Výše ten prapor červenobílý,
hrdě ať zase k nebesům vlá,
v pažích ať nové procitnou síly,
k činům se vypne pravice mdlá,
znovu se vzpruží kročej náš vratký,
naděje smělá rozjiskří hled --
za čest a právo, za drahé statky
vesele vpřed!
Slyšte, jak šumí prapor ten starý
o mrtvých recích, nad nimiž vlál,
kolikrát nesl odpůrci zmary,
kolikrát v záři vítězně plál --
V krvavých cárech, do prachu kleslý
ztlíval pak žalně po mnohý čas,
ale zas ruce věrné ho vznesly
v nebeský jas.
Splýval nám, bratři, na mladé spánky,
budil v nich roje vznešených dum,
vzdouval se pyšně jarními vánky,
zněl nám jak orlích perutí šum --
Ale pak čela klesala, stydla,
mdloba nám ruce spoutala všem,
prapor náš svěsil mohutná křídla,
schýlil se v zem.
Pohleď, ó lide, záští jak šlape
drahé ty třásně v nepřátel smích,
lecjaká noha po žerdi tlape,
ruměné krví praotců tvých.
Prapor, jejž slzy nadšené světí,
má-li jim směšným strašákem slout,
má-li zde tlíti hříčka jak dětí,
hozená v kout?
Druhdy jsme pod ním v lopotném boji
snášeli hojně strastí a běd,
mnohdy se chvěli v tísni a znoji,
ale přec chutě kráčeli vpřed.
Skloněn je teď a škůdce si praví,
navždy že vypad' ramenům mdlým,
korouhev kleslá v posměch mu žhavý,
v potupný šprým.
Bratři, zda plápol hněvu a studu
mdloby vám chmuru nepudí s čel?
Raději nazpět do těžkých trudů,
v zápasy, strasti, do deště střel!
Svěží zas v pažích najdeme síly,
vytryskne znovu nadšení zdroj --,
vzhůru zas prapor červenobílý
vytyčme v boj!
Slávek byl jako u vytržení. Nevěřil svému sluchu. Jakže? Pavel
Kovář cítí totéž co on? Je mu právě tak nevýslovně úzko z
nepochopitelného mlčení a ticha, jímž se zahalil celý český národ?
Podíval se po třídě. Učitel stál bez hnutí a napjatě sledoval
Pavlův přednes. Inspektor vážně pokyvoval hlavou. A oči chlapců
hořely nadšením a porozuměním.
Když Pavel dopřednášel, učitel řekl:
»Tuto báseň rozbírat nebudeme. Viděl jsem, že se vám všem líbila.
Pojď ty, Slávku!«
Slávek šel k tabuli pevný, nerozkolísaný. Necítil tísně z
přítomnosti cizího člověka. Jenom si uvědomoval, že v této chvíli
má možnost říci slovy mrtvého básníka to, čím trpěl už tak dlouho.
Když začal přednášet, jeho hlas byl jasný, zvonivý, útočný,
bojovný, vyzývavý.