Probudil se až před polednem.
V první chvíli se nemohl vzpamatovat. Kde to je? Teprve pohled na
usmívající se tetičku Čechovou mu všechno připomněl.
»Kolik je hodin, teti?«
»Za chvilku bude dvanáct.«
»Proč jste mě nechala tak dlouho spát?«
»A co zameškáš?« opáčila tetička rázně. »Aspoň vidíš, jak ti bylo
toho odpočinku třeba. Nebolí tě nic?«
»Tak se mi zdá, že bych mohl skály lámat,« protáhl se Slávek. »A co
šaty? Uschly?«
»No ba! Milka ti je už trochu přetáhla žehličkou.«
»Vy mě tu docela zhýčkáte,« usmál se. Hned však zase zvážněl. »Ale
teď se rychle obleku a půjdu do krytu.«
»To můžeš,« řekla tetička jakoby bez zájmu.
Pohlédl na ni překvapeně. Očekával zase odpor, a zatím -- tetička
souhlasí s takovým klidem!
»To můžeš,« opakovala a pásla se na jeho rozpacích. »Úkryt máš
připraven -- nadarmo jsem celou noc nepřemýšlela.«
»Vy jste mi něco připravila?«
»Ano. Daly jsme se do toho s Milkou hned po ránu. Však až se oblečeš,
půjdeš si ho prohlédnout.«
»Kde je?«
»Ani ne tak daleko. Však uvidíš.«
»A kde je Milka?«
»Odskočila do dědiny. Šla už dávno, bude tu co nevidět.«
Slávek se oblekl, umyl, učesal. Po prožité noci mu to připadalo,
jako by byl po druhé na světě.
»A teď si promluvíme rozumně, Slávku,« řekla tetička, když byl hotov.
»Včera večer nebylo s tebou řeči. To stále jen pryč a pryč --«
»Když jsem se bál o vás!« bránil se.
»O tom nemluv! Hory s horami, lidé s lidmi. Tak poslouchej: ve dne
můžeš být zde, v kuchyni nebo ve světnici. Máme odtud pěkný výhled.
Kdyby se něco blížilo, budeš mít vždycky dost času odskočit do krytu.«
»Ale to by mě přece zahlídli, jak utíkám do lesa!«
»A kdo říká, že ten úkryt je v lese?« usmála se. »Konečně, už jsi
hotov, tak pojď se naň podívat!«
Vyšli z kuchyně do úzké a nízké předsíně. Pak zabočili doleva. Vedle
chalupy byl dosti velký dřevěný přístavek, něco na způsob drvárky.
Byl plný sena a slámy.
Tetička Čechová uchopila železnou tyč, která ležela pohozena na
zemi. Nadzdvihla desku v podlaze.
»Vlez tam!« pobídla Slávka stručně.
Octl se v tmavé jámě, hluboké asi metr.
»Teď se trochu skloň a jdi asi pět kroků pod ten přístavek. Ale
opatrně -- narazíš na schody!«
Lezl pomalu naznačeným směrem. Po několika krocích uviděl kamenné
schody. Pruh denního světla, který sem odněkud vnikal, osvětloval
prostranný sklep.
»Teti, vždyť to tu máte jako pevnost!« žasl. »Kdo vám to tak
zbudoval?«
»To ještě nebožtík muž,« vysvětlovala. »Chtěl mít sklep jaksepatří
hluboko -- však se na tom něco napracoval! Ale od jeho smrti tam už
nechodíme. Připadá nám to jako propast. Máme ještě jeden, menší
sklípek, a ten nám stačí.«
Slávek se rozhlížel po své »pevnosti«. Světlo tam vnikalo malým
okénkem, které bylo zamřížováno. Zvenku bylo zakryto hustým křovím.
V rohu byla jednoduchá postel: čtyři velké »špalky« na štípání dřeva,
na nich několik prken, na prknech mohutný slamník, vycpaný čerstvou
slámou. Vedle postele stála stará židle. Na ní byly složeny dvě těžké
přikrývky.
»Připravily jste mi to důkladně,« řekl dojatě Slávek, když vyšel
ze sklepa a vstoupil do díry nad schody.
»Zůstaň tam, to ještě není všechno,« vyzvala ho tetička. »Vidíš před
sebou ten kus klády?«
Upřeně se zadíval do tmy.
»Ano. Co s tím?«
»Když vlezeš do díry a zaděláš za sebou horní desku, podstrčíš pod
ni tu kládu,« poučovala ho.
