První dny u Spěchalů byly pro Slávka opravdu utrpením. Těžko si
zvykal na dlouhou nečinnost. Přes den byl v chalupě, kde mu starý
Spěchal připravil několik dobrých úkrytů pro případ nenadálé prohlídky.
Většinu dne strávil tím, že seděl u okna a díval se do údolí pod
Spěchalovým domkem. Teprve večer vycházel ven, do lesa. Procházel
se vždycky dlouho do noci.
Někdy přicházel na besedu Pavel Kovářů. Milada věděla, že je Slávkův
nejlepší přítel, proto se ho nebála pozvat.
Pavel i Milada přinášeli zprávy z vesnice. O zatčených se nevědělo
nic bližšího. Zjistili jen, že byli ze Vsetína odvezeni, ale kam,
nemohli vypátrat.
K Čermákům se již nastěhovala babička i s Olinkou. Jenda napsal, že
přijede ze Zlína začátkem listopadu.
»A co babička? Stačí na tu práci?« zeptal se Slávek.
»Sama by nestačila, to víš,« řekla Milada. »Ale sousedé jí pomáhají.
Tady Pavel pooral a zasil.«
Slávek se na něho vděčně usmál: »Děkuji ti, Pavle. -- A po
mně ... pátrají?«
»Neslyšela jsem nic.«
»Ale přesto musíš být opatrný,« připomínal strýc Spěchal. »Oni ti
tak brzy nezapomenou, že jsi jim utekl zrovna před nosem! Však
tady je ti dobře, domácnost je zaopatřená, tož se do ničeho nežeň!«
Co pomohla tato varovná a dobře míněná slova, když se neodolatelně
ozývala touha spatřit aspoň zpovzdálí rodný domek?
A tak jednoho večera, když tma byla zvlášť hustá a neproniknutelná,
Slávek se vydal na cestu k Dolině. Přehoupl se přes návrší, jež
odděluje Spěchalovo údolí od silnice, minul Kubišův hostinec a
pěšinkou se blížil k domovu.
Srdce mu prudce bušilo. Vždyť je to po prvé za několik týdnů, co
tudy kráčí. Olinka už asi spí. Babička snad šuká po kuchyni. Možná
sedí nad modlitební knížkou.
A budou-li spát? Nepolekají se, když tak znenadání zatluče?
Již byl u Doliny. V jejich domku se svítilo. Úzkými štěrbinami v
nedokonalém zatemnění pronikaly do tmy světelné paprsky.
Slávek se opatrně rozhlížel. Všude byl klid. Plížil se jako kočka
až k verandě.
Jemně zaklepal.