kde. Kolísko
patrně zemřel za vyšetřování, neboť jinak by bylo jistě i jeho jméno
mezi zavražděnými.
V Hošťálkové to vře. Hrozná bolest se změnila v nenávist. Ten,
kdo někoho ztratil, čeká jen na vhodný okamžik k pomstě. A nejen
ten, kdo někoho ztratil. Ti, kdo utekli z nucených prací, ti, kdo
byli vyslýcháni gestapem, ti, kdo svými dodávkami potravin mají
pomáhat živit nenáviděné hordy, všichni, celá Hošťálková, celé
Vsetínsko, celé Valašsko hoří touhou po pomstě.
Na začátku února oznámil Jenda Slávkovi, že pojede příštího dne
do Brna.
»Co tam?« zeptal se Slávek.
»Dověděl jsem se, že maminka je zavřena na Cejlu.«
»Kdo ti to řekl?«
»Strážmistr Žeravík.«
Jak rád by jel s bratrem! Ale nemůže, nesmí! Při vlakové prohlídce
by byl jistě dopaden, nemá padělané doklady...
»Dostaneš-li se k ní, Jendo, tož --«
»Já vím, Slávku, nemusíš mi nic povídat.«
»Ale jedno jí přece vyřiď...«
»A to?«
»Že splním, co mi vzkázala.«
»Řeknu jí to, Slávku.«
Jenda se vrátil za dva dny. Byl ještě zamlklejší než obvykle.
Olinka zaskočila k Čechům pro Slávka. Ten přiběhl domů jako na
koni.
»Našel jsi maminku?« celá jeho rozdychtěná duše ležela v této
otázce.
»Přišel jsem pozdě,« řekl tiše Jenda.
»Pozdě...!«
»Ano. Odvezli ji již před týdnem.«
»Víš aspoň, kam?«
»Do Osvětimi.«
Mrtvé ticho zavalilo jizbu.
»Tak to už maminku neuvidíme,« řekl těžce Slávek.
»Už ne,« potvrdil jeho slova Jenda.
»Ale proč?« rozplakala se Olinka.
»Protože Osvětim je tábor smrti. Kdo jede do Osvětimi, nad tím
se dělá kříž.«
»A vůbec!« vybuchl náhle Jenda a uhodil pěstí do stolu.
Všichni na něho překvapeně pohlédli. Co znamená tento náhlý a u
Jendy nikdy nevídaný výbuch?
»Co jsi chtěl říci?« zeptal se chlácholivě Slávek.
»Budu je ničit na potkání!« křičel Jenda. »V lese, na poli, na
cestách, všude je budu střílet, protože to opravdu nejsou lidé!«
»To víme dávno,« uklidňoval ho zase Slávek.
»Ano, ale nevíte, co mi povídal na nádraží v Brně jeden člověk,
který byl neočekávaně propuštěn ze Špilberku.«
»Co ti povídal?«
»Vězňům se nesměly posílat balíčky. Co došlo, to prostě zabavili.
Ale na Štědrý den mohl každý dostat nějaký ten balík. Esesmanům
bylo nařízeno, že jej musí doručit. Jejich vztek neznal mezí.
Vybili si jej hned po Štědrém večeru. Časně zrána se vřítili do
cel a vyhnali všechny vězně do chodby. Museli jít tak jak byli:
bosi a ve spodním prádle. Dali jim kbelíky a v nich museli nosit
vodu, kterou vylévali na chodbu. Když byla zaplavena do výše
několika centimetrů, museli si lehnout na zem a v mrazivé vodě
»válet sudy«. A běda, kdyby se někdo zvedl! Hned byli u něho opilí
esesáci a bili ho hlava nehlava. Pobíhali po chodbě jako zuřiví.
Za chvíli byla voda zbarvena do červena. Na zemi zůstalo ležet
několik raněných a mrtvých. A to dělali celé dvě hodiny!«
»Jsou to opravdu netvoři,« řekl temně Slávek. »A musíme udělat
všechno, abychom se jich brzy zbavili!«
»Také uděláme!«
Slávkova předpověď o mamince se splnila až příliš brzy. V dubnu
jim bylo oznámeno, že paní Irma Čermáková zemřela na zápal plic.
Dolina sténala pod tvrdými údery německé bezcitnosti. Otřásala se
pláčem a zoufalstvím.
Skloní svou vzdornou hlavu v pokorné bezmocnosti? Smíří se s tím,
že je konec?
Jak bláhová myšlenka!
První linie, kterou Dolina vyslala do boje, byla zkosena.
Druhá linie se teprve tvoří.
První generace znala jen nenávist.
Druhá je bohatší: chce se mstít.