Třebaže to bylo proneseno šeptem, poznal Toníkův hlas.
»Toníku, jsi to ty?«
»Ano, pojď sem!«
Vešel do stodoly.
»Už tu na tebe čekám dvě hodiny,« šeptal Toník. »Tatínek ti vzkazuje,
abys ke Spěchalům nechodil.«
»Co se s nimi stalo?«
»Nic. Jsou doma. Ale jejich chalupa je hlídána. Čekají, že se tam
vrátíš.«
»Pak čekají marně.«
»Nechoď ani za Pavlem. Tam také hlídají.«
»Nepůjdu, Toníku.«
»Tatínek tě chtěl vzít na noc k nám, ale k večeru přišli noví vojáci.«
»Co tu chtějí?«
»Ještě nevíme, ale tatínek myslí, že se budou střídat s těmi, co
střeží Spěchalův, váš a Kovářův dům. Proto se tu nesmíš ani ukázat.«
»To vím...«
»A tady ti tatínek posílá nějaké jídlo a trochu vína. Je tam i
suché prádlo.«
»Děkuji, Toníku.«
»A zde mi dal Pavel pro tebe svůj hubertus. V něm tak brzy
nepromokneš.«
»Jste všichni moc hodní, Toníku. Děkuji...«
»To nic,« odmítal díky Toník. »A počkej, málem bych na to zapomněl.
Tu máš ještě mou baterku.«
»Vy jste pamatovali opravdu na všechno,« řekl dojatě Slávek. »Ale
teď už půjdu.«
»Sbohem, Slávku,« loučil se Toník. »A až ti bude zle, přijď zase!
Tatínek řekl, že ti bude stále pomáhat. Kde budeš?«
Studený liják neustával. Hluboká tma. Vojáci u Spěchalů, u Kubišů,
u Kovářů, na Dolině.
Kde budeš, Slávku?
»To ještě nevím, Toníku,« odpovídal těžce. »Však já si už něco najdu.«
Stiskl Toníkovi ruku a zase vyšel do noci.
Šplhal do příkrého kopce přímo nad hospodou.
Kde budeš, Slávku?
Les je krásný a vábivý, když svítí slunce a zpívají ptáci. Jaký je
teď, v tmavé, studené a deštivé listopadové noci?
A přece ti nezbývá nic jiného než les. Les studený a nevlídný, mokrý,
zrádný, nebezpečný.
Hubertus s kapucí byl neocenitelný. Ale co platno, když Slávek měl
už promočené šaty a prádlo!
Velikým obloukem obešel Dolinu a zamířil do lesů nad dědinou. Věděl
tam o několika úkrytech, kde by se mohl schovat aspoň před deštěm.
Po dlouhé chůzi přišel k jedné skrýši. Vklouzl dovnitř. Jaké bylo
jeho zklamání, když našel dno zaplavené vodou!
Znaveně šel hledat nový úkryt. I tam bylo velmi vlhko. Šlo by to
spravit. Dát na dno trochu smrčí, na to hlínu, nahoru zase smrčí...
Kdyby tak měl rýč!
Zalomcovala jím zima. Tak tu zůstat nemůže. Nachladí se, dostane
zápal plic --
Rozbalil balík od Kubišů. Byl v něm chléb, salám, nějaké prádlo a
lahvička vína. Dal se do jídla a při tom vzpomínal, kdo ze známých
bydlí nejblíž. Rýč si musí opatřit stůj co stůj!
Náhle se ťukl do čela. Tetička Čechová s dcerou Milkou mu jistě
vypomohou! Že si na ně hned nevzpomněl! Jsou to takové nebojácné ženy.
Opatrně sestupoval s kopce. Sestupoval? Sjížděl. Sklouzal. Padal a
zase vstával.
Na okraji lesa se zastavil. Hošťálková spala. Jaký div -- muselo
být již hodně přes půlnoc!
Čechův dům byl několik kroků od lesa. Stál o samotě.
Slávek sotva slyšitelně zaklepal.