Právě odmykal skříň, když vešel do sborovny školník. Slávek ho
nepoznával. Býval to takový nevrlý starý bručoun, věčně mrzutý,
věčně s něčím nespokojený. A dnes?
Vběhl do sborovny jako mladík. Tváře mu hořely vzrušením, oči se
leskly.
»Pánové,« a volal vesele, »máme vyhráno!«
Učitelé se k němu dychtivě nahrnuli.
»Co je nového?«
»Bude se bojovat! Francie a Anglie vypověděly Německu válku! Rusko
mobilisuje! Amerika zaslala Německu výstrahu!«
»Opravdu? Kde jste to slyšel?«
»Syn to donesl. Právě prý došla na poštu telegrafická zpráva.«
Sotva dozněla jeho slova, zazněl sborovnou bouřlivý jásot
učitelského sboru.
»Stokrát raději padnout se zbraní v ruce než tohle otroctví!« volal
Slávkův třídní.
»Tak přece se ten Západ vzpamatoval!«
»A já vám vždycky říkám: věřte v Rusko!«
Nikdo nepochyboval o pravdivosti školníkových slov. Vždyť to byl
starý nemluva -- a když něco řekl, mohlo se na tom stavět.
Půl hodiny bylo jasno ve sborovně, v ředitelně a ve všech třídách.
Půl hodiny nezapomenutelného jasu uprostřed hrozivé tmy, kterou byl
obklopen celý 15. březen 1939.
Přesné půl hodiny.
Neboť již o půl dvanácté se zjistilo, že na zprávě nebylo ani slova
pravdy. Starý školník za to ovšem nemohl. A nemohli za to ani jiní
lidé, kteří přinášeli podobné zprávy Bůh ví, odkud. Národ si je
kladl jako hojivou náplast na bolestivou ránu, jež mu byla tak
neočekávaně zasazena.
A k večeru se objevili v Hošťálkové první Němci. Jeli na autech a
tancích, s puškami a kulomety, připravenými k výstřelu.
Lidé se na ně dívali a jejich oči byly plny ledového chladu, hněvu
a nenávisti.
Měsíce, které pak následovaly, nebyly o nic radostnější.
Dusivé ticho se šířilo celým krajem. Na všem ležel hluboký stín.
Začínalo se šeptat o gestapu a zbabělých českých lidech, kteří se
před Němci přímo plazili v prachu. I o těch, kteří zrazovali a
udávali své spoluobčany.
Slávek čekal, že se český národ zvedne k odporu. Že Němce vyžene. A
zatím -- ticho bylo v jejich malém domku. Ticho bylo v Hošťálkové.
Ticho bylo na Vsetíně. Ticho, mrtvé, zarážející, zraňující ticho
bylo v celých českých zemích.
Slávkovi bylo hořko. To je ten hrdý národ slavných husitských
bojovníků? To je národ Jana Žižky z Trocnova? Jak by se asi
zachmuřila větrem ošlehaná tvář slavného válečníka, kdyby spatřil
to dílo zkázy v Československé republice! Kdyby slyšel hukot
německých letadel, hřmění německých tanků, rachot německých aut a
motocyklů, tvrdé kroky německých vetřelců -- a vedle toho si chodí
český národ jakoby nic. Slávkův tatínek roznáší poštu jako dříve,
obchodníci prodávají, na železnicích se jezdí, ve školách se
vyučuje... Oh, jistě by se ten starý bojovník hanbou a studem
obrátil v hrobě! Ba ne, vstal by z hrobu, vyskočil by z něho,
svolal by narychlo staré spolubojovníky, vzali by své palcáty,
píky, muškety, bojové vozy, připomněl by jim slavná vítězství,
kterých dobyli nad odvěkým nepřítelem českého národa, vzkřikl by:
Na ně! Hrrr -- na ně!
A už by prchaly ty zlodějské hordy, které rozkrádají český majetek
a odvážejí jej do své země v nekonečných řadách aut, jež jsou
pečlivě přikryta zelenými plachtami! Němci by utíkali tak, jak
pádili před staletími u Ústí nad Labem, u Tachova, u Domažlic...
Žižka by se usmál, pochválil by své staré druhy, ale pak by se
znovu zamračil: »A teď, bratři, teď nás čeká ještě jeden úkol. Je
těžký a smutný, ale musíme jej splnit.« Husité by k němu vzhlédli
plni překvapení. Vyhnali přece Němce, osvobodili Čechy -- jakýpak
ještě úkol? »Rozumím vám, bratři,« pokračoval by Žižka. »Nepřítele
jsme vyhnali, pravda. Ale teď musíme ztrestat naše potomky.«
»Proč, bratře Jene?« ptali by se nechápavě.
