Když jel s balíčkem dopisů po prvé, byl úplně klidný. Byl si dobře
vědom toho, co podniká. I toho, co by se stalo, kdyby byl dopaden.
Věděl, že musí být opatrný a co nejméně nápadný. Choval se proto
přesně tak, jako by jel k mistru Kadlčákovi.
Sotva přejel most za Ratiboří, spatřil před sebou listonoše. Šel
pěšky, kolo si vezl.
»Jsi Slávek Čermák?« zeptal se, když ho Slávek míjel.
»Ano.«
»Půjč mi pumpu! Uchází mi duše.«
Slávek seskočil.
»Já jsem Hájek. Dej to do mé aktovky!«
Zatím co listonoš pumpoval kolo, které toho ve skutečnosti vůbec
nevyžadovalo, Slávek vsunul balíček s dopisy do jeho aktovky.
»Děkuji ti za půjčení,« řekl Hájek po chvíli. »A kam ty sis vyjel
tak po ránu?«
»Jenom tak. Trochu se projet,« usmál se Slávek.
Rozloučili se.
Listonoš nasedl a jel ke Vsetínu.
Slávek obrátil kolo a jel zpět k Hošťálkové.
Nemohl se vzpamatovat. Jak to bylo všechno jednoduché! Jak přirozené
a všední!
A přece to byl čin.
A velký čin!
Neboť téměř každá ta jízda zachraňovala člověka.