od Josefa Václava Sládka:
Co vzal nám kdo, co zašlapal nám v bláto,
co jedny lkáním, druhé plní studem,
to žalozpěvy už si nevyhudem:
kdo muž, si vezme zas, co bylo vzato!
V nás jako v jiných žití vrchovato,
nač zbaběle lkát stále nad osudem --
ten dává všem, jen co si vydobudem:
žebráku hůl a kovkopovi zlato.
Což nemáme svých polí rodnou půdu,
nemáme ruce, mozky jako jiní,
železo na pluhy i na oruží? --
A stále vrávoráme jako v bludu
pěst líbajíce, která křivdu činí --
»Jsme otroci,« se křičí; -- kde jsou muži?
Sotva dozněla tato palčivá výzva, třídou se rozlehl burácivý
potlesk. Inspektor se zvedl. Šel k Slávkovi, pohladil ho po vlasech
a řekl: »To byla moc pěkná báseň. I ta první.«
Po jeho odchodu se třída rozhlaholila:
»Tož to byly básně!«
»Jako by byly psány dnes!«
»Takové jsme si měli vybrat všichni!«
Učitel je měl co krotit.
O přestávce se nahrnuli k oběma chlapcům, kteří právě mlčky, pouhým
stiskem ruky, uzavřeli pevné přátelství.