Mračna kobylek táhla Beskydami.
Ne, to nebyly kobylky. To německá vojska se valila k severovýchodu
po všech cestách. Od rána do noci tudy projížděla auta s vojskem i
střelivem, tanky, děla, motocykly, povozy, cyklisté. Od rána do
noci se tudy plazily nepřehledné kolony pěšáků.
Den za dnem proudila tato záplava.
»Kam jedou?«
»Na Polsko,« odpovídali zkušenější.
»Vždyť je mír!«
»Ale nebude. Však je známe.«
Prvního září 1939 uhodilo. Rozhlas oznámil s břesknými fanfárami,
že německá armáda překročila polské hranice.
Pan Čermák přišel k obědu těžce zamyšlen.
Rozhlédl se po dětech, pohladil Olinku po vlasech a řekl vážně:
»Tak, děti, teď jde o všechno.«
»O co, tatínku?« nechápala Olinka. I Jenda se Slávkem a maminka se
na něho podívali s nevyslovenou otázkou.
»To máš tak, Olinko... Nedávno jsi byla se mnou u údolní přehrady
na Bystřičkách -- vzpomínáš?«
»Ano! Tam je vody skoro jako v moři!«
»A teď si představ, že by čtrnáct dní lilo jako z konve. Voda by
stoupala a stoupala, až by jí bylo třeba třikrát tolik, než je jí
tam dnes.«
»To by bylo hrozné!« lekala se té představy Olinka.
»A kdyby se ochranná hráz najednou prolomila --«
»To by zaplavilo celé údolí!«
»Ano. Strašné moře kalné vody by se valilo jako zkáza. Rvalo by
stromy, bořilo chalupy, hubilo dobytek i lidské životy -- a nebylo
by síly, která by dovedla tomu zabránit, která by dovedla proudy
vod zadržet. Z lidí v údolí by se zachránil jenom ten, kdo by včas
uprchl.«
»A dnes se ta přehrada prolomila?«
»To ne, ty děcko!« usmál se otec a zase ji něžně pohladil.
»Tak proč jsi řekl, že dnes jde o všechno?«
»Dnes se prolomila jiná hráz, děti. Hráz míru. Válka se valí světem
jako ničivá smršť. Běda krajům, kterými se přežene její drtivý
válec. Miliony lidí zůstanou na bojištích. Tisíce zahynou při
bombardování. Vesnice a města budou ležet v troskách. Úroda bude
zničena. Některé státy zaniknou.«
»Tatínku, a co ty si myslíš: kdo vyhraje tuto válku?« otázal se
Slávek.
»Němci to jistě nebudou,« řekl rozhodně otec. »Ale bude to těžký a
dlouhý boj.«
»Prosím tě, tatínku --!« zakročovala matka. »A ne, abyste o tom
mluvili někde na ulici! Tatínka by nám hned zavřeli!« připomínala
dětem důrazně.
»Však dnes už zatkli mnoho českých lidí,« řekl otec. »Lékaře,
dělníky, novináře, úředníky, učitele, kněze -- ze všech míst jsou
hlášena četná zatčení.«
»A proč je zatkli?« matka rázem zapomněla, že chtěla být před dětmi
opatrná.
»Zatčení mají Němcům sloužit jako rukojmí. Nevěří nám. Kdyby se
národ něčeho dopustil, rukojmí budou zastřeleni.«
»To je hrůza!« zašeptala matka.
Obědvali téměř beze slova. Jako by i ta malá chaloupka v Dolině
cítila, že od dnešního dne jde opravdu o všechno: o bytí nebo zánik
českého národa.
O dva dny později -- byla neděle třetího září -- se vrátil otec z
vesnice zářící, usměvavý.
»Maminko!« hlásil už na zápraží. »Je to s námi dobré!«
»Co se stalo?«
»Anglie a Francie vypověděly Německu válku!«
»Pán Bůh zaplať,« oddychla si matka a oči se jí zarosily pohnutím.
Další události sledoval Slávek jednak z rozhlasu, jednak ze zpráv
četných zákazníků u mistra Kadlčáka, kde se učil strojním
zámečníkem. Vstoupil do učení hned po ukončení školního roku. Už
dávno se těšil na to řemeslo, protože ho stroje zajímaly od raného
dětství.
Zákazníci znali mistra Kadlčáka jako spolehlivého Čecha, proto se
před ním nijak netajili se svými nadějemi a obavami.
»Chyba lávky, že neprší,« pokyvoval hlavou soused Vítek.
»Proč?« nechápal jiný návštěvník.
Protože déšť by zpomalil postup německých armád, které jsou
motorisovány. Dá-li se do dešťů, polské cesty se změní v moře
bláta. Byl jsem tam ve světové válce, znám to. A tam, kde se jede
za pěkné pohody šedesátkou, jelo by se v dešti dvacítkou.«
»To máš pravdu.«
Na české tváře, které začátkem září rozkvetly tolika nadějemi,
ulehly zase popelavé stíny. Polsko bylo poraženo a jeho spojenci,
Angličané a Francouzi, mlčeli.
A jiný, temnější a hrozivější mrak se rozestřel nad českými zeměmi:
zatýkání pokračovalo. Objevily se první zprávy o hrůzách a mučení v
koncentračních táborech. Stačilo udání, přijelo gestapo a člověk
zmizel.
Ale nade vše, nade vše nejbolestnější byly zprávy, že mezi udavači
byli lidé českého původu. Jedni udávali z pomsty, druzí pro peníze.
A někteří si přáli, aby zvítězilo Německo...
Jednou se vrátil Slávek z práce unaven a rozrušen. Pracovali tehdy
více než jindy, protože do večera museli odvésti hotové výrobky. A
když skončili a chystali se domů, vrazil do dílny Pavel Kovář.
»Víte už?«
»Co se stalo?«
»Gestapo zatklo pana Barčáka!«
»Nepovídej...!« zarazil se mistr. Barčák byl obchodník a jeho dobrý
přítel. Často k němu zaskočil na pár slov, sdělit nejdůležitější
novinky. »A kdy se to stalo?«
»Teď, ani ne před čtvrt hodinou!«
»A proč ho zatkli?«
»Nikdo nic neví,« pokrčil rameny Pavel. »Mluví se o nějakém udání.«
»Za poslouchání cizího rozhlasu?« naléhal ještě mistr.
»Možná. Nevím,« řekl Pavel. »Ale teď už musím jít.«
»A kam jdeš?«
»Říci to dál. Skoro všichni posloucháme cizí rozhlas. Někteří to
pouštějí naplno. Tož je jdu varovat.«
»Nu, dobře,« řekl mistr. »Jsi hodný hoch.«
Na tento výjev myslil Slávek, když ležel v posteli. Byl zahanben.
Sám před sebou. Jaký to rozdíl mezi ním a Pavlem! On, Slávek, má
plnou duši nenávisti proti těm, kteří si s takovou zpupností říkají
»ochránci českého národa«. Má v duši nenávist, vzdor a pohrdání...
Ale čím jsou všechny city, které chováme v duši, proti skutečnému
činu? Čím je Slávkova nenávist proti Pavlově obchůzce po bezstarostných
občanech? Oč výše stojí Pavel než on! Možná, že svým činem zachrání
deset, dvacet lidí, kteří by byli ještě téhož večera zatčeni a
odvlečeni do koncentračního tábora. Možná, že zachrání jen jednoho
člověka. Ale oč je to více než planá nenávist!
Neklidně sebou házel s boku na bok.
»Bolí tě něco, Slávku?« zeptala se matka, jíž neušel jeho neklid.
»Ne, maminko. Dnes jsme jen trochu víc pracovali.«
Přesto mu položila ruku na hlavu.
»Horký nejsi,« řekla s ulehčením. »Vyspíš se a do rána bude zase
dobře. Dobrou noc!«
»Dobrou noc maminko!«
Matka odešla do kuchyně. Připravovala ještě večeři pro tatínka,
který se zdržel na poště déle než jindy.
