„Však i A...v, braši! Také povedený, ó povedený!"
„Kam pak! Ten i Kuliková mezi prsty ohne. Hledejte na kroužku
konce!"
„A daleko-li asi nyní ušli, braši; bylo by zajímavo věděti..."
A hned počaly řeči, jak daleko se už dostali? A kterou stranou se
asi dali? A jak by jim bylo výhodněji jíti? A která volost je
blíže? Našli se lidé, kteří znali okolí. Je poslouchali se
zvědavostí. Vypravovali o obyvatelích sousedních vesnic a
rozhodli, že jsou to lidé nevhodní. Příliš blízko od města, je to
lid mazaný; trestancům nedají zniku, schytají je a odevzdají.
„Zdejší sedlák, braši, je pálený. Ó, ó sedlák!"
„Sedlák málo důkladný!"
„Sibirják má solené uši. Nechoď mu do rány, zabije."
„Však i naši..."
„Inu ovšem, kdo s koho. Naši také nejsou zrovna takoví."
„Nu, když neumřeme, však uslyšíme."
„Co's myslil? Že je chytnou?"
„Myslím, že jich do smrti nechytnou!" chopil se slova jiný z
horkokrevných, udeřiv při tom pěstí o stůl.
„Hm. Přijde na to, jak se to obrátí."
„A víte, braši, co já si myslím," ujal se slova Skuratov;
„kdybych já byl na útěku, za živý svět by mne nechytli!"
„Tebe!"
Ozývá se smích; někteří se tváří, jako by ani nechtěli
poslouchati. Ale Skuratov je už v proudu.
„Za živý svět by mne nechytli!" opakuje s důrazem; „často, braši,
o tom rozmýšlím a sám sobě se divím. Tak se mně zdá, že bych
skrze skulinu prolezl, ale nechytli by mne."
„Však až bys dostal hlad, přišel bys k sedlákovi pro chléb."
Všeobecný smích.
„Pro chléb? Hlouposti!"
„Co tu jazykem mlátíš? Vždyť jsi se strejdou Vášou kraví smrt
zabil,*) proto jste se sem také dostali."
Smích se zmáhal silněji. Vážní pohlížejí ještě s větším
rozhořčením.
„To není pravda!" křičí Skuratov. „To Mikitka na mne namluvil, ba
ani ne na mne, nýbrž na Vášu, a mne už tak k tomu připletli. Já
jsem z Moskvy a od mládí v tuláctví zkušený. Už když mne žalmista
učil čísti, tahával mne za ucho a křičel: Pamatuj si ,Smiluj se
nade mnou Bože po veliké milosti tvé' a tak dále. A já opakuju za
ním: ,Na policiji mne vedli z milosti tvé'**) a tak dále... Tak
vidíte, jak jsem se choval od samého dětství."
Všichni se opět dali do smíchu. Ale to právě Skuratov chtěl. Jemu
nebylo možno, aby ze sebe netropil šaška, Ale brzy ho nechali a
dali se opět do vážného hovoru. Pronášeli svá mínění hlavně staří
lidé, znalcové věci. Lidé mladší a klidnější s radostí jen na ně
pohlíželi a prostrkovali hlavy, aby lépe slyšeli; zástup se
shromáždil v kuchyni veliký; poddůstojníci ovšem tam nebyli. Před
nimi by všechno nemluvili. Mezi těmi, co se zvláště radovali,
spozoroval jsem jednoho Tatařína, Memetku, člověka ne-
*)' Totiž zabili mužíka nebo bábu, majíce je v podezření, že
pustili do povětří nákazu, od níž padal dobytek. V naší trestnici
byl jeden takový vrah. Pozn. aut.
**) V originále hříčka slov, jež se nedá přeložiti.
vysoké postavy, s vysedlými sanicemi, neobyčejně směšnou postavu.
Nemluvil skoro pranic po rusky a skoro ničemu nerozuměl, co druzí
vypravovali, ale také tam prostrkoval hlavu z tlupy a poslouchal,
s radostí poslouchal.
„Nu co, Memetko, jachši?" obrátil se k němu všemi povržený
Skuratov, jenž neměl nyní co dělat.
„Jachši, uch jachši!" zabručel celý oživený Memetka, kývaje na
Skuratova svou směšnou hlavou; „jachši!"
„Nechytnou je? Jok?"
„Jok, jok!"*) a Memetka opět zažvatlal, rozmachuje tentokrát už i
rukama.
„Tys tedy neuměl a já špatně rozuměl, je to pravda?"
„Ano, ano, jachši!" souhlasil Memetka, kývaje hlavou.
„Nu tedy jachši!"
A Skuratov ho klepnul do čapky, vtisknul mu ji na oči a odešel z
kuchyně v nejveselejším rozmaru, zanechav tam Memetku v jistém
nedorozumění.
Celý týden trvaly přísnosti v káznici a úsilné pronásledování a
hledání po okolí. Nevím, jak se stávalo, ale trestanci dostávali
ihned do podrobna všechny zprávy o tom, co podnikalo jich
představenstvo za ohradou trestnice. Za prvních dnů všechny
zprávy zněly ve prospěch uprchlíkův; ani slechu, ani potuchy:
zmizeli a dost. Naši jenom se usmívali. Všechen strach o
uprchlíky zmizel. „Nic nenajdou, nikoho nechytnou!" tvrdili u nás
s velikým uspokojením.
