Šly už spat a zapomněly zhasnout?
Zaklepal po druhé.
Konečně!
V kuchyni se ozval nějaký šepot. Slávek přitiskl ucho ke dveřím a
zřetelně zaslechl Olinčin hlas:
»Babičko, neotvírejte!«
»To jsem já, Slávek!« zašeptal.
Slyšel šoupavé kroky. U dveří se zastavily.
»Kdo je tam?« zeptala se babička, která nedoslýchala.
»Babi, nekřičte!« varovala ji Olinka. »To je Slávek!«
Zámek zaskřípal.
»Pro všecky svaté, kde se tu bereš, chlapče?« lekla se babička.
»Slávečku!« Olinka zapomněla na všechnu opatrnost. Jásavě zavýskla
a zavěsila se bratrovi na krk. »Slávečku, to jsi hodný, že ses
přišel na nás podívat!«
»Jenom tak nekřičte!« napomínal je Slávek a prudce zamžikal. »A jak
se tu máte?«
»Je nám tu --,« Olinka chtěla ještě něco říci, ale náhle se dala
do pláče. I chvějící se babičce tekly po tváři palčivé slzy.
»Synku, neměl jsi to dělat...!« řekla truchlivě.
»Co, babičko?« otázal se překvapený Slávek.
»Neměl jsi sem chodit. To víš, že my tě rády uvidíme, ale ... je
to s tebou zlé...«
»Proč? Stalo se něco?«
»Včera tu byli zase,« vysvětlovala tiše Olinka. »Měli s sebou psy
a prohlíželi znovu celý dům. I drvárku, stodolu, ba vlezli i do
žlabu s mlýnským kolem...«
»Ale nenašli nic, že?«
»Našli. Vaše pistole a pušku.«
»Jak je to možné?!« hrozil se Slávek. »Vždyť jsme je tak dobře
zakopali...!«
»Nevím. Najednou se objevili pod oknem a už to nesli.«
»A s vámi už nemluvili?«
»Mluvili, chlapče, mluvili...,« vpadla Olince do vypravování babička.
»A jak mluvili! Jestli prý o tobě něco víme a oni to zjistí, hned
budeme zastřeleny, já i Olinka.«
»Však já sem nebudu chodívat,« řekl jako na omluvu. »Chtěl jsem se
jenom podívat, jak se vám tu daří.«
»Tak jsem to nemyslila, chlapče,« bránila se babička. »Jenom přijď,
když ti bude zle. Co záleží na mně, na staré osobě -- ale vás by
bylo škoda. Říkám ti to proto, abys byl na sebe opatrný. Abys
nemyslil, že už máš vyhráno.«
»Já vím, babičko,« řekl měkce.
Chvíli si ještě sdělovali otřásající dojmy posledních týdnů. Slávek
se dověděl přímo z Olinčiných úst, jak to tehdy při zatýkání bylo.
»Ale teď už zas půjdu,« zvedl se konečně. »Však kdybyste si s něčím
nevěděly rady, vzkažte k Spěchalům.«
»Milada je zlaté děvče,« pokyvovala hlavou babička. »A Pavel nám
také hodně pomáhá. Jenom mám strach, abyste se nějak neprozradili.«
»Nebojte se, babičko, jsme opravdu opatrní,« uklidňoval ji.
»No, buďte, chlapče, buďte. Dost je toho co se už stalo. A jak jsem
řekla, přijď se na nás zase podívat! Hned je tu člověku veseleji.
Kdyby už aspoň ten Jenda přijel!«
»Však nám psal, že přijede hned po prvním listopadu,« sdělovala Olinka.
Loučení bylo rychlé. Stáhli lampu, Slávek se vyplížil na verandu a
rychle zmizel mezi stromy.
O několik dní později šel starý Spěchal kácet stromy do svého lesa
za »Pasinkem«.
»Strýčku, půjdu s vámi,« nabídl se Slávek.
»To můžeš. Je to dobrá hodinka cesty a stále se jde lesem, takže
tam snad nehrozí nebezpečí.«
Vzali si jídla na celý den a vyšli.