Co chvíli přistoupila ke dveřím pokoje a naslouchala, leží-li už
Slávek tiše.
Posléze otevřela dveře a zašeptala:
»Slávku, spíš?«
Neozval se. Co bude matku znepokojovat svými neradostnými
myšlenkami!
Ať si myslí, že už je všechno v pořádku...
Maminka chvíli naslouchala. Když slyšela pravidelné oddychování,
tiše zavřela. Klika cvakla, ale nezapadla. Dveře zůstaly jen
přivřeny.
Za chvíli se ozvaly u chalupy kvapné kroky.
Tatínek! -- pomyslil si Slávek.
Byl to on.
»Děti už spí?« otázal se tiše, když vešel do kuchyně.
»Ano. A co je --?«
»Nejvyšší čas, že jsem doběhl! Už to půjde!«
Zapjal radio.
»Vidíš, dnes jsem si na to ani nevzpomněla. Jen aby nebyly poruchy!«
obávala se matka. »A zeslab to, ať nevzbudíš děti!«
»Copak děti! Ty by to měly vlastně také slyšet...«
»Aby to někde řekly, vid?«
»Však to je to! Ale Slávek je už rozumný, jistě by nic nevyžvatlal.
Ten kluk mi dnes udělal radost!«
»Čím?«
»Jeho bývalý učitel mě zastavil a velice si ho chválil. Na konci
školního roku prý přednášeli básně podle vlastního výběru a náš
Slávek si zvolil vlastenecké verše od Josefa Václava Sládka, takové
vzdorné a odbojné...«
»Nepovídej!«
»A byl tam i školní inspektor a velice byl spokojen...«
»_Volá Londýn!_« ozvalo se z rozhlasu.
»Zeslab to!« znovu připomněla matka.
Otec pootočil knoflíkem. A již hlasatel oznamoval:
»_Promluví president Československé republiky doktor Edvard Beneš!_«
»Mamko, slyšíš?« zvolal otec vzrušeně. »Promluví pan president!«
Slávek vyskočil z postele. Přikrčil se ke dveřím pokoje a ani
nedýchal. Kéž by zaslechl aspoň něco!
Všem třem poslouchajícím -- otci, matce a schovanému synovi -- zabušila
srdce prudčeji. Po dlouhé době uslyší zas ten milý hlas, který k nim
tak často hovořil v pohnutých dobách! Co jim asi poví dnes?
A již zaslechli první slova:
»Drahý lide československý! Češi a Slováci!
Přišla doba, kdy o osudu lidí, národů a států rozhodují činy.
Historie není tvořena slovy, nýbrž činy, které mluví nejvýrazněji
za všecky ideje a city národa.
Šílený barbarism nacistického Německa v Československu, v Polsku a
i uvnitř německého státu nasvědčuje tomu, že dnešní německý režim a
jeho vůdcové jsou si plně vědomi svého blízkého konce, a proto se
mstí, bijí napravo a nalevo a zuří bez rozmyslu doma, i proti
ostatní Evropě. Tato osudová doba je i naší dobou a záleží na nás,
abychom dokázali před celým světem, že jsme připraveni a odhodláni
přispěti všemi silami a prostředky k porážce největšího nepřítele
lidstva a kultury.
Národe československý!
Vzpomeň nejslavnějších činů své historie, kdy často malé hloučky
chatrně ozbrojeného lidu českého potíraly s největším úspěchem cizí
vetřelce na svaté půdě naší vlasti a dorážely jejich zbytky v
pohraničí, které nám bylo před rokem dočasně obsazeno. Celý svět
povstává a povstane, aby svými životy bránil i svobodu tvoji. Dnes
je jisté, že se Československo vrátí do svých původních
tisíciletých hranic, a proto musíš i ty, československý lide, býti
mezi prvními a nejstatečnějšími v boji.
