Mladý muž stál u sporáku a mnul si ruce. Do jeho bledé tváře proudila
pomalu červeň.
»Nezlobte se, že jsem vás přepadl tak pozdě v noci,« omlouval se
při večeři, kterou mu narychlo připravila paní Čermáková. »Chtěl
jsem ještě dnes dorazit do Vsetína, ale v tom lijáku je to opravdu
těžké. Mám za sebou dlouhý pochod...«
Ostatní mlčeli.
»Jdu totiž na Slovensko,« začal zase po chvíli. »Chci se dostat k
našim...«
»Máte tam příbuzné?«
»Ale ne,« usmál se. »Myslím totiž ... k naší československé armádě!«
»Na Slovensko? A jak dále?« zeptal se pan Čermák.
»Pak do Maďarska, do Jugoslavie...«
Teprve nyní zmizel chlad z řeči pana Čermáka. Při zmínce o
československé armádě se v něm ozvala stará legionářská krev. Dal
se s hostem do hovoru.
Pozdní návštěvník se jmenoval Semela. Byl posluchačem práv na
Masarykově universitě v Brně. Když vypukla válka, chtěl se dostat
do Polska se dvěma kamarády. Opatřili si nejnutnější potřeby a
počátkem září se vydali na cestu. Daleko však nedojeli. Před Kyjovem
je zastihla vojenská vlaková kontrola. Když se Semelův přítel
legitimoval, vypadla mu padělaná legitimace.
Kontrola to zpozorovala. Hned byli všichni tři zadrženi a vráceni
do Brna. Semelovi a druhému příteli se podařilo v nestřeženém
okamžiku vyhodit z vlaku nebezpečné doklady, které měli již také
připraveny pro pobyt na Slovensku. To je zachránilo. Když se jim
nemohl dokázat žádný nepřátelský úmysl, byli propuštěni na svobodu.
Jejich kamarád ovšem zůstal ve vězení.
»Když byly po nešťastném 17. listopadu zavřeny vysoké školy,« končil
své vypravování Semela, »rozhodl jsem se, že se pokusím o útěk do
ciziny ještě jednou. Protože v Polsku nás již není třeba, jdu na
Slovensko a dále, jak už jsem vám řekl. Tentokrát jsem sám, neboť
i mého druhého přítele zatím zatkli. Cestuji většinou pěšky.
Vyhledávám hory a samoty...«
»Jen ať se vám to všechno podaří,« pokyvoval hlavou pan Čermák.
»Věřím v to,« řekl Semela pevně.
Zatím paní Čermáková rozvěsila po kamnech mokré prádlo a šaty.
Brzy potom šel host spat.
Pan Čermák přenesl dopisy ze skrýše do ložnice. Tam pokračovali
v nedokončené práci.
»Ale polekali jsme se,« pronesla šeptem matka.
»Aspoň vidíme, že opravdu musíme být připraveni na všechno,« řekl otec.
Ráno se Semela převlekl do svého prádla, posnídal, poděkoval za
pohoštění a vydal se na další cestu. Déšť zatím ustal.
Jeho návštěva byla první toho druhu, ale pak přicházeli k Čermákům
další a další uprchlíci. Byli to lidé, kteří unikali ze spárů
německé nadvlády do ciziny, aby tam bojovali v československé armádě.
Někteří se zdrželi v Dolině den, dva, jiní i několik dní. Několikrát
se stalo, že týž den jich přišlo i několik. Nebylo divu. Čermákova
chaloupka, stulená pod samým úpatím horského hřebene, lákala svou
samotou, tichem a nenápadností.
Když se jich sešlo několik, pan Čermák je přidělil -- jak tomu
říkal -- svým příbuzným a známým. Jednoho zavedl k Šebestům, druhého
k strážmistru Bartoňovi, třetího k Nevrlům. Bylo-li jich ještě
více, přidělil je Otáhalům, Janouškům, Spěchalům, vdově Čechové
nebo Kovářům.
Činnost těchto lidí se brzy neomezovala jen na poskytování pomoci
uprchlíkům. Roznášeli letáky, to měli na starosti hlavně Slávek s
Pavlem, které dostávali ze Vsetína a jiných míst. Šířili zprávy ze
zahraničního rozhlasu a přechovávali zbraně, třebaže věděli, co je
čeká, kdyby byli prozrazeni.
A zatím germánský nenasytný dráp uchvacoval jednu evropskou zemi za
druhou. Sáhl po Dánsku a Norsku, zaťal se do Holandska, Belgie,
Lucemburska a Francie, vsypal déšť pum na Anglii, rozdrásal Jugoslavii
a Řecko, podmanil si Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko, uhodil na Rusko.
Téměř celá Evropa potemněla hákovými kříži.
Udusila tato vítězství touhu po svobodě v ujařmených národech?
Naopak! Řady bojovníků za svobodu houstly, rostly Němcům přímo pod
rukama. Lid se stal tvrdým a odhodlaným. Když boj, tak boj! Ale
poslední rána nebude vypálena z germánského děla.
V to věřili ve všech zdeptaných zemích. V to věřili i v Čechách a
na Moravě.
Nic nepomáhala strašná hrůzovláda. Plameny vzpoury nemohly udusit
ani koncentrační tábory, bití, mučení a plynové komory. Za jednoho
zavřeného a umučeného povstali dva noví mstitelé. Sabotovali německá
nařízení, nedodržovali předpisy. Vnášeli zmatek do nepřátelských úřadů.
Sabotovalo se všude. Nejmenší studenti si vylévali zlost aspoň
hanlivými říkankami a posměšnými nápisy na führera. Dělníci
zpomalovali práci a ničili stroje. Železničáři rušili dopravu.
Mlynáři prodávali lidem na černo mouku a dovolovali semlíti třeba
dvakrát tolik, než na kolik znělo úřední povolení. Rolníci neodváděli
předepsaná množství.
Sabotáž, sabotáž, sabotáž.
Sabotovalo se všude. Ve školách měla být mládež vedena k říšské
myšlence. Při nařízených oslavách ředitelé škol četli žákům suchým
a vyprahlým hlasem listinu, kterou jim úřady pro jistotu dodaly samy.
Mládež se při tom bavila -- zvláště při rozhlasových projevech -- nebo
se docela nepokrytě vysmívala.
Sabotovalo se všude. Jel tatík na kole s těžkým kufrem. Doby byly zlé,
příděly nestačily, shánělo se všechno: mouka, sádlo, vejce. Před
vjezdem do města stál strážník.
»Stát!«
Polekaný muž se již v duchu loučil s drahocenným obsahem kufru.
»Co tam vezete?« ptal se přísně strážmistr.
»Nu, to víte, trochu mouky a nějaký omastek...«
»Tak objeďte město a ztraťte se!«
»Ale kudy, pane strážmistře?«
»Člověče, tož já vám mám ještě ukazovat cestu? Tak podívejte se:
pojedete tuhle okolo Moravy, tam vzadu je most přes řeku, přejedete
po něm, pak ještě kus po louce a budete za městem ... ale dělejte,
ať vás nechytnou! Ve městě je německá hospodářská kontrola, zastavuje
každého, prohlíží i aktovky, zadržuje lidi...«
Sabotovalo se všude. I v samé vládě, jejíž ministerský předseda Eliáš
dlouho mátl nejvyšší německé úřady.
Sabotáž, sabotáž, sabotáž...
Němci usoudili, že tak to dále nepůjde. Nemá-li se jim nadvláda v
českých zemích rozplynout jako mýdlová bublina, musí zakročit ostřeji.
Musí ukázat ještě tvrdší a krutější pěst.
A kdo z nich by to dovedl lépe než vedoucí státní policie Heydrich?