»Už vím! Aby to nahoře nedunělo, že ano?«
»Tak, tak!«
»Pamatovaly jste opravdu na všechno,« řekl Slávek s obdivem.
Zakryli otvor a vešli zase do kuchyně.
»Kdyby sem přišel jenom někdo ze známých, nepoběžíš do krytu,
pokračovala ve svých pokynech tetička. Stačí, když přejdeš do
světnice. Tam stejně nikoho nevodím. Ostatně, moc lidí k nám nechodí.«
Oknem zahlédli Milku. Hbitě kráčela do stráně. Byla zardělá a
usmívala se. Světle kaštanové vlasy jí poletovaly ve větru.
»Je nějak veselá,« prohodil Slávek.
»Což o to, ona je vždycky jak šotek. Uvidíme, jaké zprávy nese.«
»Dobrý den, Slávku!« volala Milka už ode dveří a její modré oči se
šibalsky smály. »Tož jak ses u nás vyspal?«
»Pomalu bych zaspal i oběd. Takových nocležníků byste potřebovaly,
viď?«
»Hlavní věc, že ti nic není. Maminka měla strach, nemáš-li horečku.«
»Tak co je nového?« zeptala se netrpělivě matka.
»Nového? Tož je toho dost,« začínala ze široka Milka. »Už víme, proč
tě honili,« obrátila se k Slávkovi.
»Proč?«
»Když našli u vašeho ty zbraně -- snad jste v tom spěchu špatně
udusali hlínu -- dostali strach, nechystá-li se tu nějaká vzpoura.
Prohlédli několik baráků.«
»A našli ještě něco?«
»Ne, dědina je jako vymetená. Ale chlapci mají nějaké zbraně, já
vím,« dodala s významným úsměvem.
»Co ty můžeš vědět?!« řekla nedůvěřivě matka.
»Když vám řeknu, že vím, tož vím,« trvala na svém Milka.
»No -- a co bylo dál?«
»V lese okolo Spěchalovy chalupy ještě na tebe číhají. Ale mám zprávu
z hospody u Kubišů, že oddíl, který byl u nich ubytován, už odjel do
Vsetína.«
»Patrně se jim to omrzelo, když jsem stále nešel,« usmál se Slávek.
»A Kubiš mi také říkal, že je mezi nimi nějak skleslá nálada. Už si
tak netroufají. Začínají to prý všude prohrávat.«
»Odkud to ví?«
»No, tož -- něco ví z Londýna, ale hlavně od těch vojáků, co byli
u něho.«
»Tomu se mi nechce ani věřit,« řekl Slávek.
»Opravdu! Jeden voják se tam opil a začal křičet, ať jdou domů, že
už stejně všechno prohráli. Kubiš umí německy, proto všemu rozuměl.
Ostatní Němci okřikli opilého vojáka, tož ztichl. Ale už to bylo
venku.«
»To je moc pěkná zpráva,« mnul si ruce Slávek. »Začne-li klesat
nálada ve vojsku, je to vždycky zlé znamení.«
Slávkovi nastal podobný život jako u Spěchalů. Ve dne doma, večer
do lesa.
Ale tam nechodil už jenom na vycházku. Brával si s sebou malou
lopatku a zdokonaloval svůj lesní kryt.
»Že se ti chce -- vrtat se tam jako krtek,« durdila se tetička.
»Stejně tam nikdy nepůjdeš, tak nač se dřít?«
»To já jen ... pro všechny případy,« nedal se odvrátit od této
práce. »Nevíme, co se může stát.«
»Slávek má pravdu, maminko,« souhlasila s ním Milka.
»Když jste proti mně oba dva, co s vámi nadělám?« poddávala se
matka. »Ale já bych se s tím nepiplala.«
Milka udržovala spojení s vnějším světem. A zprávy, které přinášela,
byly čím dále tím radostnější. Dnes je už jisté, že Stalingrad se
stal hrází, na níž si Němci vylámou zuby. Rusi tam přešli k protiútoku
a obklíčili celou německou armádu, která byla určena k dobytí města,
jež nese Stalinovo jméno.
»A potom,« pokračovala Milka, »začne ruská ofensiva, až se Němci
obrátí a budou utíkat...«
»Potom se do toho dáme i my,« přerušil ji Slávek.
»Ale jak, když nejste nijak připraveni?« nechápala tetička.
»Však my se už připravíme, řekl přesvědčivě.«
Za dlouhých podzimních večerů často přemýšlel o svém postavení.
