Slávek pracoval se svými rodiči již několik týdnů. Za celou tu dobu
se nepřihodilo nic, co by ohrozilo jejich činnost.
Jednou -- bylo to koncem listopadu -- lilo jako z konve. Otec se
vrátil pozdě večer s objemným balíčkem.
»Dnes to bude jistě až do půlnoci,« řekl unaveně.
»Nevadí, tatínku,« utěšoval ho Slávek. »Já mám takovou chuť do práce,
že nám to jenom poletí.«
Zatím co otec večeřel, Slávek s matkou rozlepovali. Za chvilku bylo
na stole několik otevřených dopisů.
»To bude zase nových zrádců!« povzdychl si otec, když přečetl první
dopis s udáním. »Že se ti lidé --«
Vtom někdo zabušil na dveře.
Všichni na sebe zděšeně pohlédli.
»Gestapo!« zvolala tlumeně matka. I v tmavém světle petrolejové
lampy bylo vidět, jak je bledá.
»Slávku, vem si knížku a čti!« rozkázal tiše otec. »Ty, maminko,
chystej na podpálení na ráno.«
Sám několika rychlými pohyby sbalil dopisy a zastrčil je do skrýše.
Bouchání se ozvalo znovu. Bylo již ráznější, netrpělivější.
Otec se přesvědčil ještě jedním pohledem, je-li všechno uklizeno.
Pak šel otevřít.
Jeho krok byl klidný, odměřený, vyrovnaný.
Rázným trhnutím otevřel dveře. Slabý proud světla dopadl na tvář
pozdního návštěvníka.
Nebylo to obávané gestapo. Stál tam mladý, asi pětadvacetiletý muž.
Byl zabalen do stanového plátna, které bylo už zcela promoklé. Jak
se pohnul, v jeho vysokých botách zašplouchala voda.
»Přejete si něco?« zeptal se otec studeným hlasem.
»Mohl bych u vás přespat?«
»Kam jdete?«
»Ještě daleko,« odpověděl vyhýbavě neznámý. »Dnes bych tam nedošel.«
»No, pojďte dovnitř!«
Teprve v kuchyni viděli, jak je příchozí mokrý. Ruce měl promodralé.
»Že se vám chtělo do takového nečasu,« vrtěla hlavou matka.
»Mamko, zatop tu!« řekl otec.
»Já zatopím!« nabízel se ochotně Slávek.
»Měl byste se trochu převléci. Máte něco u sebe?« pohlédla matka na
cizincův batoh.
»Mám,« odpověděl návštěvník a chtěl rozvázat motouz. Ale zkřehlé
prsty byly neohebné.
Slávek mu pomohl. Vytáhl z batohu balík prádla. Bylo tak mokré, že
se mohlo ždímat.
»Mohl bych si to dát usušit?« zeptal se host.
»Trvalo by to příliš dlouho. Zatím byste nastydl. Maminko, dones
nějakou košili a spodky!«
Této výzvy nebylo ani třeba, protože matka již přinášela suché
prádlo, šaty i domácí papuče. Oheň v kamnech vesele zapraskal.
»Převlecte se! My zatím odejdeme do ložnice,« řekl otec.
»Jste příliš hodní. Ale zdá se, že mi opravdu nezbývá nic jiného.«
Rodina odešla.
»Tati, co bude s našimi dopisy?« staral se Slávek.
»Až host usne, přenesu je z kuchyně sem a doděláme to.«
»Není to nějaký vyzvědač?« zašeptala matka.
»Nevím. Člověk nesmí věřit nikomu. Ale tento vypadá poctivě.«