Sotva se objevil v Čechách, bylo vyhlášeno stanné právo. Stovky
českých lidí byly popraveny, tisíce zatčeny. Krev mučedníků tekla
v Brně, v Praze, Terezíně, v Dachau, v Buchenwaldu, v Mauthausenu,
v Oranienburku, v Osvětimi a bůhvíjak se všechny ty mučírny nazývaly.
Dva hlavní původci těchto pohrom v naší vlasti -- Heydrich a
Frank -- si mnuli spokojeně ruce. Srazili ten paličatý národ k
zemi! Zdrtili ty vzdorovité a nenapravitelné lebky! Hle, Češi jsou
již jako krotcí beránci! Plameny vzpoury, které až dosud výhružně
vyšlehovaly, jsou uhašeny. Všude je pořádek. Všude je klid. Všude je
ticho.
Uhasly opravdu plameny odboje?
Jak málo znali český národ! Jak málo znali jeho neuhasitelnou touhu
po svobodě!
Kdo si všiml toho osamělého letadla, které v prosincové noci roku
1941 zakroužilo nad Čechami? Kdo zpozoroval odvážné mladé hochy,
kteří seskočili v blízkosti Prahy, aby splnili úkol nejtěžší?
Snad, snad je někdo spatřil. Ale najisto unikli pozornosti německých
tyranů, zpitých vítězstvím nad Evropou.
Byli nenápadní a znali dobře svůj úkol a cíl. Pražané jim podali
přesné zprávy o Heydrichovi.
A 27. května roku 1942 stihl Heydricha zasloužený trest.
Byla to těžká rána pro celé Německo. Kdo jim teď uvěří, že v Čechách
a na Moravě je všechno v nejlepším pořádku? Že Češi jsou spokojeni
s německou ochranou?
Němce zachvátil bezmocný vztek. Děsivá smršť se rozpoutala nad
Čechami a Moravou. Tisíce klesly pod katovou rukou. Plameny Lidic
vyšlehly až do nebes.
A národ? Byl pevný jako skála. Nedovedlo jej zkrušit ani německé
běsnění, ani nepodlehl hrabivému mamonu, když Frank vypsal
desítimilionovou odměnu na dopadení pachatelů atentátu.
A poslední odpověď hrdinů, kteří provedli smělý čin, byla právě tak
statečná jako atentát sám. Když byli po třech týdnech usilovného
hledání vypátráni v kryptě pravoslavného kostela, bránili se jako
lvi. Pálili ze svého úkrytu na útočníky tak mistrně, že se k nim
žádný nemohl přiblížit. Nakonec bylo proti nim použito stříkaček,
které chrlily do podzemí proudy vod. Hladina stoupala, ale odvážlivci
stříleli dále. Už jim sahala po pás, po hruď. Už bylo vody až po
krk. Každý měl v pistoli jediný náboj.
Vzdají se?
Výstřely v podzemní kryptě zaduněly v odpověď. Stateční vojáci
republiky zvolili dobrovolnou smrt.
A domnívali-li se Němci po provedení všech násilností, že tentokrát
je český národ už opravdu umlčen, zase se mýlili.
Měli se jenom zaposlouchat do vzrušeného tepu českých srdcí. Měli
nahlédnout do českých rodin. Měli vyslechnout hovory dělníků o
přestávkách mezi prací. Měli jít do vlaků a pozorovat cestující.
Všude by viděli totéž: nezlomeného ducha, víru ve spravedlnost a
odplatu.
A měli si zajít na hošťálkovskou Dolinu.
Mnoho se tam změnilo za ta tři léta. Manželé Čermákovi zestárli
nejméně o deset let. Slávek byl už tovaryšem, v červenci dostal
výuční list. Jenda pracoval ve Zlíně. A jedenáctiletá Olinka se
stávala pravou rukou ustarané matky. Byla veselá, švitořivá, usměvavá.
Všichni ji měli rádi. Nikoho nezarmoutila. Celou Dolinou se často
rozléhaly její písničky, někdy skotačivé a jásavé, jindy táhlé,
vážné a smutné.
Celou tu dobu dělali Čermákovi všechno, co bylo v jejich silách.