Zděděná půda tvých předků, jejich staletý boj o její záchranu a
bezměrná utrpení dnešní žádají od tebe, aby ses hned a stále všemi
silami a prostředky bránil proti cizím vetřelcům, rozlezlým v tvém
vlastním domě. Bráníš svoje a budoucí, a proto ti musí být první
povinností v tomto boji vytrvat a nepovolit. Svými činy bráníš svůj
život a životy svých dětí, neboť jim dáváš a zajišťuješ svobodnou
budoucnost. Jsme dnes všichni povinni obětovat i svůj život své
vlasti a své cti.
Uvědom si, že tvůj násilnický nepřítel v cizím prostředí proti
jednotě tvé síly, proti tvé houževnatosti a odhodlanosti nenalezne
nakonec ani dostatek mravní síly, ani materiálních prostředků, aby
se ti ubránil. Tvoje pevnost a rozhodnost zabrání porobení a
konečnému vyhubení československého lidu, jež bylo jedním z plánů
dnešního násilnického nacismu.
Dnes se už tomuto násilnickému režimu neustupuje. Ve Francii,
Anglii a jiných spojeneckých státech stojí miliony mužů a miliony
tun materiálu připraveno, aby byla vedena rozhodující rána proti
světovému nebezpečí z Německa. Celý kulturní svět je v pohybu, aby
zničil navždy toto nebezpečí.
Tvoje místo, československý občane, musí být proto dnes v řadách
nejpřednějších. Celý svět se dívá s uznáním na tvůj odhodlaný odpor
a čeká, že denně a stále budeš zadávati nové těžké rány svému
odpůrci. Nesmí být žádné překážky pro tebe, nepovoluj, vytrvej,
pamatuj, že svoboda se rodí vždycky jen ve stálém, denním,
neústupném a často krvavém boji.
V celé zemi, od poslední vesnice až k Praze, v každé dílně, v
každém podniku, všude, kde stojíte, provádějte důsledně a stále
tento boj. Nesmí být místa v celé naší československé zemi, které
by neosvědčovalo vaše svaté odhodlání přinést každou oběť vlasti.
Československá vojska v zahraničí znovu nastupují po boku
spojeneckých armád, aby přinesla největší oběti krve. Jako my
zdvíháme v zahraničí československou vlajku, drž pevně i ty,
československý národe, náš národní a státní prapor ve znamení
našeho nového odboje!
V tomto okamžiku stojíte i vy v otevřeném boji s německým nacismem,
jemuž jsme my v zahraničí vyhlásili válku jménem československého
národa. Nebudete a nejste osamoceni. A válka nepřestane, dokud
tento režim nepadne a dokud odpůrce nebude poražen na hlavu.
Spojenecká letadla se často objeví nad vašimi městy, aby vám
přinesla povzbuzení a podporu.
Slibme si tudíž, že od dnešního okamžiku stojíme všichni důsledně a
nekompromisně ve stálém denním boji proti zločinnému režimu a
nepříteli, který zhanobil naše posvátné Hradčany a který za to bude
těžce pykat! _Tož všichni společně do boje za svobodné
Československo ve svobodné Evropě!_«
»Krásně to pověděl!« řekla matka dojatě.
»Tedy -- do boje...,« prohodil zamyšleně otec. »Nu, trochu jsme se
už do toho dali, pane presidente. Podívej se, mamko, kolik toho
dnes nesu!« Nějaký balíček dopadl na stůl.
Slávek zahlédl malou skulinou ve dveřích, že jsou to dopisy.
»Zrádců tedy přibývá,« poznamenala matka.
»Vypadá to, jako by se s nimi po porážce Polska roztrhl pytel.«
»To už si myslí, že Německo má vyhráno?«
»Jsou to šílenci. Kopou současně dva hroby: jeden pro ty, které
udají, druhý pro sebe.«
»Ano. Až zvítězíme...«
»-- budeme neúprosní,« doplnil ji otec. »Musíme být neúprosní,
protože spravedlnost nezná slitování.«
Zatím co matka dávala na stůl večeři, otec opatrně rozlepoval jeden
z dopisů.
»Počkej s tím chvíli,« vyzvala ho. »Nejdříve povečeř, pak ti
pomohu.«
Vůně pečených bramborů vnikla do pokoje. Slávek, skrčený stále u
dveří, stál jako očarován. Začínal tušit, co se děje v jeho rodném
domku. Vlna radosti a pýchy mu zaplavila hruď.
»Tak jak to vlastně děláte?« otázala se matka, když otec dovečeřel:
»Vždycky přijdeš až pozdě večer, hned se dáš do práce, ráno zase
časně odejdeš -- takže já tomu nevím začátku ani konce.«
Slávek se přitiskl až k samé skulině, aby mu neušlo ani slovo. Však
to, co slyšel, stálo za to!
Na poštovním úřadě ve Vsetíně byl zaměstnán Čermákův kamarád Hájek
z Jablůnky. Byl rovněž legionářem. Oba mužové se rozhodli hned po
patnáctém březnu, že budou podle svých sil a možností pracovat pro
svržení německé nadvlády. Nevěděli hned, kde začít. Když se však ve
Vsetíně usadilo gestapo a ničemní lidé začali posílat svá udání,
bylo jim jasno, v čem bude záležet jejich práce.
Při třídění pošty si Hájek pozorně všímal dopisů, které byly
adresovány gestapu. O kterých se domníval, že by mohly obsahovat
udání, ty odkládal stranou. Pečlivě je zabalil a schoval do
aktovky. Protože ve svém domku měl podnájemníka, kterému nevěřil,
jezdil s dopisy do Hošťálkové za Čermákem. Ten dopisy doma
rozlepil, přečetl, udání spálil a nezávadné opět opatrně zalepil.
Ráno je pak zavezl na kole k Jablůnce, kde na něho už Hájek čekal.
Byly dny, kdy nebylo ani jednoho dopisu. Někdy však jezdil Hájek do
Hošťálkové i několik dní za sebou. A mezi přivezenými dopisy se
vyskytlo skoro po každé nějaké udání.
»A nebojíte se, že udavači budou po tom pátrat?« divila se matka.
»Ne. Zrádci bývají zbabělí. Když takový udavač odešle svůj dopis a
gestapo neprovede žádný zákrok -- protože dopis nebyl
doručen -- nemá už zpravidla dosti odvahy, aby své udání opakoval.
Bojí se, že by na sebe mohl uvrhnout hněv obávané tajné policie.«
V kuchyni zavládlo ticho, rušené jen šelestem papírů. Pojednou otec
zvolal:
»Zase jeden!«
»Co píše?«
»Podávám tímto udání na Františka Lízala, rolníka v Hrabové.
Jmenovaný zaujímá nepřátelský postoj k Německu a pravidelně
poslouchá cizí rozhlas. Rozšiřuje lživé zprávy zahraniční
propagandy a otevřeně prohlašuje, že Německo válku prohraje. Martin
Slavický.«
»Co tomu říkáš?« zeptal se otec, když dočetl.
»Hanebné!« vybuchla matka. »Takoví by měli být všichni popraveni!«
»A také budou. Máme přesné seznamy všech okolních udavačů.«
A zase ten šustot otvíraných a zalepovaných dopisů.
»Jen jedna věc mě trochu znepokojuje,« ozval se po chvíli otec.
»Mám obavy, že se stanu nápadným.«
»Proč?« lekla se matka. »Tuší již někdo --?«
»Bohudíky, tak daleko to ještě není. Ale zdá se mi, že mé ranní
jízdy do Jablůnky nezůstaly bez povšimnutí. Aspoň můj kolega Zajíc
se mě už dvakrát ptal, co tam jezdím dělat.«
»To je chyba. Kdyby se začalo po něčem pátrat, hned bys byl v
podezření.«
»Bylo by dobře, kdybych se mohl s někým střídat.«
»Tak tam zajedu občas já,« nabízela se matka. »Na kole jezdit
umím -- a ten ztracený čas, co na tom dnes záleží! Jsou důležitější
věci než umýt okna a udrhnout podlahu. Ostatně, já bych si to stejně
všechno zastala.«
»O to by nešlo, mamko,« bránil se otec. »Vím, že mohu na tebe ve
všem spolehnout. Ale tebe by si lidé všimli ještě dříve než mne!«
»Pak ovšem nevím, jak by se to dalo zařídit.«
Chvíli mlčeli.