»A ty tu hospodař sama,« loučil se Spěchal s Miladou. »My se vrátíme
okolo šesté hodiny.«
»Dobře, tatínku.«
Listopadové slunce se skrylo za mraky. Vypadalo to na déšť.
Za chvíli po jejich odchodu přiběhl Toník Kubišů.
»Milado, kde je pan Spěchal?«
»Za Pasinkem. Šel kácet. Chtěl jsi mu něco?«
»Tatínek mu posílá peněženku. Včera večer ji zapomněl v hospodě.
Maminka ji našla až ráno.«
»Ten náš tatínek! Za chvíli u vás zapomene i hlavu!« zlobila se
Milada. »Že ho to také těší -- vysedávat celé večery v hospodě!«
»Však tebe by to také těšilo!« usmál se tajuplně Toník. »Jen kdybys
tam jednou přišla!«
»A ty kluku jeden, snad si nemyslíš, že by se ze mne stal nakonec
pijan!« durdila se.
»To ne. Však oni toho stejně moc nevypijí...«
»Tak co by mě tam mohlo těšit?«
»Ty řeči!«
»Jaké řeči? Já na klevety nedržím!«
»To nejsou klevety, Milado. Kdybys věděla, co všechno ti lidé
povídají...«
»Hm ... ten má nemocnou krávu, tomu pošel vepř, ten zlámal v horách
kolo od vozu... To bych z toho měla!«
»Ale ne! Však ty dobře víš, že takové řeči je teď nezajímají!
Povídají si o Němcích! Už se to začíná obracet!«
Milada se rozkročila uprostřed jizby, ruce založila v bok a dala
se do srdečného smíchu.
»Co se začíná obracet?« tvářila se nechápavě.
»No -- fronta!« vybuchl bojovně Toník. »Němci už dostávají do
kožichu! Bijí je Angličané v Africe, Rusové u Stalingradu -- však
řekni to Slávkovi, bude mít radost!«
Milada vytřeštila oči.
»Kterému Slávkovi?«
»Jen se nedělej! Snad si nemyslíš, že nevím, jak dlouho je už u
vás Slávek Čermáků!«
»Ty, Toníku!« rozhořčila se Milada. »Jestli to před někým řekneš,
tak tě --«
»Co bych to říkal?!« urazil se Toník. »Copak jsem malé děcko?«
Milada se stěží ovládla, aby se nedala do smíchu. Ale nechtěla ho
již dráždit, proto začala vážně:
»A kdo ti to prozradil, Toníku?«
»Nikdo mi to neprozradil. Oni přede mnou mluví docela otevřeně.
Tatínek říká, že jim mohu být platný víc než dospělý člověk. Kluka
prý si nikdo ani nevšimne.«
»Hm, to je pravda. Ale přece jen by tě do toho neměli zatahovat!«
»Však oni mě do ničeho nezatahují!« zastával se dospělých Toník.
»Když je třeba někde něco vyřídit, nabídnu se vždycky sám!«
»No dobře, Toníku,« končila rozhovor Milada. »Tu peněženku tatínkovi
předám. Ono to mohlo počkat do večera, tatínek tam beztoho zase --«
Vtom někdo prudce otevřel dveře. Na chodbě stál německý voják s
odjištěnou puškou.
»Ruce vzhůru!« vykřikl německy.
Milada s Toníkem hbitě uposlechli. Škoda, že jsem se dala s klukem
do řeči, pomyslila si Milada. Voják nás vyslechl, možná rozumí
česky -- teď jsme v pěkné kaši!
»Ven!« zněl další povel.
Pomalu vyšli. Na dvoře stálo několik vojáků -- celá chalupa byla
obstoupena. Jak je to možné? divila se Milada. Vždycky vidíme
zdaleka, jde-li k nám někdo -- a dnes... Ale to má na svědomí zase
ten chlapec! Kdybych se s ním nebyla bavila --
Vysoký voják k ní přistoupil.
»Kde je Čermák?«
»Kdo?« tvářila se nechápavě.
