Těžký mrak se pověsil na Dolinu.
Co chtějí? Kam jdou?
Brzy se jim dostalo odpovědi. Vojáci zamířili k jejich chalupě. Dva
zůstali venku, dva vešli dovnitř. I se psy.
Paní Čermáková se násilím ovládla. Ještě štěstí, že v poslední
chvíli vylila čaj z konve!
Vojáci se vyptávali lámanou češtinou, nebyl-li tu nějaký »oficír«.
»Ne, nic podobného tu nebylo,« oddychla si paní Čermáková. Pán
Bůh zaplať, že jejich návštěva neplatí Kolískovi! Rázem oživla a
nabyla staré jistoty.
A nešel ani okolo? Neviděli nějakého důstojníka v lese?
Kdepak, sem nevkročí ani lidská noha! Co by tu také dělal?
Vojáci přesto začali prohlížet celý dům. Kam nemohli vniknout sami,
tam poslali psy. Rozházeli postele, vešli do sklepa, vylezli na půdu,
prošťárali stodolu.
Nic.
Odešli.
»Maminko, já jsem se ti tak třásla!« zašeptala Olinka.
»Však já také, Olinko!« přiznávala se matka. »No, jenom ať se už
nevracejí! Kam jdou?«
Olinka opatrně vyhlédla.
»K lesu!«
»Snad ne ke skrýši?«
»Ne, jdou hodně doleva,« uklidňovala matku i sebe Olinka. »To už
ho nenajdou.«
»Tak přece měl pravdu Slávek, že hledají nějakého...«
Vtom se ozval zuřivý štěkot psů.
»Probůh, co se tam stalo?« lekla se matka.
Olinka vyšla ven. Kráčela k drvárce, jako by šla pro dříví. Přitom
se úkradkem podívala do lesa.
Náhle se zastavila, jako by ji přikoval k zemi. Chvíli naslouchala.
Pak se obrátila a spěchala do kuchyně.
»Maminko, je zle...!«
»Co se stalo?«
»Pan Kolísko kašle, slyšet ho až sem!«
»Tož to je s ním konec...!« zalomila rukama matka a usedla na židli.
»A zaslechli to?«
»Ano, protože už ho hledají. Psi pobíhají sem a tam...«
»A jsou blízko skrýše?«
»Ještě jsou dosti daleko, ale jdou k ní. Ti psi jim ukazují cestu...«
»Počkej --!«
Do mrazivého ticha v kuchyni pronikal nový, ještě zuřivější štěkot
psů. Pak bylo slyšet zlostné hlasy a žalostné zaúpění.
»Už ho našli...,« řekla mrtvě matka.
Obě se přitiskly k záclonce na okně a snažily se zahlédnout, co se
děje v lese.
Obraz, který spatřily, jim podlomil nohy. Vojáci vytáhli nemocného
uprchlíka z úkrytu. Bili ho pažbami, smýkali jím se strany na stranu
a něco na něho křičeli.
Kolísko neodpovídal. Nemohl odpovědět, protože jím zmítal těžký
záchvat kašle.
A už se vydal truchlivý průvod na cestu k Čermákově chalupě.
Dva rozzuření vojáci vrazili do kuchyně.
»Věděli jste o něm?«
»Ne,« řekla rázně paní Čermáková a sama byla udivena, kolik jistoty
a přesvědčivosti je možno vložit do jediného slova.
»A co toto?« ukazoval voják na teplé přikrývky, které dali Kolískovi
do krytu. »Kde to vzal?«
»Nevím,« trvala na svém už úplně klidná žena. Byla překvapena sama
sebou. Dokud se nebezpečí vznášelo okolo ní jako cosi neurčitého,
chvěla se bázní a očekáváním toho, co přijde. Nyní, když mu stála
přímo tváří v tvář, pocítila mrazivý, železný klid. Zdálo se jí,
že nikdy neměla tak jasné myšlenky jako v této chvíli.
»Však ono se to vyšetří,« řekl vztekle voják, zmatený jejím klidem.
Zahrozil ještě puškou a vyšel ven i se svým druhem.
Před domkem stál Kolísko. Stál? Potácel se s boku na bok. Na tváři
měl velikou bouli -- to jak byl zasažen pažbou jednoho vojáka. Kalné
oči upíral na paní Čermákovou. Mlčel, ale v jeho zraku ležela prosba
za odpuštění. Jeden voják ho hlídal, kdežto zbývající prohlíželi a
vyslýchali Čermákovy sousedy.