»A střídat se s některým tvým kolegou -- to bys nechtěl? Nedůvěřuješ
jim?«
»Věřím jim úplně. Ale nechci do toho zatahovat více lidí... Nu, co
naděláme. Teď už budou tmavá rána, snad to nebude tak nápadné.«
»Škoda. Ráda bych ti pomohla.«
Vtom se otevřely dveře od pokoje. Na prahu stál Slávek. Bledý
rozrušením dnešního večera. Celý proměněný tvrdým odhodláním.
»Tatínku, budu tam jezdit já!« řekl nějak chraptivě, ale rozhodně.
Rodiče, překvapení a polekaní, vyskočili.
»Slávečku, co je s tebou?« vyhrkla matka, která se v první chvíli
lekla, že se tu hoch objevil v horečce.
»Proč nespíš?« zeptal se přísně otec.
Ale Slávek byl už u něho.
»Tatínku, slyšel jsem všechno. Projev pana presidenta i to, co jste
si tu povídali.«
»Tak ... a to se nestydíš -- tak za dveřmi, jako zloděj, jako
nějaký...«
»Tatínku, nezlob se, ale já jsem měl velikou radost...«
»Z čeho?«
»Že bojujete proti Němcům!«
Otec si vzpomněl na učitelova slova. Náhle zjihl.
»Ty kluku jeden...! Nestůj tu jako košiláč a raději nám řekni, co
vlastně chceš?«
»Budu jezdívat do Jablůnky místo tebe.«
»A co řekne mistr?«
»Do sedmi budu zpátky!«
»Hm ... a kdyby tě někdo cestou prohlížel?«
»Však průkazku mám.«
»Ano, ale dopisy?«
»To bych si už nějakou skrýš vynalezl -- dvojité dno v aktovce nebo
něco takového.«
Otec byl s jeho odpovědmi zřejmě spokojen.
»A dovedl bys mlčet?«
»Tati!«
»No nic, chlapče, to já jen tak ... to víš, jde o krk.«
»Však já vím, tatínku. Tož mohu?
Otec se zadíval na matku.
Byla vážná, zamlklá.
»Co tomu říkáš, mamko?«
»Tys to dobře řekl: jde o krk. Konečně ... kdyby se to prozradilo,
jsme v tom stejně celá rodina. A budete-li se střídat, bude to
jistě méně nápadné. Ostatně, jednou týdně to povezu já. Toho si
nikdo ani nevšimne, protože každou sobotu jedu tak jako tak do
Vsetína.«
»Ty jsi hodná, maminko! Tož co, tati, mohu?«
»Co s tebou nadělám,« řekl otec a v jeho hlase leželo něco jako
hrdost. »Ale teď jdi už spat!«
»A to ne! Já vám pomohu.«
»To se musí umět, chlapče! Ani ta nejpřísnější kontrola nesmí
poznat, že byl dopis otvírán!«
»Však mi to ukážeš a já už to svedu.«
Nebylo ještě ani jedenáct hodin, když skončili. Udavačský dopis
spálili a popel rozmělnili na padrť. Nezávadné pečlivě složili do
kusu nepromokavé látky. Otec vytáhl z podlahy pohyblivé prkno a
balíček tam zasunul.
»Zítra tedy pojedu ještě já, abych to mohl v Jablůnce zařídit,«
končil své pokyny otec. »A pak, pak se budeme střídat,
ty -- kluku!«
Slávek byl velmi rozrušen. A přece usínal snadno. Hřálo ho vědomí,
že už ne jenom Pavel Kovářů, ale i on!
Čin!
Ne jenom tiché nadávky, tiché kletby, tichý vzdor, tichou
nenávist -- ale čin, čin, čin!