„Kde pak! ti tam!"
„Mějte se hezky, zdrávi vzkazovali; brzy se vrátíme!"
U nás věděli, že všichni okolní sedláci jsou na nohou a musí
hlídati všechna podezřelá místa, všechny lesy, všechny rokle.
„Hlouposti!" tvrdili naši, vysmívajíce se tomu. „Mají dojista
spolehlivého člověka, u kterého se nyní zdržují."
„Docela jistě!" potvrzovali druzí. „Nejsou blázni; všechno napřed
připravili."
*) Tatarská slova jachši=dobře, jok=ne. Pozn. překl.
Šli ještě dále ve svých domněnkách. Počali mluviti, že uprchlíci
snad doposud sedí na předměstí, zdržují se někde ve sklepě, dokud
„poplach" neutichne a dokud jim vlasy nenarostou. Půl roku, rok
tam stráví a potom teprv půjdou..
Slovem všichni byli až i v jakési romantické náladě ducha. Tu se
najednou, asi osm dní po útěku, roznesla pověst, že stihači padli
na stopu. Rozumí se, že pošetilá pověst ihned byla zavržena s
opovržením. Ale pověst se téhož večera potvrdila. Trestanci se
počali znepokojovati. Druhého dne z rána počalo se po městě
vypravovati, že už je chytli a vezou. Po obědě zvěděli ještě více
podrobností: chytli je sedmdesát verst daleko v jakési vesnici.
Konečně přišla určitá zpráva. Šikovatel, vrátiv se od majora,
oznámil zcela určitě, že k večeru je přivezou a sice přímo na
strážnici u káznice. Pochybovati nebylo více možno. Těžko je
vylíčiti dojem, způsobený onou zprávou na trestance. Z počátku
jako by se všichni byli rozzlobili, pak ztratili rozvahu. Potom
vyhlédnul jakýsi pokus o výsměch. Počali se smáti, ne však už
stihačům, nýbrž chyceným, z počátku nemnozí, potom skoro všichni,
kromě několika vážných a pevných, kteří myslili samostatně a jež
nemohly zmásti úsměšky. S opovržením pohlíželi na lehkomyslnost
tlupy a mlčeli pro sebe.
Slovem, jako dříve vynášeli Kulikova a A...va, tak je nyní
snižovali, a sice působilo jim potěšení, že je mohli snižovati.
Jako by byli všechny něčím urazili Vypravovali s pohrdáním, že se
jim silně zachtělo najísti se, že nesnesli hladu a šli do vsi k
sedlákovi prosit za chléb. A to byl už poslední stupeň, do
kterého se může snížiti tulák. Ostatně pověsti ty byly nespravné.
Uprchlíkům přišli na stopu; byli stíháni v lese; les obklíčili se
všech stran lidmi. A ti, když viděli, že není nikterak možná se
zachrániti, vzdali se. Jiného jim nic nezbývalo.
Ale když je na večer opravdu přivezli, spoutané na rukou i na
nohou, v průvodu žandarmů, celá káznice se přihrnula k ohradě
dívat se, co se s nimi bude díti. Rozumí se, že nic neuviděli,
kromě majorova a velitelovapovozu před strážnicí. Uprchlíky
vsadili do zvláštní komůrky, přikovali je a hned následujícího
dne je odevzdali soudu. Výsměchy a opovržení trestancův brzy
zmizely samy sebou. Zvěděli o všech podrobnostech, přesvědčili
se, že jim nic jiného nezbývalo, nežli se vzdáti, a všichni
počali s účastenstvím sledovati běh soudního vyšetřování.
„Proletí skrze tisícku," mluvili jedni.
„Kde pak tisícku!" namítali druzí „Zabijou je. A...vu možná že
dají jen tisíc, ale toho zabijou, protože, přítelíčku, je ze
zvláštního oddělení."
Ale neuhodli. A...vu přisoudili všeho všudy pět set; měli zření k
jeho dosavadnímu uspokojivému chování a k tomu, že to první jeho
přestupek. Kulikovu dali tuším půl druhého tisíce. Potrestali je
dosti milosrdně. Oni pak jako rozumní lidé nikoho při vyšetřování
do své věci nezapletli, vypovídali jasně, přesně, tvrdili, že se
dali na útěk přímo z pevnosti, nikam nezacházeli. Nejvíce mně
bylo líto Kollera; ten ztratil všechno, poslední své naděje,
dostal ran více než oba ostatní, tuším dva tisíce, a byl odeslán
kamsi za trestance, ovšem ne do naší káznice. A...va bili slabě,
želeli ho; lékaři mu byli nápomocni. Ale on furiantil a nahlas
tvrdil v nemocnici, že nyní, když už k tomu došlo, je ke všemu
hotov, a provede ještě jinačí kousky. Kulikov se choval jako
vždy, totiž usedle, slušně, a když se po potrestání vrátil do
káznice, hleděl tak, jako by se odsud nikdy ani nebyl vzdálil.
Ale trestanci nepohlíželi tak na něho; přes to, že si Kulikov
vždy a všudy uměl zachovati úctu, přece si ho trestanci v hloubi
duše přestali jaksi vážiti, a počali se k němu chovati jaksi více
jako k člověku, jim úplně rovnému. Slovem od onoho útěku sláva
Kulikova velice pobledla. Úspěch značí tak mnoho mezi lidmi...