Když nic nepořídili, vyrazili k Hošťálkové. Cestou tloukli klesajícího
uprchlíka, křičeli na něho, psi štěkali. Celá Dolina se otřásala
touto nelidskou podívanou.
Když se večer vrátili otec se Slávkem, už o tom věděli. V celé
dědině se nemluvilo o ničem jiném.
V noci odběhl Slávek do skrýše a zahladil všechny stopy, které by
je snad mohly ještě nějak prozradit. I doma spálili všechno, co by
jim mohlo uškodit. Pušku a dvě pistole, které pečlivě uschovávali,
zabalili a zakopali za chalupou.
Ráno zajel Slávek za Hájkem. Řekl mu, aby už dopisy nevozil. Budou
pokračovat, až se všechno uklidní.
»Teď záleží všechno na Kolískovi,« řekl pan Čermák. »Bude-li pevný
a dovede-li mlčet, nemusíme se ničeho obávat. Promluví-li však...«
Dovede-li mlčet...
Sváží tě tak, že rukama se držíš za paty, prostrčí ti mezi pažemi
dlouhou a pevnou tyč, upevní ji na dva silné sloupy, roztočí tě -- a
ne rukama, nýbrž ranami obušků! -- a točíš se, jako ses točíval v
dětství na hrazdě při kolenotoči, rychleji a rychleji, za každým
otočením na tebe zařvou: »Kdo ti pomáhal? Mluv!« A když mlčíš, nová
rána, druhá rána, třetí rána, po hlavě, po zádech, po tváři, po
rukou... V hlavě ti hučí, točíš se už nejen ty, ale celý svět ... a
mlčíš...
Pak tě postaví tváří ke zdi, k tvrdé kamenné zdi, za každou otázkou
následuje prudký úder do hlavy, strašný náraz nosem a čelem do stěny,
krvácíš, už nejsi ani člověk ... a mlčíš... a mlčíš...
Otočí tě zase čelem do světnice. Obrovský gestapák si povyskočí a
jeho těžká okutá bota dopadne na tvou nohu, přímo na nárt, ozve se
praskot, hroutíš se k zemi, zvedají tě surovými ranami obušků ... a
mlčíš ... a mlčíš ... a mlčíš...
Když pozbudeš vědomí, dají ti na chvilku pokoj. Sotva však otevřeš
oči, vrhnou se na tebe znovu. A mají desítky jiných a krutějších
způsobů, jak tě donutit k mluvení. Je jim lhostejno, co si o nich
myslíš. Co jim záleží na tom, že všechna hrůza obávaných mučíren ve
středověku s koly a kládami na lámání lidských údů bledne a ztrácí
se před tím, co přineslo lidstvu Německo dvacátého století?
Jsi-li pevný jako skála, jsi-li tvrdý jako žula, dovedeš mlčet stále.
Vydržíš tento nelidský nápor, i když nemáš naděje, že by ses zachránil.
Buď podlehneš jejich ranám, nebo tě ubijí až potom. Ale v poslední
chvíli jasného vědomí tě zahřeje myšlenka, že tvůj duch zvítězil
nad hrubou mocí. A vědomí, že jsi zachránil mnoho lidských životů...
Dovedl mlčet i Kolísko?
Druhého dne seděla Čermákova rodina u oběda.
»Tak co je s Kolískem?« otázala se matka.
»Odvezli ho do Vsetína,« řekl otec. »Nejprve ho vyslýchali zde v
obecní kanceláři, ale nic z něho nemohli dostat.«
»Třeba bude mlčet i ve Vsetíně. Zdá se, že je to opravdu statečný
chlap. Jinak by tu již byli.«
Okolo okna se mihl nějaký stín.
Byl to soused.
Polohlasitě zavolal:
»Jdou sem nějací lidé! Řekl bych, že je to gestapo!«
Stín zase zmizel.
Pan Čermák přiskočil k oknu, z něhož bylo možno přehlédnout celou
Dolinu.
Opravdu! Od silnice se blížili tři mužové. Tmavé šaty, vysoké boty.
Šli pomalu, vesele se o něčem bavili. Zřejmě si byli svou věcí jisti.
»Jdou pro nás!« řekl pan Čermák.
»Co teď?« lekla se matka.
»Utečeme do lesa.«
»I s Olinkou?«
»Ano! Vytratíme se za drvárku, a než sem přijdou, zmizíme v
houštinách.«
»Ale co vzít s sebou?«
»Nic. Není času! Za mnou!«
Pan Čermák uchopil čepici a už byl na dvoře. Ostatní chtěli vyrazit
za ním.
Ale už se k tomu nedostali, poněvadž otec se náhle obrátil a vracel
se do kuchyně.
»Škoda, že jsme ty zbraně zakopali,« pohlédl na Slávka. »Mohli jsme
se aspoň bránit.«
»A proč ses vrátil, tati?« zeptal se Slávek.
»Jdou sem s několika stran,« odpověděl otec. »Zahlédl jsem dvě
skupinky po dvou a po třech. Sestupují k naší chalupě od lesa.«
»Co uděláme?«
»Už nic,« řekl smutně pan Čermák. »Je pozdě. Až nás budou vyslýchat,
nevíme o ničem. O Kolískovi ani o těch druhých. A nikoho z Hošťálkové
nebudeme jmenovat. Rozumíte?«
»Ano,« zašeptali všichni.
»Musíme zapírat do posledního dechu. Jinak bychom přivedli do
neštěstí --«
Vtom se rozletěly dveře od kuchyně a v nich se objevili dva
gestapáci s namířenými pistolemi.
»Ruce vzhůru!«
Celá rodina uposlechla. Zatím co jeden mířil, druhý dával pouta
panu Čermákovi.
Matčin pohled se svezl úkradkem do Doliny. Myšlenky jí zavířily v
hlavě jako divoký vodopád. Budou zatčeni, odvlečeni. Olinku jistě
zase propustí, vždyť je to dítě. Kdo si ji k sobě vezme? Jeník je
ve Zlíně. I když se vrátí do rodného domu -- je to chlapec. Zbývá
babička, která žije v dědině u sestry. Stará osoba, která by sama
potřebovala opory. Kdo tedy --?
Slávek!
Slávek kdyby tu mohl žít! I když by se musel skrývat před
pronásledovateli, kteří by po něm jistě slídili, přece by dovedl
domácnost udržet. Zařídil by u sousedů, aby udělali to, na co by
nestačil sám.
Ale takhle?
Odvedou ho, odsoudí, snad i popraví a Olinka tu zůstane sama. Zůstane
na světě jako kůl v plotě, odstrkovaná, bez opory -- -- --
To všechno se přehnalo jejími myšlenkami rychlostí blesku.
Když byl gestapák hotov s otcem a šel k Slávkovi, podrazila mu nohu.
Gestapák upadl a narazil tváří na škopík, v němž měli brambory pro
dobytek. Pořádně se uhodil a zuřivě zaklel.
Zároveň se rozlehl malou kuchyňkou zoufalý matčin výkřik:
»Slávku, uteč!«
Slávek zůstal nerozhodně stát. Má tu zanechat rodiče? Nezhorší
jejich postavení svým útěkem?
Jen rychle, Slávku! Nerozmýšlej se ani vteřinu! Gestapák už vstává,
jeho vztekem zkřivená tvář dává tušit, co bude následovat. Zde už
není co zhoršit! Maminka, tvá statečná maminka ti ukázala, že v
osudových chvílích se musí jednat rychle. Dokaž jí, že její oběť
nebyla nadarmo. I tatínek ti dává očima znamení, abys utekl. Ví,
že je už všechno stejně prozrazeno a ztraceno, tož nač ještě
zvyšovat počet obětí?
Ale musíš být rychlý a mrštný jako veverka, neboť druhý gestapák
nestřílí jen proto, že v tom zmatku by mohl zranit svého druha,
který klečí na kolenou, drží si tvář a vyplivuje krev... Nestřílí,
ale zato tím vztekleji volá:
»Fritz!«
A už stojí ve dveřích další gestapák a snaží se rychle rozpoznat,
co se děje v kuchyni. V napřažené ruce má pistoli. Jednej rychle,
Slávku!
Vymrštil se jako střela. Prudkou ranou vyrazil gestapákovi pistoli
z ruky a chtěl proklouznout okolo něho na verandu.