Jízdy do Jablůnky už sice nebyly tak pravidelné, protože gestapo
něco větřilo.
Ale tím více podporovali uprchlíky, kterých přibývalo.
Valašské hory lákaly svou rozlehlostí. A jejich lid? Je z počátku
nedůvěřivý -- je těžko hned poznat a uvěřit, že nový člověk není
jen vyzvědačem gestapa. Ale jakmile tě prohlédnou, jakmile poznají,
že jsi opravdu štvanec, který potřebuje pomoci, jsi jejich člověk.
Snesou ti poslední skrovné zásoby, raději si sami utáhnou opasek,
než by tě nechali odejít o hladu. A budou tě chránit před slídivýma
očima německých vetřelců, kteří tuší, že zdejší hory jsou nebezpečné,
i když mlčí. Proto je procházejí křížem krážem se svými zlými psy,
pušky mají připraveny k výstřelu. Když zahlédnou mezi stromy postavu,
ženou se k ní. Uprchlík! »Stůj!« A před užaslým Němcem stojí prostý
valašský dřevorubec, klidně pozoruje vojáka, ne, nerozumí, nic
neviděl, nic neslyšel, vrtí hlavou a krčí rameny. Pak jeho sekera
zazvoní o tvrdý pařez -- ej, germáni, vy jednou poběžíte a tehdy
naše sekery nebudou mlátit už jen do těchto pařezů, věru že ne -- --
A uprchlík si zatím hoví v dřevorubcově chalupě, která je odtud
několik kroků. Že je malá jako dlaň a člověk by se v ní nemohl
ukrýt? A kdo se to usmívá zpod doškové střechy? Kdo je to ukryt
pod hromadou slámy? Kdo leží na dřevěné pryčně v mistrně maskovaném
sklepě pod »podsínkem«? Ej, vejdi do pasekářské chalupy a hledej tam
ukrytého člověka!
A je těch chalup, které tě přijmou jako svého syna! Zajdi si třeba
k Spěchalům. Starý Spěchal si tě přeměří pohledem, který ti až duši
rozřízne. Pak se dá do smíchu, poplácá tě po zádech, pojď, synku,
tady si odpočiň, Milada zatím něco ukuchtí, pojíš a vyspíš se ... a
zítra -- -jak? Hned zase dál? Nevadí, převedu tě přes horu, znám
tu každý chodníček a každý keř, se mnou nezabloudíš -- -- --
Nejsou-li u Spěchalů doma, dlouho se nerozmýšlej! Přeskoč kopeček,
trochu se zadýcháš, ale to nic, starý Spěchal má přes padesát a běhá
tu jako mladík, překročíš cestu a jsi v hospodě u Kubišů. Tam sice
spát nemůžeš, je to hned u cesty a žízniví Němci se tu často zastavují,
ale Kubišovi mají synka, dvanáctiletého Toníka, chlapce bystrého a
spolehlivého, který dovede mlčet jako ryba. Ten tě dovede úzkou
pěšinkou do Doliny a to už si zase jako doma.
A jdeš-li s druhé strany, zastav se na pasekách u Kovářů -- ale co
ti to budu všechno jmenovat. Zastav se v kterékoli pasekářské chalupě,
jež jsou roztroušeny okolo Hošťálkové, zastav se u Ratiboře, v
Jablůnce, u Bystřičky, na Čartáku, na Soláni, jdi k Radhošti,
Kněhyni a Lysé hoře, celé to Valašsko stojí v tvrdém a nesmiřitelném
boji, i když se dosud neblýská a hory se zdánlivě usmívají. Celé
to Valašsko ti podá pomocnou ruku a nedá, nedá ti zahynout.
Ty, cizinec, užaslý půjdeš tímto krajem, budeš míjet paseku za
pasekou, dědinu za dědinou, horu za horou, budeš se divit, kde se
tu vzalo tolik lásky, když příroda zde učí jen zápasit a bojovat.