»Protože zapomněli na naši starou vojenskou slávu. Protože Němci
vtrhli do našich zemí, a oni proti tomu nic nepodnikli. Protože se
smířili s hanbou a ponížením. Na ně, bratři -- musíme je
vzpamatovat a zburcovat!«
A staré palcáty by zle řádily mezi českými lidmi...
Slávek úplně zapomněl, že je ve škole.
Ze zamyšlení ho vytrhl Pavel Kovář, Slávkův soused:
»Slávku, kterou báseň ty předneseš?«
»Báseň?« opakoval po Pavlovi. »Ach, tak ... báseň...«
V duchu rychle proletěl několik svazků poesie z otcovy knihovny.
Některé verše opěvují krásu přírody, jiné si všímají člověka: líčí
jeho city, lásku k matce, životní zklamání a bolest.
Jsou krásné ty básně. Dovedou vzbudit u čtenáře radost i soucit.
Dovedou povznést nad všednost jednotvárného života.
Ale to není ono... Ne, ne! Slávek nebude přednášet o měsíci a
hvězdách, o rozkvetlých stromech a vonících lukách, ani o radosti
nebo smutku a utrpení jediného člověka. Má-li přednášet, musí to
být báseň, která zabuší na srdce posluchačů tvrdými údery, musí
kovově zadunět jako mohutný zvon, musí být plamenná jako ohnivý
meč, musí zapálit jiskru nadšení, která se promění v čin!
Pojednou se usmál.
Zná takové básně!
Vždyť kolikrát už četl ten tenoučký svazek od Josefa Václava
Sládka, který má prostý název -- České znělky!
»Vezmu si něco od Sládka,« odpověděl.
»Bude to jistě něco hezkého, viď?«
»Ano. Je ta báseň pěkná. A hlavně -- básník v ní vyjádřil to, co
cítím dnes já. Už nebudu mlčet! Už ne!« řekl tak prudce, že Pavel
na něho udiveně pohlédl.
Po celý týden žila Slávkova třída jen v přípravách na recitační
hodinku. Byl konec června a recitační hodinka měla být jejich
posledním školním podnikem. Pak se už rozejdou. Někteří půjdou do
učení, jiní zůstanou doma při hospodářství. Na školu zůstanou jen
vzpomínky. Proto se každý snažil, aby jeho poslední vystoupení ve
třídě dopadlo co nejlépe.
Konečně přišel očekávaný den.
Ve třídě bylo jako v úle. Chlapci si ještě jednou opakovali básně,
které budou přednášet.
Zazvonilo. Pan učitel vešel do třídy. Byl nějak svátečně
naladěn -- recitační hodinku s volným výběrem básní uspořádal dnes
poprvé.
»Jak to chcete přednášet: nejprve dobrovolníci?«
»Ne, podle abecedy!«
»Podle toho, jak sedíme!«
Dohodli se, že budou vyvoláváni podle zasedacího pořádku.
Seděli v lavicích po dvou ve třech řadách. Slávkovo místo bylo v
poslední lavici u oken. Jeho řada měla být vyvolávána první.
»Jakmile bude přednášející se svou básní hotov, podrobíme ho
kritice. Budeme posuzovat tyto věci: výběr básníka -- zvolenou
báseň -- je-li zajímavá a cenná, u přednesu si všimneme jasné
výslovnosti, modulace hlasu a postoje přednášejícího,« udílel
poslední pokyny učitel.
A už to šlo. »Dědova mísa« od Jana Nerudy, »Domov« od Karla Václava
Raise, pak básně od J. S. Machara, Petra Bezruče, Viktora Dyka,
Josefa Hory, Jiřího Wolkera, Jaroslava Seiferta.
Právě měl přednášet Pavel Kovář.
Stál již u tabule, když někdo zaklepal.
Učitel šel ke dveřím, ale ty se již otevřely a v nich
stál -- okresní školní inspektor.
Třída ho pozdravila.
»Dobrý den, chlapci,« odpověděl.
»Co máte, pane kolego?«
»Češtinu. Uspořádali jsme si recitační hodinku.«
»Chvilku si poslechnu. Můžete pokračovat.«
Pavel Kovář se poněkud zaraženě podíval na učitele, pak na
inspektora. Bylo vidět, že je zmaten a svádí sám se sebou jakýsi
vnitřní boj.
Trvalo to jen několik vteřin, ale všichni si toho všimli.
»Nu tak -- Pavle!« pobídl ho učitel.
Pavel se odhodlaně napřímil a začal přednášet:
Svatopluk Čech: