»Děti, vstávejte!« zvolala paní Čermáková na své tři školáky.
Patnáctiletý Slávek se posadil na posteli.
»Dobré ráno, maminko! Kolik je hodin?« otázal se.
»Hned bude sedm. Máte co dělat!«
Slávek se protáhl a zatahal za vlasy o dva roky mladšího bratra.
»Jendo, vstávej! Už je půl osmé!« přidal půlhodinku, aby ho
popohnal.
»Ach jej! Já bych ještě spal!« mnul si oči Jenda a pomalu slézal s
postele. »A Olinka je už vzhůru?«
Slávek nakoukl do vedlejší světnice, kde spávala jejich osmiletá
sestřička s rodiči.
»Kdepak! Ta spí jak o půlnoci!«
Jenda přiskočil k Olinčině posteli a pošimral ji na prstech na
noze. »Vstávej, Olinko! Už bude osm,« přidal si další půlhodinku.
Olinka se chvíli převracela. Pak si náhle uvědomila, co Jenda řekl.
Vymrštila se jako šipka.
»Cože? Osm? A proč jste mě nevzbudili?« začala nabírat.
Potom se však podívala na košilaté, neumyté, rozcuchané bratry a
řekla vesele: »Oh, vy -- cikáni! Kdyby bylo osm, to byste tu tak
nestáli!«
A zase spokojeně zavřela oči.
Ale již tu byla maminka.
»Tak co je dnes s vámi? Olinko, dolů! Rychle se oblékat -- a už ať
jste ve škole!« řekla rázně.
Po tomto zákroku se dali hbitě do práce. O půl osmé vycházeli z
domu. Paní Čermáková zůstala chvíli stát na prahu a s radostí a
mateřskou pýchou se dívala na své děti. Všichni byli tmavovlasí,
černoocí, kypěli zdravím a bujností -- radost se na ně podívat.
Jen Slávek ji v poslední době znepokojoval. Po osudném patnáctém
březnu náhle zvážněl. Čím dál řidčeji zněl domem jeho veselý smích.
Stále byl zamyšlen a málokdy šel mezi chlapce. Celé hodiny vydržel
sedět u knih. A co četl! »Dějiny národu českého v Čechách a v
Moravě« od Františka Palackého, historické romány Jiráskovy, velký
román Zikmunda Wintra »Mistr Kampanus«, smutné povídky Václava
Beneše Třebízského z doby pobělohorské, spisy Koptovy ze života
našich legionářů.
Oživl vždy až večer, když přišel z práce otec. Vypravoval mu, co
četl, a ptal se na všechno, čemu nerozuměl.
»Dej tatínkovi pokoj!« napomínala ho často. »Je za celý den
ulítaný, a ty mu nedopřeješ chvilky klidu.«
Ale otec se usmíval.
»Jen ho nech, maminko! Mám radost, že ho to zajímá.«
A Slávek, jsa povzbuzen, se ptal a otec odpovídal. Přestože byl
prostým venkovským listonošem, nepřivedla jej žádná synova otázka
do rozpaků. Od mládí se zajímal o dějepis a literaturu. Mnoho četl
a ve své knihovně měl četná díla našich předních spisovatelů. Měl
také bohaté životní zkušenosti, neboť jako legionář uviděl pěkný
kousek světa. Však také, když se rozpovídal o legionářských bojích,
poslouchávala ho s napětím celá rodina.
Velmi často mluvil Slávek s otcem o přítomných dnech. Nemohl se
smířit s myšlenkou, že Němci drancují milované české země, a národ
k tomu, jak se mu zdálo, nečinně přihlíží.
»Na všechno je čas, Slávku,« krotíval jeho výbuchy otec. »A Němci?
Jak přišli, tak zase odejdou.«
Slávka však tato slova neuspokojovala. Dlouho do noci se vždy
převracel v posteli a myslil na ty tři potupné měsíce, kterými již
národ prošel, i na ty, kterými teprve projde...
To tanulo matce na mysli, když se dívala za svými dětmi. Neměl by
si to ten chlapec tak zabírat, pomyslila si a vrátila se do chalupy
k své práci.
Chlapci s Olinkou zatím běželi ke škole. Měli to skoro půl hodiny,
neboť jejich chalupa stála s dvěma jinými domky daleko za vesnicí
na samotě u lesa. Od hlavní silnice běžela úzká polní cesta, jež
vedla k nim -- do Doliny. Takové osamělé chalupy byly roztroušeny
po kopcovitých pasekách kolem celé Hošťálkové.
Přišli do školy, když už zvonilo. Rychle se rozběhli do svých tříd.
Slávek vešel do učebny zároveň s učitelem češtiny. Usedl na své
místo a začalo vyučování.
Před koncem hodiny jim učitel oznámil, že v poslední hodině
češtiny, to je za týden, budou mít recitační hodinku. Ať si každý
žák vybere nějakou báseň, naučí se jí a krásně ji ve škole
přednese.
To bylo něco! Nadšené výkřiky souhlasu propukly ještě v přítomnosti
učitelově. A což teprve o přestávce!
»Co si vezmeš?«
»Asi něco od Erbena. A ty?«
Některou báseň Wolkerovu. A ty?« obracel se tázaný na dalšího.
Slávek seděl na svém místě a nevnímal ruch kolem sebe. Recitační
hodinka! Básně! A Němci loupí a zatýkají a šíří kolem sebe dusno až
k zalknutí. Je možno myslit na básně?
Trpký úsměv se usadil na chlapcových rtech. Jeho myšlenky se
vrátily o tři měsíce zpět, k tomu sychravému dni 15. března 1939...
Bylo asi sedm hodin, když se tehdy probudil. Do oken šlehal déšť se
sněhem. Maminka zatápěla v kuchyni a zapjala radio. Z přístroje se
ozvaly kovové, drnčivé, studené zvuky, tak nezvykle jiné, než jaké
slýchal obyčejně.
Maminka se zaposlouchala. Lopatka jí vypadla z ruky.
»Tatínku!« zvolala s uleknutím. »Nejsou to německé pochody?«
»Jsou!« zarazil se i otec.
»Probůh -- co to znamená?«
Nemuseli dlouho čekat na vysvětlení.
Vřeštivý pochod dozněl a nepříjemný ženský hlas oznamoval:
»Obsazování našich historických zemí bylo zahájeno o šesté hodině.
Se všech stran valí se k nám německá vojska, jejichž příchod
očekávají čeští vojenští velitelé u svých jednotek, aby se
podrobili pokynům, které jim budou dány. Naše vojsko bude
odzbrojeno. Postupu říšského vojska nesmí být nikde kladen odpor,
protože nejmenší incident by měl nedozírné následky a bylo by proti
nám zakročeno s veškerou brutalitou... Doufáme, že každý z vás,
kteří nasloucháte našim těžkým slovům, pochopíte, že sdělení, které
vám činíme, je prosté a stručné. Prosíme vás všechny, abyste si
uvědomili, že by bylo ničením národa, kdybyste se dopouštěli
nepředložených činů v bolesti a vzdoru. Zachránit národ v tomto
okamžiku znamená mlčet a jít za svou prací. Všichni na svá místa,
tak jako každý všední den. Do škol, do dílen, do továren, do
obchodů, do úřadů, do stáje a na pole. Jen v obětavé a houževnaté,
nezištné práci je náš život a naše budoucnost.«
Chvíli bylo v kuchyni ticho. Pak se maminka rozplakala: »Tak, děti,
je po všem...!«
Patnáctý březen roku 1939! Jaké moře slz tě uvítalo toho nevlídného
rána! Kolik zoufalých výkřiků se tehdy vydralo z hrdel nešťastného
národa, který se potácel už půl roku nad propastí beznaděje!
A kolik vzdoru jsi zažehl v českých srdcích!
Po snídaní, do něhož se nikomu nechtělo, odešel otec do služby a
chlapci do školy. Olinka zůstala doma, neboť maminka se o ni příliš
bála.
Celá vesnice byla jakoby uplakaná. Sníh padal hustěji a hustěji.
Veliké, těžké vločky tály hned při dopadnutí na zem, kde se měnily
v kalužiny a v protivné, mazlavé bláto.
Na návsi stál hlouček mužů.
»Co tomu říkáte, staříčku?« obrátil se jeden k starému výměnkáři.
»Co říkám! Už je veš v kožichu. A těžko, těžko ji bude z něho dostat.«
»Ale dostaneme ji. Dostaneme. Zas potáhne, odkud přišla,« zatínal
pěst jiný.
Ve třídě seděli chlapci na svých místech jako zařezaní. Vyučovalo
se i nevyučovalo. Učitelé chodili s vážnými tvářemi. Připravovali
děti na to, co přijde. A loučili se s tím, co ztráceli: se
svobodou.
O přestávce vběhl do třídy Pavel Kovářů s radostným výkřikem:
»Kluci, Němci jsou zastaveni!«
»Kde?«
»U Hodonína!«
»Bojuje se tam?«
»Dostali rozkaz, aby zůstali stát a do večera mají od nás odejít!«
Třída zaburácela nadšeným jásotem. Ale jen na chvíli, neboť již v
příští hodině jim pan učitel řekl, že nic takového nebylo
oznámeno...