»Jaroslav Čermák!« zaznělo ostře a výhružně z vojákových úst.
»Nevím!« odpověděla nebojácně dívka. Jak byla šťastna, že Slávek
odešel do hor!
»Nelžete!« zahřímal voják a dal Miladě surový políček. »Čermák je
tu!«
»A není!« dupla si nohou a v očích jí zahořel bojovný plamének.
Už už se rozmáchl voják k druhému políčku, ale náhle si to rozmyslil.
»Však my si ho najdeme sami!« řekl zlověstně. »Ale pak uvidíte!«
Vojáci vrazili do chalupy. Za chvíli to v ní vypadalo jako po
zemětřesení. Talíře a hrnce rozbity, šaty rozházeny po zemi, desky
od podlahy vytrhány. Sláma a seno se válelo po celém okolí stodoly...
»Kde je váš otec?« zeptal se vztekle týž voják.
»V lese.«
»Co tam dělá?«
»Kácí stromy.«
»Sám?«
»Ano.«
»Je to daleko?«
»Asi hodinu a půl.«
Voják se podíval na hodinky.
»Dobře, zavedete nás tam.«
Milada ucítila, jak se jí zachvěla kolena. Po zádech jí přeběhl mráz.
»A kdo je tohle?« ukázal na Toníka.
»Jsem Antonín Kubiš,« řekl hoch a klidně se podíval vojáku do očí.
»Co tu děláš?«
»Přinesl jsem panu Spěchalovi peněženku, kterou u nás v hospodě
včera zapomněl.«
»Ukaž mi ji!« voják mu zřejmě nedůvěřoval.
»Dal jsem ji Miladě.«
Milada šla do jizby.
»Počkat -- stát!« rozkázal voják.
»Sama nesmíte ani krok!«
Pohrdavě se usmála. Co jí teď záleželo na peněžence!
Zatím co šla s vojákem dovnitř, horečně přemýšlela. Má se stát
spoluvinnicí Slávkovy záhuby! Má přivést vojáky na jeho stopu! Co
podniknout? Řekla úmyslně, že je to vzdáleno půl druhé hodiny. Každá
minuta je vzácná. Povede vojáky oklikou, ale nakonec přece dojdou až
k Pasinku, za nímž seká otec se Slávkem. A co potom? Co potom?
»To je ona?« otázal se voják, když mu ukázala peněženku.
»Ano.«
Vyšli ven.
»A z které hospody ty jsi?« zeptal se ještě Toníka.
»Od Kubišů. To je tady za tím kopcem.«
»Hm ... tam jsem už byl. Řekni tatínkovi, že jeho pivo nestojí za
nic. A už leť domů -- marš!«
Toník se podíval na Miladu. Měla červenou líc od hrubého políčku,
ale jinak byla bledá.
Jejich oči se střetly. Jen na okamžik. Jenom na zlomek vteřiny.
A přece i ten prchavý pohled stačil Miladě k tomu, aby rozšířila
oči a dala Toníkovi výstražné znamení.
Porozuměl jí? Ani sval se mu ve tváři nepohnul. Patrně to přehlédl.
A už jde dolů, do údolí, k domovu. Nejprve krokem, pak klusá, letí,
pádí, řítí se s kopce jako o závod, patrně aby si to vojáci
nerozmyslili, aby ho nezavolali zpět...
Poslední naděje na záchranu je pryč!
Teď už je po všem!
Kráčela s vojáky po lesních pěšinkách, které tak dobře znala. Vedla
je velkým obloukem doleva, ale přece jen tak, aby nezpozorovali její
úmysl. Jen získat čas! I v poslední minutě jí může napadnout něco
spasného...
Ale minuty běžely závratnou rychlostí, a Milada stále ještě nevěděla,
co udělá.
Konečně se rozhodla, že varovně vykřikne. Vojáci ji nelidsky ztýrají,
odvlekou do vězení, snad bude popravena. Snad? Ne, docela jistě.
Vždyť to je pomáhání nepříteli státu! Ale otec a Slávek utekou a
budou zachráněni.
Vykročila rázněji. Nic jiného už nezbývá, tož aspoň zkrátí ty chvíle
čekání a nejistoty.
Blížili se k Pasinku. Vojáci se již před chvílí rozestoupili.
Utvořili řetěz a tak postupovali kupředu. Milada hleděla upřeně před
sebe. Nebude to tak snadné, vystihnout pravý okamžik. Musí na ně
vykřiknout teprve tehdy, až ji budou moci dobře zaslechnout. Ale
nesmí to být zase tak pozdě, aby už neměli času na útěk. Vystihne
krátké dvě-tři vteřiny ticha, které vznikají mezi jednotlivými údery
seker. Sotva dozní rána sekery, vykřikne: »Tati, pryč!«
Ale co to? Jsou již u Pasinku, z dálky je slyšet temné údery. Jsou
to rány jediné sekery! Ví dobře, jak to práská, sekají-li současně
dva dřevorubci! A toto zde --
Náhle se jí zmocnila opojná radost. Že by přece Toník?
Kráčeli přes Pasinek, za nímž byl Spěchalův les. Milada byla jako v
ohni. Oči upřené kupředu. Kdo to seká? Slávek? Tatínek? Má vykřiknout?
Mlčet?
Konečně si ulehčeně oddychla. Pán Bůh zaplať! Jsi chlapík, Toníku,
žádný kluk nebo chlapec, nýbrž chlapík, chlap!
Otec bušil do kmene, jako by neviděl a neslyšel.
»Ruce vzhůru!« vyrušil ho z pokojné práce řízný povel.
Strýc Spěchal pustil sekeru a ulekaně a překvapeně se rozhlédl.
Současně zvedl ruce.
»Milado, kde se tu bereš?« zeptal se s mistrnou přetvářkou.
»Ticho!« zařval voják. »Nemluvit!«
Postoupil kupředu a obezřetně se rozhlížel. Řetěz vojáků se svíral
v kruh, jehož středem byla Milada se svým otcem. Němci prohledávali
každý keř, každou houštinu, každý větší strom. Prohlíželi duté kmeny,
dívali se do korun.
»Nic?« zeptal se zase voják, který hlídal Miladu. Podle vystupování
byl to velitel.
»Nic,« odpovídali mrzutě jeden za druhým a vrhali na Spěchala zlostné
pohledy.
»A kde je ten druhý?« vykřikl náhle velitel.
»Který?« zeptal se Spěchal s takovým výrazem, že by zmátl celý svět.
»Řekněte mi okamžitě, kde je Čermák, nebo vás na místě zastřelím!«
sípěl vzteklý poddůstojník a vytáhl pistoli.
»Zastřelit mě můžete,« odpovídal pomalu a klidně strýc Spěchal, »ale
o Čermákovi nevím nic.«
»Zastřelím vás i s vaší prolhanou dcerou!« zuřil dále velitel. »Máme
přesné informace, že ho přechováváte. A nevydáte-li ho, dám vás
pověsit!«
To ho asi mrzí, že šel takový kus cesty nadarmo, pomyslil si strýc.
Nu, ať už to dopadne jak chce. Slávek je pryč -- a to je hlavní věc.
Však on je vztek přejde. A nepřejde-li -- Bohu poručeno.
Vojáci láteřili, pobízeli Spěchala k mluvení ranami pažeb, ale
nadarmo. Tvrdý pasekář mlčel jako ty stromy za Pasinkem.
Ještě jednou prohledali celé okolí. Marně. Po Slávkovi nebylo ani
stopy.
Konečně se vydali na zpáteční cestu. Spěchala a Miladu vzali do
svého středu. Každou chvíli jim uštědřili nějakou ránu.
Když přišli k Spěchalovu domu, velitel poodešel s dvěma vojáky trochu
stranou. Chvíli se o něčem radili. Pak se vrátil a dal zbývajícím
vojákům povel k odchodu. Na otce a dceru již ani nepohlédl.
»To se mi nelíbí, Milado,« řekl strýc, když vojáci poodešli.
»Nechtějí do nás střílet?«
»Je to divné,« nechápala ani Milada.
»Pojďme dovnitř!«
Vešli do jizby a oknem pozorovali vzdalující se vojáky. Zastaví se?
Vrátí se? Zapálí jim snad chalupu?
Nic. Vůbec nic.
»Nevěřím, že by odešli jen tak. Snad chystají nějakou léčku. Nu, na
nás si nepřijdete, germáni!« pohrozil Spěchal za odcházejícími a pak
se obrátil k Miladě: »Ale s tím Toníkem jsi to provedla znamenitě,
Miladko! Přiběhl tam uřícený, jako bez duše...«
»A Slávek?«
»Vzal Toníka a hybaj pryč! Řekl, že půjde na Troják.«
»To jsem ráda, že Toník pochopil. Nic jsme se nedomlouvali, jenom
jsem na něho mrkla.«
»Je to bystrý chlapec,« řekl uznale Spěchal. »Ale teď se dáme do
úklidu. Bude nám to sice trvat delší dobu, ale co naplat.«
Teprve později se dověděli, co znamenalo zvláštní jednání vojáků.
Celých osmačtyřicet hodin hlídali Spěchalův dům, nevrátí-li se tam
Slávek v domnění, že už je po nebezpečí.
Ale Slávek dobře vytušil, kolik uhodilo. Rozhodl se, že se k Spěchalům
už nevrátí.
U rozcestí nad Hošťálkovou se s Toníkem rozloučil. Sám šel k Šanhaji
a Trojáku, pak změnil směr a zvolna kráčel k Dolině.
Odpoledne se dalo do deště. Tichý, vytrvalý, studený déšť.
Z počátku ho chránily koruny mohutných dubů, které měly dosud
dostatek listí. Ale již zanedlouho padaly dolů velké kapky. Nejprve
jen jednotlivě, ale pak hustěji, stále hustěji, až se změnily v
pravidelný déšť, který přecházel při mírném zavanutí větru v hustý
liják.
Slávek byl promoklý až na kůži. Přemýšlel, co má podniknout. Konečně
se rozhodl, že zajde domů, vezme si suché prádlo a nepromokavý plášť
a potom si v lese vyhledá nějaký úkryt.
Sestupoval k Dolině od lesa. Když míjel skrýš, v níž byl dopaden
nešťastný Kolísko, zahlédl v malé vzdálenosti před sebou člověka.
Chtěl se zastavit, ale vtom se postava pohnula a lesem zaznělo
pronikavé německé zvolání:
»Stát!«
Slávek se rychle sklonil a uskočil za strom.
Zarachotil výstřel. Kulka mu zasvištěla vedle hlavy.
Obrátil se k hoře. Skákal od stromu ke stromu, aby byl chráněn
před střelami, jež se za ním jen sypaly.
Když rány zeslábly, dal se na útěk. Zastavil se teprve, až bylo
úplné ticho. Kam teď?
Lilo nepřetržitě jako z konve. Voda v botách začínala šplouchat.
Nohy na mokrém svahu ujížděly. Ozýval se hlad.
Tedy i doma ho hledají! Slídí po něm jako ohaři. To je jistě
znepokojil nález těch zbraní!
Posléze se rozhodl, že zajde ke Kubišům. V kuchyni se osuší, něco
pojí a vydá se zase na cestu do lesa.
V hostinci bylo živo. Zvýšená činnost německých vojáků sbližovala
lidi, sváděla je dohromady.
Když Slávek vstoupil do předsíňky, kdosi otevřel dveře od nálevní
místnosti. Modré chuchvalce kouře zastiňovaly lampu.
Uviděl mnoho známých tváří. Ale u okna obráceného k silnici sedělo
několik německých vojáků.
Rychle ustoupil. Zahlédli ho?
Nic se nepohnulo.
Poznal, že ke Kubišům nesmí. Co mu zbývá? Prochodit celou noc po
lese.
Vracel se na pěšinku vedoucí k Dolině. Když šel okolo Kubišovy
stodoly, ozvalo se tiché: »Psssst!«
Co to?
Tma byla neproniknutelná.