Skrývá se po domech jako štvanec. Nic jiného mu prozatím nezbývá.
Vždyť je sám. Ale z Milčiných zpráv se dověděl, že již není tak
docela sám. Už několik lidí z okolních vesnic uteklo z nucených
prací v Německu a skrývají se na různých místech. Četníci je sice
pronásledují -- lépe řečeno, mají rozkaz je pronásledovat -- ale
jak to dělají ve skutečnosti?
»Poslyšte,« zastaví četník otce takového utečence, »dnes odpoledne
k vám přijdu.«
»Dobře, pane strážmistře,« směje se šťastný tatík.
»Tak ať mi ten váš kluk nevleze do cesty!«
»Postarám se, pane strážmistře, postarám.«
Četník přijde, udělá prohlídku, spustí křik, aby to v sousedství
pěkně slyšeli, vrací se s nepořízenou na stanici a hlásí německým
úřadům, že zase vykonal tolik a tolik prohlídek.
Úřady se mohou pominout zlostí. Hrozí zbavením místa a zavřením,
ale ve skutečnosti jsou bezmocné. Nemají co činit s nespolehlivým
jedincem nebo s nějakou odbojnou skupinou. To stojí proti nim celý
národ. Národ, jehož nejsvětějšími zbraněmi jsou nepotlačitelná touha
po svobodě a nesmiřitelná nenávist.
A Slávek už promyslil plán. Naváže spojení s těmito uprchlíky, utvoří
skupinu partyzánů a zahájí činnost. Splní tak nejen svou povinnost,
ale i poslední vzkaz zatčené matky.
Jednou k večeru přiběhla Milka z dědiny celá udýchaná.
»No, co letíš jak rarach?« vítala ji matka.
»Slávku, dnes musíš spát ve sklepě,« povídala chvatně Milka. »Němci
dělají prohlídku skoro ve všech domech!«
»Co zase hledají?«
»Strážmistr Žeravík mi řekl, že pátrají po uprchlících z Německa.
Už jsou v dědině. Sama jsem viděla, jak dva vešli k Mašláňům a dva
hlídali před chalupou.«
»Bude ti tam zima,« starala se tetička. »Co bychom ti tam daly?«
»Ty dvě přikrývky mi stačí, teti, nemějte strach!«
»No, nevím. Zítra už je první prosinec, zima přituhuje.«
Posbíraly kde co měly teplého a daly to Slávkovi do sklepa.
Naslouchal se zatajeným dechem, co se bude dít. Ale hodina za hodinou
míjela -- a po Němcích ani památky. Snad se spokojili s prohlídkou
několika domů a odtáhli, pomyslil si.
Tetička Čechová měla pravdu. Ve sklepě byla citelná zima, která se
stupňovala každou hodinou. Přestože byl dobře zaopatřen, chvěl se
po celém těle.
Pojednou se ozvaly těžké kroky. Někdo prudce zabouchal na dveře.
»Kdo je tam?« zvolala ospale tetička.
»Otevřte!« zazněl německý rozkaz.
Pak několik nesrozumitelných vět, klení a nadávky. Těžké kroky
duněly celým domem. Nakonec vyšli pátrači i na podsínek. Slávek
zřetelně slyšel, jak jejich bodáky zajíždějí do slámy a do sena.
V té chvíli si trpce uvědomoval, jak je bezbranný. Oč jinak by se mu
to nyní sedělo, kdyby měl v ruce nejobyčejnější pistoli! Vniknou-li
do sklepa, je po všem. Musí se jim vzdát na milost a nemilost...
Tvrdá pažba dopadla na zem. Ještě jednou a ještě jednou. Uslyší
dutý zvuk?
»Kde máte sklep?« ptá se voják.
»Ale, božínku, sklep je tady!« volala živě tetička. »To jste mohli
hned říci, že hledáte sklep! Nemusíte hned mlátit do podlahy!«
Zavedla je do druhé části domku, kde byl jejich menší sklípek.
Slávek slyšel, jak voják sestupoval po schodech.
Pak zase nějaké nejasné poznámky, bouchnutí dveří.
Dům ztichl.
Od odchodu vojáků uplynulo asi půl hodiny, když zaslechl tichounký
šepot:
»Slávku, spíš?«
Milka!
»Ne! Co je?«
»Zůstaň tam až do rána! Vojáci chodí okolo našeho.«
»Dobře.«
A zase míjely nekonečné hodiny. Slávek slyšel dupot vojáků, kteří
pobíhali sem a tam. Zapomněl na zimu a na všechno nepohodlí.
