»Jak je mu?« otázala se jí matka.
»Myslím, že má vysokou horečku,« řekla Olinka. »Čaje se napil, ale
skoro ani nemluvil. Jenom ukázal, že ho píchá v zádech.«
»Aby to tak byl zápal plic! Nu, nic nenačekáme! Jak přijde tatínek,
poradíme se, a ty bys, Slávku, navečer zavolal pana doktora. Řekl
bys mu, že Olince je špatně, tady by si to s ním už tatínek nějak
vyřídil. A na noc už ho necháme tu, ať se brání, jak chce. Musíme
věřit, že to dopadne dobře.«
Odpoledne byla doma jen paní Čermáková s Olinkou. Ta se právě
chystala, že se zase podívá za nemocným. Konvičku s čajem měla na
sporáku.
Vyhlédla z okna a krve by se v ní nedořezal.
»Co je ti, Olinko?« přiskočila k ní matka.
»Jdou sem vojáci!« vydechla Olinka a ukázala na pěšinku od Kubišovy
hospody.
Šli po ní čtyři vojáci s velkými psy.