Překvapený Fritz se však zatím vzpamatoval. Zachytil Slávka a pevně
ho svíral.
Ale již tu byla zase matka. Vrhla se na gestapáka jako tygřice.
Zakousla se mu vší silou do ruky, až zaúpěl. Ruka se uvolnila,
druhá uchopila matku za vlasy a začala je vztekle rvát -- ale to
již Slávek neviděl. A neviděl ani to, jak gestapáci přiskočili k
hrdinné matce, jak ji začali kopat a bít, až pozbyla vědomí.
Vběhl za drvárku, pak několik skoků doprava a už byl v lese. Kulky
pronásledovatelů fičely za ním, před ním, okolo něho, les burácel
ozvěnou střelných ran a zuřivých výkřiků -- ale Slávek nedbal. Hnal
se kupředu jako šílený a za chvilku byl tak daleko, že zmizel
pronásledovatelům s očí.
Gestapáci se hnali po jeho stopě, stříleli dále jako posedlí -- ale
rány slábly každou minutou. Jak litovali, že s sebou neměli psy!
Slávek utíkal, co mu nohy stačily. Kam? Nevěděl. Jen do lesů, do
hlubokých valašských lesů, kde se ztratíš jako kapka v moři. Lesy
tě nezradí, Slávku. Poskytnou ti úkryt a ochranu. Sta malých
jeskyněk a doupat skrývají pro tebe. Stačí přihodit nad vchod
nějakou větev zeleného smrčí a jsi v bezpečí.
Pojednou se zastavil. Před ním stálo několik chat a restaurace.
Je možné, že je už na Šanhaji?
Rychle couvl do lesa. Zde by mohli být Němci.
Zamířil doleva. Kam půjde? Kde se ukryje? Kde přenocuje?
Kam by šel jinam než k strýci Spěchalovi! Jeho chaloupka je
přilepena na stráni pod lesem, široko daleko je pěkný výhled,
strýc Spěchal je dobrák a pro strach má uděláno.
Přišel tam až za tmy.
U Spěchalů drželi černou hodinku.
»Dobrý večer!« pozdravil Slávek, když vešel do jizby.
»Dobrý večer!« odpověděl strýc. »A kdo to přišel k nám tak potichu,
že ani pes nezaštěkal?«
»Váš Hektor mě poznal lépe než vy, strýčku. Co pak mě nepoznáváte?
Vždyť jsem to já, Slávek!«
»A kýho šlaka! Pěkně tě vítám, chlapče! Však právě tu mluvíme o
tobě. Milado, rozsviť! A jak ses k nám dostal?«
»Tož ... tak.«
»A nejsi raněn? Vždyť prý po tobě stříleli celé salvy!«
»Museli špatně mířit. Nestalo se mi nic.«
»Bohudíky, chlapče, bohudíky. Milado,« obrátil se k své dceři,
která právě rozsvítila, »přichystej něco k večeři, však jistě jsi
nic nejedl.«
»Nejedl, strýčku. Ale hlad nemám.«
»Já ti rozumím. Ale tělo se nedá ošidit.«
»Nevíte, co je s našimi?«
»Jak bych nevěděl, Slávku. Odvedli je všechny tři, ale Olinku již
pustili.«
»A kde jsou?«
»Vzali je do Vsetína. Olinka je s babičkou. Celá dědina je vzhůru
nohama.«
»Zatkli ještě někoho?«
»Posbírali všechny, kteří k vám v poslední době chodili: Šebestu,
Bartoně, Otáhala, Janouška, tvého strýce a tetu Nevrlovy. Nešťastný
Kolísko, ten jim to nadrobil!«
Slávek mlčel.
Vzpomínka na rodiče mu sevřela hruď. Cosi jako trpká výčitka ho
bodlo u srdce. On tu sedí na svobodě -- a co se děje v této chvíli
s nimi? Jistě jsou biti a týráni.
Náhle se zvedl a kráčel ke dveřím. Ne, nemůže si tu v klidu
besedovat, když ví, že rodiče kdesi nevýslovně trpí. Půjde raději
ven do tmy, do noci, půjde do lesů a bude bloudit až do vysílení,
až klesne únavou.
»Kam jdeš, Slávku?« vyhrkl překvapený Spěchal.
»Už jsem vás viděl, tož zas půjdu dál...,« odpověděl neurčitě Slávek.
Ale starý Spěchal byl zkušený člověk. Hned uhodl, co se odehrává ve
Slávkově duši.
»Tož abys chtěl vědět, nikam nepůjdeš,« rázně mu zastoupil cestu.
»Či chceš, aby tě chytili hned první den? Člověče, vždyť ti jsou
vzteky bez sebe, jak je dořídila tvá matka. Olinka nám to všechno
pověděla.«
»Vy jste mluvil s Olinkou?« oživl Slávek.
»Nu, bodejť ... v Hošťálkové to vře a starý Spěchal zůstane za pecí,
ne? Pravdaže jsem s ní mluvil!«
»Plakala?«
»Plakala -- plakala -- --! Toť se ví, že plakala! Kdo by neplakal,
když se stane taková věc v rodině! Ale měl bys ji vidět, jak se jí
leskly oči, když nám vypravovala, jak oba gestapáci skučeli bolestí!
Holenku, to se nestane často, aby si jedna žena dovedla poradit s
dvěma ozbrojenými chlapy!«
»Ale potom ji zbili, viďte?«
»Nu, to víš, vždyť to nejsou lidé...,« odpověděl Spěchal vyhýbavě
a rychle pokračoval v svém sdělení: »Nejdříve všechny zatčené
přiváděli jednoho po druhém do obecního domu a tam je zavřeli do
jakési komůrky. Přede dveřmi stál gestapák a hlídal je, aby spolu
nemohli mluvit. Tvé matce se však přece jen podařilo říci několik
slov Olince. Byla určena hlavně pro tebe.«
»Pro mne? Vzkaz od maminky?« Slávek byl tak rozčilen, že si sedl
na židli.
»Ano. Matka ti vzkazuje, abys vedl hospodářství dál.«
»To povedu, ale opravdu si nedovedu představit, jak to budu dělat.«
»Máš si vzít k sobě babičku. A Jendu zavolej také domů. Vždyť se
tu uživíte všichni.«
»To je pravda...«
»Nejvíc se máš starat o Olinku,« pokračoval Spěchal.
»Jak bych se nepostaral!«
»A jako poslední přání ... počkej, jak to řekla matka doslovně:
Ať Slávek nikdy nezapomene, že celé to neštěstí v naší rodině je
dílem Němců.«
Slávkovi vytryskly z očí slzy. Hned se však zase sebral a přerývaně
si několikrát opakoval:
»Ne, to nezapomenu ... ne-za-po-me-nu ... _nezapomenu!_«
»Tak se mi líbíš, chlapče,« řekl Spěchal. »Musíme být tvrdí a
nemilosrdní.«
Přistoupil až k Slávkovi a hleděl mu upřeně do očí:
»Musíme se mstít!«
Slávek už zatím vstal se židle. Horká vlna se rozlila jeho tělem.
Pocítil znovu to prudké opojení, které se ho zmocnilo před lety
při přednášení Sládkovy básně. Tehdy byl chlapcem. Dnes je už téměř
dospělým mužem.
»Ano, strýčku, budeme se mstít!« opakoval po něm tvrdě.
Znělo to jako přísaha.
Chvíli tak stáli proti sobě mlčky. Oba byli spojeni jedinou
myšlenkou. Myšlenkou vzdoru, odvety, pomsty.
»Ale teď si zasedni a pojez, Slávku!« pobídla ho Milada.
Už neodmítal. Jako by si rázem uvědomil, že musí žít. Že je nutno,
aby žil, protože na něho čeká mnoho úkolů.
»Spávat budeš u nás,« řekl starý Spěchal po večeři. »Jsme tu na
opačné straně a aspoň v prvních dnech jim nenapadne, aby šli sem.
A co bude třeba udělat u vás, to už zařídím já nebo Milada.«
»Baže,« souhlasila ochotně dcera.
»Z počátku tu budeš mít dlouhou chvíli, protože se nesmíš nikde
ani ukázat. Ale později, až to trochu utichne, můžeš chodit se
mnou do lesa.«
Besedovali dlouho do noci.
Když si konečně Slávek lehl, nemohl usnout. Stále viděl před sebou
spoutaného otce a bojující matku.
A ještě když usínal, myslil na její odkaz.