Náhle si vzpomeneš na slova známé básně »chaloupky české, buďte
požehnány!« -- a nedá ti to, aby sis ten verš neupravil po svém:
»Valašské chaloupky, buďte požehnány!«
Sta a sta uprchlíků prošlo tak valašskými horami. Prchali přede
vším možným: před vyšetřováním, před zatčením, před nucenou prací
v Německu, před koncentračními tábory.
Utíkal tudy i zednický mistr Kolísko. Byl až odněkud z Čech a podařilo
se mu uprchnout z koncentračního tábora.
Jednoho večera nesměle zaťukal na okno u Čermáků. Otevřeli mu.
»Jsem pronásledován,« řekl jim. »Mohl bych se tu zdržet delší dobu?«
»Ale ovšem,« odpověděl s naprostou samozřejmostí pan Čermák. »Musíte
však být opatrný a přes den se raději neukazovat.«
»Děkuji vám. To víte, že se zachovám podle vašich pokynů.«
Byl u nich již čtrnáct dní. Za celou tu dobu se nepřihodilo nic
zvláštního.
Večer, po návratu pana Čermáka ze služby, besedovala často celá
rodina se svým hostem. Mistr Kolísko jim vypravoval o všem, co
prožil v koncentračním táboře. Líčil utrpení a nevýslovnou bezmoc
vězňů, kteří jsou za živa pohřbeni v děsivé propasti zoufalství.
Někdy přišli i návštěvníci. Přinesli kousek másla, bochník chleba,
pár jablek a hrušek. Poslechli si Kolískovo vypravování a zase odešli.
Pobyt v koncentračním táboře zanechal u Kolíska trvalé stopy. Byl
vylekaný, dostrašený, při každém zvuku vyskakoval, všechno ho
rozrušovalo.
»Snad to s tím pronásledováním nebude tak zlé,« chlácholil ho pan
Čermák, když viděl, jak se Kolísko chvěje při každém vrznutí dveří.
»Já jim nevěřím. Koho si jednou vezmou na mušku, toho už tak lehko
nepustí,« trval na svých obavách Kolísko.
»Třeba již ztratili vaši stopu.«
»Dal by Bůh.«
Uplynul další týden. Pan Čermák se vrátil ze služby dříve než obyčejně.
Při večeři byl zamlklý.
»Tati, stalo se ti něco?« otázal se Slávek.
»Do dědiny přijel nějaký pátrací oddíl,« odpovídal zvolna otec. »Tož
nevím, co tu chtějí.«
»Že to bude v souvislosti se mnou!« lekal se Kolísko.
»Může být. Ale je jich nějak mnoho. Myslím, že to bude větší podnik.«
»Pak by bylo dobře, kdyby si pan Kolísko lehl do stodoly. Tam by
ho nenašli,« navrhovala matka.
»To udělám, přátelé, a hned,« zvedal se mistr. »Jistota je jistota.
Nejraději bych se sice vydal na další cestu, ale teď, na noc...«
»Kam byste chodil. Vyspíte se ve stodole a ráno --«
»A přece bych tu nejraději zůstal ještě aspoň dva dny, než se to
přežene,« rozhodl se náhle Kolísko. »Potom bych měl už jistě klidnější
cestu. A mimo to -- necítím se nějak dobře. Píchá mě pod lopatkami.«
»Jak myslíte,« svoloval pan Čermák.
»Však ve dne může ležet pan Kolísko v našem krytu,« navrhl Slávek.
Ve svahu za Dolinou byla už od přírody dokonalá skrýš. Slávek s
otcem ji tak zamaskovali, že nezasvěcenec by ji nikdy neobjevil.
Tam ukrývali uprchlíky, když bylo nejhůře.
»Ano, tam to bude nejlepší.«
Noc minula klidně.
Ráno ho zavedli do krytu. Pečlivě zakryli vchod.
»Večer pro vás zase přijdeme,« loučil se s ním Slávek.
»Jen jestli mu tam nebude zima! Aby se nenachladil. Zdá se mi, že
v posledních dnech vypadá nějak špatně.«