Teprve k ránu vše utichlo.
Usnul.
Probudil se zimou. Zamřížovaným okénkem k němu vnikalo denní světlo.
Vyhlédl ven. Krajina byla pokryta tlustou vrstvou čerstvě napadlého
sněhu.
V celém domě bylo hluboké ticho. Obě asi ještě spí, řekl si. Není
divu -- po takové noci...
Tiše, aby je nevzbudil, vylezl ze skrýše. Skulinou ve dveřích
nahlédl do kuchyně. Budou-li ještě spát, zůstane chvíli v předsíni.
Je tu přece jen radostněji než v tmavém sklepení.
Jaké bylo jeho překvapení, když spatřil obě ženy sedět na lávce
u okna! Milka byla skloněna nad stolkem a usedavě plakala. Její
matka zírala nepřítomně z okna a Slávek zahlédl, jak jí po vrásčité
tváři kanou slzy.
Zaraženě odstoupil ode dveří. Byl zmaten. Co se tu stalo? Jaké
neštěstí je zkrušilo? Co to bylo tak strašného, že pláče i tetička,
která je přece vždycky tak rázná?
Nepleť se do jejich věcí, Slávku -- šeptalo mu cosi. Bůh ví, co
je trápí. A kdyby ses tak znenadání objevil, bylo by to od tebe
nešetrné a hrubé.
Už se chtěl vrátit do sklepa a počkat, až se ženy vypláčí a
seberou. Ale pak jako by mu cosi zase pošeptalo: Neměl bys tam
přece jen vkročit? Jsou to slabé ženy ... třeba zrovna v této
chvíli potřebují tvé rady a pomoci ... jsi jim zavázán tolika
díky za všechna dobrodiní, která ti prokázaly ... neodcházej,
Slávku!
Jak tak sváděl boj sám se sebou, zaslechl Milčin přerývaný hlas:
»Já mu to, mami, neřeknu. Já mu to nemohu říci!«
»Když ne ty, pak mu to řeknu já. Ale povědět mu to musíme. Jak by
to vypadalo!« odpovídala matka a hlas se jí chvěl.
Slávka se zmocnil podivný neklid. Co to má znamenat?
Náhle se rozhodl.
Prudce zaklepal a rázně vešel do kuchyně.
»Dobré ráno!« nutil se do veselého tónu.
»Dobré --!« tetička nedopověděla. Milka rychle skryla noviny,
které před ní dosud ležely na stole, a dala se znovu do pláče.
Slávek se opět zarazil. Udělal dobře, že sem vkročil?
»Teti, co se vám stalo?« otázal se stísněným hlasem.
Tetička Čechová sebrala všechnu sílu. Pokročila ke stolu.
»Milko, dej sem ty noviny!« vyzvala dceru.
Pak je podala Slávkovi se slovy: »Pán Bůh tě potěš, chlapče! Milka
to dnes přinesla z dědiny. Čti!«
Se Slávkem se zatočila celá chalupa.
Násilím se ovládl a uchopil noviny.
Nemusely mu ani ukazovat, co má číst. Znal ty dvě silné černé čáry
a mezi nimi několik řádek vytištěných tučným písmem, které přinášely
smrt.
Ruce se mu zachvěly. Srdce se prudce rozbušilo a krev se mu vehnala
do tváře. Hned nato smrtelně zbledl.
»To není ... možné!« vydechl. Opřel se o postel. Noviny mu vypadly
z rukou.
Hleděl vytřeštěně na obě ženy.
»To není ... možné!« vykřikl zoufale.
»Musíš být silný, Slávku,« pokročila k němu tetička a konejšivě
ho pohladila svou mozolnatou dlaní.
Slávkovi se zdálo, že na něho padá dům. Že trámy praskají a pochovávají
naději, kterou až dosud měl...
Vyběhl ven bez čepice, bez pláště. Neslyšel výkřiky žen, které ho
volaly zpět.
Běžel do hory. Čím mu byl v té chvíli sníh, čím zima a ostrý mráz?
Jeho tatínek byl oběšen! Člověk, který miloval svou vlast tak, že
byl ochoten bojovat za ni do poslední kapky krve, byl oběšen jako
zločinec!
Tatínek! Tak miloval tyto lesy! Co se v nich se Slávkem nachodil!
A už nikdy spolu nepůjdou.